Je listopad roku 1967 a na japonském trhu se poprvé objevuje limuzína se jménem Century. Toyota ji vyvinula úplně od základů s cílem nabídnout luxusní auto světové úrovně. Jak se však můžete dočíst konec konců přímo na stránkách Toyoty, na rozdíl od konkurenčního Nissanu President, jehož design byl inspirován americkými vozy, Century bylo navrženo dle tradičního japonského vkusu. To znamená konzervativně, leč reprezentativně, takže design vozu ani po letech nezestárl.
Nutno podotknout, že základní linie vozu z roku 1967 lze pozorovat i na současné třetí generaci, která měla premiéru na konci roku 2017. To nicméně malinko předbíháme. Jméno Century rovněž nebylo vybráno náhodou. V angličtině znamená století a přesně sto let od narození oslavoval v roce 1967 zakladatel Toyoty Sakiči Toyoda.
První generace vozu nahradila na pozici nejluxusnější Toyoty model Crown Eight. S ním sdílela především základ osmiválce pod kapotou. Century dostalo jeho vylepšenou verzi s objemem tři litry, výkonem 110 kW a možností volit mezi manuální nebo automatickou převodovkou. Standardní třístupňovou ruční převodovku s voličem na sloupku řízení doplňovaly třístupňový automat s voličem na stejném místě a čtyřstupňový manuál s voličem na podlaze. Proč to odlišení? Pokud nebyl volič mezi sedadly, mělo auto vpředu tři místa k sezení jako třeba Fiat Multipla. Samozřejmostí byla poháněná zadní náprava.
Oproti svému předchůdci byla limuzína o 260 mm delší a 45 mm širší. Měřila tak bez 20 mm rovných pět metrů, rozvor náprav byl natažen na 2860 mm a šířka na 1890 mm.
Jak už bylo řečeno, design vozu byl velmi konzervativní, na druhou stranu skutečně nadčasový. Vždyť za třicet let produkce se změnily jen detaily jako například tvar masky chladiče nebo tvar světel vpředu i vzadu. Jinak ale základní linie včetně množství chromu nebo zrcátek na kapotě zůstaly zachovány po celou dobu produkce. Ostatně v Century už od začátku jezdili prakticky jen vysocí manažeři nebo čelní představitelé japonské politiky, případně i členové japonské mafie. A ti zkrátka podobný konzervativní styl vyžadovali.
Na druhou stranu ale jejich auto muselo být také patřičně luxusní, což v případě Century znamená důraz na detaily - ať už kvalitu výroby, nebo provedení interiéru. Pro co nejkomfortnější jízdu dostalo auto, jako vůbec první osobní z Japonska, vzduchové odpružení. Toyota také používala co možná největší množství automatizovaných funkcí, aby zkrátka cestování co nejvíce zpříjemnila. V roce 1971 tak do nabídky přibyla třeba automatická klimatizace. Od začátku bylo jasné, že to jsou cestující vzadu, především na levém sedadle za spolujezdcem, kteří jsou v centru dění.
První změny přišly v dubnu 1973, kdy se přepracovaný motor dočkal objemu zvětšeného na 3,4 litru a dalších úprav tak, aby vyhověl novým emisním standardům. O pět let později, opět kvůli emisím, došlo na přidání vstřikování paliva a motorové změny završil rok 1982. Tehdy dostala limuzína nový čtyřlitrový osmiválec s výkonem 140 kW a spotřebou nižší o 13 procent oproti předchůdci. Postupně se také auto v 70. letech zbavilo ručního řazení a přešlo čistě na automatiku.
Spolu s novým motorem přišel v roce 1982 komplexní facelift vozu. Toyota sice auto upravovala postupně, právě v roce 1982 ale došlo třeba na novou masku chladiče. Výrazných změn se dočkala také kabina. Objevila se například částečně digitální přístrojová deska, především ale auto nově umělo upozornit třeba na zapomenutý klíč ve vozidle. Novinkou bylo i automatické vyhodnocování různých technických problémů a upozornění na ně.
Především ale dostalo Century komunikační systém tvořený mnohonásobnými optickými vlákny. To znamená, například, že řidič mohl ovladači na svých dveřích elektricky ovládat okna vzadu. Mimochodem stahovat nebylo možná jen skla ve dveřích, ale otevřít šlo i malá trojúhelníková okénka. Ve své době šlo o přelomovou inovaci, která se v automobilu objevila vůbec poprvé. Toyota se chlubila, že přes optická vlákna umí s pěti mikropočítači propojit více než 60 různých signálů.
O pět let později došlo k dalším úpravám vozu - objevily se čtyřstupňová automatická převodovka místo třístupňové a nová palubní deska. Přístroje už byly kompletně digitální a za zmínku stojí i multifunkční volant s možností ovládat přes určená tlačítka telefon.
Auto si stále zachovávalo cit pro detail. Jmenujme třeba popelník se zapalovačem v každých dveřích, masážní funkci sedadel, integrovaný kazetový záznamník, krajkové záclonky či možnost sklopit část opěradla sedadla spolujezdce a protáhnout skrze tento prostor nohy. Za povšimnutí také stojí, že ačkoliv se lze setkat s koženým čalouněním, větší množství aut bude nejspíše vybaveno vlnou potaženými sedadly. To proto, že vlna je při pohybu cestujícího tišší než kůže.
Protože šlo o exkluzivní auto pro specifickou klientelu, nebyly výrobní počty nikdy příliš vysoké. Tomu odpovídala i omezená prodejní čísla, a to například i v době rychlého růstu japonské ekonomiky na konci 80. let, kdy byla popularita Century na vrcholu. Jestliže se v roce 1985 prodalo kolem tisíce kusů, v roce 1989 to byl zhruba dvojnásobek. I na vrcholu se tak bavíme o čísle lehce přesahujícím dva tisíce prodaných vozidel.
V roce 1989 také Toyota představila ještě luxusnější verzi Century s vinylovou střechou, o 650 mm prodlouženým místem na zadních sedadlech a rozvorem o délce 3510 mm. Celkově mělo auto přes 5,7 metru na délku. O 150 mm byly prodlouženy také zadní dveře, mezi přední a zadní částí interiéru pak našlo uplatnění elektricky ovládané okno. Na podzim roku 1990 nabídku doplnila ještě verze L-Type, opět s nataženým rozvorem náprav oproti standardu, tentokrát ale "jen" na 3010 mm.
I přes několik dalších drobných změn v 90. letech, kdy se do auta například nastěhoval airbag řidiče, pak Toyota Century první generace vydržela ve výrobě až do roku 1997. Nástupce se tedy objevil až třicet let od premiéry původního vozu. Ačkoliv designově šlo víceméně jen o evoluci, technický základ vozu byl zcela nový a především pohonné ústrojí bylo kompletně změněno.
Pod dlouhou kapotu se nastěhoval pětilitrový dvanáctiválec s variabilním časováním ventilů a výkonem 206 kW v kombinaci s automatickou čtyřstupňovou převodovkou. Dodnes jde o jedinou sériovou Toyotu s dvanáctiválcem a také jediné sériové japonské auto s V12 vpředu a pohonem zadních kol. Century má skutečně takové postavení, že Toyota vyrobila motor jen pro jeho potřebu. Proč je nasnadě - jeho hladký a tichý průběh totiž výrazně přispěl k celkovému komfortu. Elektronika pak uměla provozovat motor v několika režimech.
V porovnání s první generací ta druhá povyrostla o 150 mm do délky, mezi nápravami se objevilo o 165 mm více. To znamená, že celkově má Century 5,27 metru na délku a 3025 mm mezi nápravami. Oproti předchůdci ale z nabídky vypadla verze se třemi sedadly vpředu, přestože na počátku výroby ještě bylo možné zvolit umístění voliče převodovky.
Co zůstalo, byl jednak prvotřídní jízdní komfort zabezpečený třeba elektronicky ovládaným vzduchovým odpružením, a jednak i komfort na palubě. Nadále bylo možné vybírat mezi vlnou nebo kůží na potah sedadel, nechyběly příplatkové záclonky, dřevěné dekorační plochy, čtecí lampičky s nastavitelnou intenzitou osvětlení, elektricky nastavitelná zadní sedadla s vyhříváním a masážní funkcí nebo elektricky ovládané otevírání i zavírání zadních dveří tak, aby ani ty nevydávaly zbytečně moc hluku. Už v roce 1997 mohlo mít auto hlasem ovládanou GPS navigaci či zabudovanou televizi.
V roce 1998 vydala Toyota tiskovou zprávu, která ohlásila export modelu Century mimo Japonsko, především do dalších asijských zemí a do Evropy. To znamenalo volant vlevo a výkon dvanáctiválce zvýšený na 221 kW, přičemž po úpravách podvozku mělo auto jezdit až 250 km/h. Podle zmíněné zprávy Japonci uvažovali o vývozu 30 aut ročně, opět pro nejvyšší politické či obchodní představitele. Nakonec mělo takto vzniknout kolem sta aut, z nichž některá se dostala i do USA.
Na rozdíl od předchůdce druhá generace neprocházela pravidelnými omlazovacími kúrami, postupně se přesto vylepšovaly funkce na palubě tak, jak se posouval dopředu celý průmysl. V letech 2003 a 2004 se krátce objevila verze spalující stlačený zemní plyn (CNG) s dojezdem 350 km jen na plyn, v roce 2005 pak dostalo auto nový šestistupňový automat. Tím ale zásadnější změny končí. Stejně jako u předchůdce byli hlavními uživateli Century političtí představitelé, vysoce postavení obchodníci nebo japonská mafie.
Druhá generace Century se také stala oficiálním státním autem, které používá japonský císař. V této funkci nahradila Nissan Prince Royal. Nejde přirozeně o standardní model, ale upravenou verzi Royal, která se poprvé ukázala v roce 2006. Celkem Toyota speciálně přepracovala tři sedany v ceně nejméně půl milionu dolarů, jedno auto pak má podobu pohřebního vozu.
Century Royal je výrazně delší než klasický model, neboť na délku měří 6155 mm a rozvor náprav má délku 3510 mm. Auto je i vyšší a má pohotovostní hmotnost téměř tři tuny. Pohonná jednotka je však stejná jako u standardního vozu. Kabina je potažená vlnou, použité jsou detaily z rýžového papíru a k usnadnění nástupu slouží žulové schůdky.
Produkce druhé generace Toyoty Century, které vzniklo jen něco přes 9,5 tisíc kusů, skončila v roce 2017, kdy se na tokijském autosalonu ukázala generace třetí. I ta zůstává věrná klasickým liniím karoserie, třebaže doplněnými o moderní prvky typu diodových světlometů. Stejně jako u předchůdců i v tomto případě nabízí Toyota jen omezenou nabídku laků karoserie, ten černý se například skládá ze sedmi vrstev, přičemž broušení a leštění probíhá ručně.
Třetí generace opět rozměrově narostla, rozvor náprav tak dosahuje 3090 mm a celková délka potom 5335 mm. Kabina pokračuje v důrazu na detaily - jedině levé zadní sedadlo tak má třeba masážní funkci a podnožku umístěnou v opěradle sedadla spolujezdce. Čalounění vlnou je opět běžnější než kůží, nechybí dále ani dřevěné dekorační plochy či moderní multimediální systém se zvláštní obrazovkou pro zadní sedadla. Budíky však digitální nejsou, mají jen displej mezi ciferníky. Okna vzadu mají již tradičně záclonky.
K pohonu vozu už neslouží dvanáctiválec, ale hybridní osmiválec z minulé generace Lexusu LS 600h. Systémový výkon 317 kW přenáší na zadní kola automat eCVT s plynule měnitelným převodem. Opět nechybí vzduchové odpružení, Century má také aktivní potlačování hluku. Konec konců třeba elektrické otevírání a zavírání dveří zůstalo. Aktuálně stojí auto minimálně 19 962 963 jenů, v přepočtu přes 4,1 milionu korun. Když se před dvěma lety dostalo do prodeje, byl měsíční plán prodat 50 kusů.
Za zmínku stojí i fakt, že pro přehlídkovou jízdu po oficiálním uvedení nového císaře Naruhita na trůn v listopadu loňského roku vyrobila Toyota speciální přehlídkovou verzi modelu Century s otevřenou karoserií.
Na závěr ještě dvě zajímavosti. Tou první je fakt, že Century v Japonsku nelze koupit v jiné dealerské síti než té se jménem Toyota Store. Celkem má přitom automobilka k dispozici čtyři různé typy prodejen. A tou druhou je fakt, že ani jedna z generací nemá na karoserii logo Toyota. Nahrazuje jej emblém s podobou fénixe. Ten reprezentuje mytologického ptáka, který je symbolem císařského dvora. Jak moc hrdí Japonci na tento symbol jsou, dokazuje i fakt, že jen vyrýt jej ručně pro umístění v přední masce zabere u poslední generace šest týdnů.
