Brusel/Praha – Jak rozumět kritice nového amerického prezidenta Donalda Trumpa na adresu Severoatlantické aliance?
Znamená příchod Trumpovy administrativy do Bílého domu začátek konce NATO? Co tato nejsilnější politicko-vojenská organizace dělá v boji proti Islámskému státu nebo kybernetickým útokům? Co bude s černými pasažéry v Alianci a její férovostí? Jak je velením NATO vnímána česká armáda?
Na tyto a další otázky odpovídá v první části rozhovoru s Aktuálně.cz předseda Vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel, kterému příští rok končí tříleté funkční období v této funkci. Má šanci pokračovat, anebo se zajímá o post českého prezidenta?
V čele USA – největšího finančního a vojenského přispívatele NATO – je nový prezident Donald Trump. Jak znějí předsedovi Vojenského výboru NATO jeho slova o "zastaralosti" Aliance? Řadu evropských politiků mimochodem tento výrok dost popudil a možná i vystrašil. Jsou obavy namístě?
Zmíněná slova prezidenta Trumpa média už mnohokrát citovala. Stejně jako spojení, že je Aliance "zastaralá". Musíme to ale chápat v kontextu.
Za prvé: Donald Trump neužívá zrovna politicky korektní jazyk a říká věci možná drsně a natvrdo. Tak, jak je bezprostředně vnímá. Za druhé: důležité je porozumět prezidentovu chápání Aliance a její role. Tuto možnost jsme zatím neměli.
Už v komunikaci Donalda Trumpa s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem ale zřetelně zaznělo, že nový šéf Bílého domu bere Alianci jako stabilní pilíř euroatlantické bezpečnosti a že termínem "zastaralá" nezpochybňoval smysl její další existence.
Co tedy měl na mysli?
Donald Trump mluvil o efektivitě, o schopnosti Aliance přizpůsobit se novým bezpečnostním hrozbám, hlavně boji proti terorismu. Ale taky o nutnosti spravedlivě dělit náklady na společnou obranu.
Jde o legitimní otázky a náměty, kterými se v Alianci zabýváme už dlouho. Budou brzy znovu předmětem jednání aliančních ministrů obrany. A určitě budou patřit i mezi hlavní body agendy vrcholné schůzky hlav států a vlád zemí NATO v květnu tohoto roku v Bruselu. (Tohoto jednání se má poprvé zúčastnit i nový americký prezident Donald Trump – pozn. red.)
Kritiku neměním. Ani jako šéf Vojenského výboru NATO
Pokud si dobře vzpomínáme, tak jste si ještě jako náčelník českého generálního štábu taky popudil některé politiky ostrou kritikou nízkých výdajů na obranu. Apel prezidenta USA je vám tedy v tomto konkrétním směru blízký, že?
Neříkal jsem to tehdy na Pražském hradě zdaleka poprvé.
Stejný názor zastávám od svého předchozího působení tady v Belgii, tehdy na vrchním spojeneckém velitelství v Monsu. Říkal jsem to jako náčelník českého generálního štábu a teď jako předseda Vojenského výboru NATO.
Když jsem byl před časem světovými médii kritizován za to, že jsem si dovolil vyjádřit nesouhlas s některými názory – tehdy ještě prezidentského kandidáta – Donalda Trumpa, znovu jsem jasně řekl, že naopak souhlasím s jeho kritikou nerovného sdílení výdajů na obranu členských zemí NATO.
Evropští spojenci i Kanada se musí snažit přibližovat své výdaje na obranu k hranici, ke které se přihlásili na summitu NATO ve Walesu. Tedy dvě procenta HDP, ze kterých pak má jít dvacet procent na modernizaci.
Jinak to bude Alianci pořád omezovat v jejích klíčových schopnostech. A to by určitě nedokazovalo vůli zemí NATO přizpůsobit se novému bezpečnostnímu prostředí i hrozbám, které z něj plynou.
Není od věci připomenout, že většina aliančních zemí tento trend podporuje a výdaje průběžně zvyšují.
Trumpovu kritiku NATO máme tedy brát i jako výzvu k větší efektivitě Aliance? K pružnějšímu reagování na nové bezpečnostní hrozby, jako je například Islámský stát a s ním spojené teroristické údery?
Dá se tomu tak rozumět. Ostatně prostředí byznysu, ve kterém se doposud prezident USA pohyboval, je logicky založené na efektivitě a výstupu. Pokud se bude dívat na Alianci takhle, může jí to jen prospět.
Vyšší efektivita, férovější sdílení nákladů na obranu, schopnost pružně reagovat na současné bezpečnostní hrozby – to je přece i cílem a smyslem NATO.
Když už jsme zmínili teroristické údery: jak mají alianční armády s tímto fenoménem efektivně bojovat? Není to záležitost pro policii a zpravodajské služby? Anebo nastal čas jejich kompetence propojit?
Terorismem se musíme často zabývat i v Alianci.
Jedna část kritiky prezidenta Trumpa mířila na to, že NATO se pořád nedostatečně angažuje v boji proti terorismu.
V něm ale existují různé přístupy. V případě individuálních teroristických útoků musí reagovat složky vnitřní bezpečnosti, především zpravodajské služby a policie.
Pokud se ale teror změní v polostátní instituci, jakou se stal například samozvaný Islámský stát, pak už nejde jen o vnitřní bezpečnostní problém, ale o ohrožení regionální, nebo dokonce globální bezpečnosti. A je logické, že se jím zabývají státy i mezinárodní instituce.
Připomenu několik faktů, na které se občas zapomíná. NATO bojuje proti terorismu už šestnáct let v Afghánistánu. Operaci v této zemi ostatně vyvolaly teroristické údery na USA. Aliance se nejen přímo podílela na boji s teroristickými organizacemi, ale velký význam má i její pomoc při výcviku afghánské nebo irácké armády.
To samé se týká i spolupráce s mnohonárodní koalicí proti Islámskému státu. S ní spojená iniciativa na podporu a udržování stability, přijatá loni v létě na summitu NATO ve Varšavě, má ještě daleko širší záběr.
Vítězství není jen v pouhé likvidaci fanatiků
Netrvá to ale příliš dlouho – na to, jakými silami Aliance disponuje? I pro Afghánistán je přece aktuální otázka efektivity vojenských operací...
Názor, že řešení situace v Afghánistánu se nepřiměřeně protahuje, je dost rozšířený.
Podívejme se na to ale z jiného úhlu pohledu. V boji proti terorismu nejde jen o likvidaci konkrétních fanatiků nebo jejich skupin. Tím tento fenomén nezanikne.
Pokud teroristická organizace ovládne celý stát s veškerou jeho ekonomikou a zázemím, nespravíte to za pár měsíců. A většinou ani za několik let.
Podívejme se na Afghánistán nebo Somálsko. Po víc než třiceti letech válčení byly obě tyto země úplně rozvrácené, stát se doslova a do písmene zhroutil, přestal plnit jakékoliv funkce.
Obě země se staly útočištěm extremistů všeho druhu. V takové situaci fyzická porážka těchto skupin sama o sobě nic nevyřeší. Je jenom začátkem a základní podmínkou dlouhodobých a hodně složitých aktivit k znovuobnovení společnosti, státu a všech jeho mechanismů.
Ve větší nebo menší míře se to týká všech zemí, které se potýkají s nestabilitou, extremismem a terorismem. Ať už jde o severní Afriku, Blízký, nebo Střední východ.
Často slýchám názor, že porážka Islámského státu by přece neměla být pro nejsilnější vojensko-politické uskupení na světě – jakým je NATO – žádný problém. Znovu říkám: nejde jen o použití masivní vojenské síly, kterou Aliance vládne. Její nasazení by vedlo k obrovským obětem nevinných lidí.
Fenomén terorismu souvisí i s rozvojem, prosperitou a vzděláním lidí. Se sociálními poměry, ve kterých žijí. Řešení bude vždycky během na dlouhou trať, nejen pro NATO, Evropskou unii, OSN, nevládní organizace, ale i pro jednotlivé velké státy, které mají zájem na globální bezpečnosti třeba i kvůli zajištění volného světového obchodu.
NATO versus evropská armáda?
V Evropě jsou čím dál častěji slyšet výzvy politiků k založení kontinentální evropské armády, možná i kvůli avizovanému uzavírání se USA. Nejde ale o zdvojování role NATO? Nebo může unijní armáda tvořit časem spolehlivý evropský pilíř Aliance? A co říkáte názorům, že by EU měla posilovat své obranné kapacity mimo NATO?
Nejdříve si musíme připomenout, co je podstatou NATO a EU. Ale i důvody, proč vlastně vznikly.
Unie byla založena jako Společenství oceli a uhlí, aby se přes ekonomickou a finanční spolupráci změnila do dnešní podoby, kdy pokrývá všechny sféry činnosti členských zemí. Patří mezi ně i bezpečnost a obrana.
Cílem unie ale zároveň nikdy nebyla kolektivní obrana. Její bezpečnostní politika se vždycky zaměřovala na zvládání krizí a vojenskou pomoc zemím, které ji potřebují. Tedy i na pomoc s výcvikem jednotek, budování bezpečnostních institucí nebo na zajištění bezpečnosti námořních cest, třeba ve Středomoří.
Unie nikdy nestavěla velkou velitelskou strukturu, potřebnou ke společné obraně proti jakémukoliv protivníkovi. To bylo od počátku doménou NATO.
Vůči projektu evropské armády se objevují námitky ve stylu: evropské alianční země neplní ani své finanční závazky vůči NATO, jak tedy chtějí zvládnout evropskou kontinentální armádu?
Všechny dosavadní zmínky o nutnosti budovat evropskou armádu se držely ve velmi obecné rovině. Nikdo zatím neupřesnil představu, co by tento projekt měl obsahovat. Co by to znamenalo pro jednotlivé evropské země, pro EU, pro NATO.
Posílení evropské bezpečnostní a obranné spolupráce navíc nemusí nutně vést k něčemu, co se dá označit za integrovanou evropskou armádu.
Unie nemá ambice budovat evropské ozbrojené síly, které by fungovaly i v míru, podobně jako národní armády. Nejde ani o nahrazování alianční kolektivní obrany.
Jde o rozvoj efektivní spolupráce při budování obranných schopností proti současným i budoucím hrozbám. NATO i Unie v tom úzce spolupracují a snaží se koordinovat své aktivity. Cílem je synergie, a ne vzájemné soupeření nebo zdvojování vojenských kapacit.
Je Evropa blíž válce, než si myslí?
Evropa je podle bývalého amerického generála Stanleyho McCrystala, veterána z Afghánistánu a Iráku, válce možná blíž, než si myslí. Varuje před rostoucí silou jednotlivců, pro které je snadné opatřit si špičkové technologie za dostupnou cenu. Podceňujeme tuto hrozbu?
Především je potřeba říct, že bezpečnostní poměry ve světě jsou mnohem složitější než kdykoliv v minulosti. To platí samozřejmě i pro Evropu.
Na "scéně" je daleko víc hráčů, státních i nestátních, se snadnějším přístupem k pokročilým technologiím. Riziko omezeného ozbrojeného konfliktu, často pod prahem toho, co mezinárodní právo definuje jako agresi, je tedy vyšší než kdy dřív.
Žádná hodnocení nebo analýzy ale nepotvrzují domněnku, že by Evropa stála na prahu rozsáhlého konfliktu s kýmkoliv.
Mezi nové hrozby patří i kyberútoky. Nakolik jsou podle vás nebezpečné? V jaké míře se týkají například České republiky? A co proti kyberútokům dělá NATO?
Kybernetická obrana a kybernetická bezpečnost patří k jedněm z hlavních témat, kterými se zabývá i Aliance. Snažíme se, aby naše úsilí mělo jasnou koncepci a bylo efektivně koordinováno. Odborně pomáháme i členským zemím NATO, což znamená třeba i sdílení poznatků a zkušeností z kybernetických útoků.
Stejně jako má každá členská země centrum pro kybernetickou bezpečnost, má ho pochopitelně i Aliance. Všechna tato centra jsou navzájem propojena a komunikují také s Centrem of Excellence pro kybernetickou obranu v Estonsku.
Další úrovní je pak spolupráce s předními univerzitami nebo špičkovými privátními IT firmami, které se podílejí na objasňování incidentů a zkvalitňování obrany a bezpečnosti v kybernetickém prostoru.
Ministr Lubomír Zaorálek vidí za nedávnými kyberútoky na servery českého ministerstva zahraničí s velkou mírou pravděpodobnosti Kreml.
Schopnost útočit v kyberprostoru má dnes řada zemí. Nejde jen o Rusko, ale i Čínu, Írán, či Severní Koreu. V kybernetice jsou na vysoké úrovni samozřejmě i mnohé státy NATO. Bylo by koneckonců dost zvláštní, aby se "kybernetický prostor" nezměnil v době, kdy celý svět je navzájem propojen sítěmi.
Aliance reagovala na tento vývoj právě tím, že kybernetický prostor označila za "operační doménu" se všemi dopady a důsledky, které z toho pro její činnost a bezpečnost vyplývají. Myslím tím plánování, pravidelné vyhodnocování, vzdělávání a výcvik až po akvizice a provoz potřebné techniky.
Druhou část rozhovoru s generálem Petrem Pavlem vydáme zítra.
