Foto: Ford

Skutečně ošizené?

Může to být pravda, ale také nemusí. Do hry totiž vstupuje právě nesmírná komplexita odvětví náhradních dílů. Nejjednodušší způsob úspory na výrobě dílu je právě ono "ošizení", kde díl třeba nemusí mít takovou odolnost a stejně dlouhou plánovanou životnost jako originál - logika je zde taková, že pokud se takový díl osadí do patnáctiletého auta, ničemu nevadí, když místo dalších patnácti let vydrží třeba jen deset, protože se toho auto nespíš už stejně nedožije.

Díl ale může opravdu zcela odpovídat originálu. Buď si na něm automobilka prostě sníží marži, aby generovala obrat a nalákala i zákazníky se staršími auty, kteří by jinak nakupovali levnější díly z aftermarketu, nebo ušetří jinde. Způsobů je celá řada a většinou se kombinují. Může jít o tzv. "omezení komplexity" snižující náklady výrobou ve větších sérií na jedné nemodifikované lince (což znamená, že díl je společný několika modelům či motorizacím, pro něž je originál třeba lehce odlišný, ale ve výsledku to ničemu zásadně nevadí), nebo lze stlačit ceny od dodavatele (který je rád, že výběhové díly, na které má již dávno zaplacenou linku, může dál vyrábět, byť s nižším kusovým ziskem), dodavatele může automobilka klidně změnit (např. za jiného ze země s nižšími náklady). Ušetřit se dá i na logistice a centralizovaném systému skladování atd. Možností je spousta.

Pro koncového zákazníka je ale podstatné, že automobilky si hlídají kvalitu i výrobní procesy a moc dobře si uvědomují, že na případném prodeji ošizeného dílu by riskovaly pověst i prvovýroby. A ano, standardy a audity kvality se u jednotlivých značek různí, to je také fakt. Nicméně obecně platí, že různé "economy" díly přímo od automobilky jsou dobrým způsobem, jak ušetřit.