"Jeď, jeď, jeď," řičí dav pobavených fanoušků, když po mávnutí kostkované vlajky vyrazí třicetičlenný hrozen vpřed a nejlepší pozici získá ten, kdo dokázal svého pincka roztlačit úplně nejrychleji.
Jak to vypadalo na letošním závodu Veterán dech Hovorčovice:
Já to nejsem. Moje patinová 50/555 se na dvojku líně rozkašlává. Skupina nejrychlejších závodníků se mi začíná vzdalovat už za první ostrou levotočivou zatáčkou kolem místní školy. Jedou jako o život. Kdyby člověk přivřel oči, aby se rozmazalo, na jakých "prdítkách" se tu všichni snažíme, zavilost závodníků by si nezadala s profi motocyklovými soutěžemi.
Tady nikdo nezná bratra a malé padesátkové Jawy zažívají skutečnou torturu. Chlapi se krčí z mírného kopečka na řidítkách, aby pomohli svým strojům nabrat o trošku víc rychlosti. Kolik jedeme, nevím, ručička rychloměru se komíhá jako splašený metronom.
Vytočené fichtly se v modrém oblaku předhání na rozbité panelové cestě za posledními hovorčovickými domy a padají úzkou prašnou zatáčkou do temného remízku. A padají doslova, pán s číslem 22 hned za mnou to fakt nevybral a v lese si ustlal. Nevzdává to, s pinckem se zapíchanou trávou a jehličím v masce pokračuje po chvíli dál.
U školy je na cestě velká mastná louže, té je potřeba se vyhnout. "Upadla nádrž, dávejte pozor a vyhněte se!" vyvolávají zase do mikrofonu po kolizi, o které tu není nouze.
Že se jede na krev, dokazuje i to, že tu po zkušenostech s patnácti ročníky mají vždy připravenou posádku se sanitním vozem. Kdosi se na poli vysekal, a tak mají záchranáři zase o práci postaráno. "Kdyby něco, na poli by pohodlně mohl přistát i vrtulník," smějí se jezdci na 50/23 Mustang. Těch je tu ostatně dost, hojně zastoupené jsou i Jawy 21, často v poněkud omšelejším stavu, ale funkční.
Hovorčovický okruh se jede na pět kol. Pokaždé se musí přibrzdit a nechat si udělat na přilepenou pásku na ruce čárku. "Dělej, nebo tě předjede stará vo kolo," volají se smíchem na náš Jawa týmový pár s registračními značkami ŠUK, když přijíždím k sudům o chvíli dřív než můj muž. Tak kruté zacházení zažívají naše hýčkané pincky poprvé.
Organizátoři i kontrolují, jestli opravdu všichni dojeli. "Pohřešuje se pořád pán s modrou 10!" vyvolávají do mikrofonu závodníka ještě z předchozí kategorie, ve které soutěžily Babetty a Stadiony.
I zhruba třicítka babetistů, jawettistů a "stadionistů" S11 a S22 závodila jak na Moto GP, ne na vesnické zábavě. "Z cesty, končí nám závodník, má motor v pr…!" volá komentátorka do mikrofonu. Největší hvězdou je pan Jiří Prouza, který pokaždé po důstojném projetí startem sklidí ohromný aplaus. Sedí na svém stroji jako král, vždyť je mu 81 let a je nejstarším závodníkem. Nejmladšímu je naopak čtrnáct.
Veteran dech v Hovorčovicích je především rodinná akce pro místní. Nejdřív startují i nejmenší závodníci na odrážedlech, pak děti na kolech. Závod Jaw s objemem 50 kubických centimetrů je vrcholem odpoledního programu.
Ty nejrychlejší fichtly předhání ostatní o kolo. Stroje sice mají být ve standardním provedení, ale organizátorům stačí, když jsou sériové jen vizuálně. Kdo závoděním opravdu žije, upravuje si své Mustangy, jak to jde, třeba osazením jiných karburátorů a především vylepšením motoru. I proto jim malé Jawy jezdí jako splašené.
Skvělého pátého místa ale dosahuje jediná další žena na startovací listině kromě mě. Lucka Klapková jezdí amatérské motorkosové závody a do zatáček se vrhá beze strachu. Její výsledek je o to cennější právě proto, že prý Mustanga nijak zvlášť nevylepšuje.
Veterán dech Hovorčovice ukazuje, že ohromná legrace se dá zažít i s těmi nejméně pravděpodobnými stroji. Možná právě proto, že je můžete ždímat do posledního dechu. Nejenom toho kozího. I když se nesoutěží o nic víc než malý pohár, účastnickou samolepku, nástěnný kalendář a lahev bohemky na pokropení rivalů a dam v prvních řadách, závodí se zapáleně, jako by se jednalo minimálně mistrovství světa. A víte co? Je to boží.
