Kousek před Benešovem u lesa Tužinka dala eskorta řidiči pokyn, aby zastavil, a společně s vězněm vystoupili. V lese pak střelil Vávra první ranou Novotného do zad a druhou do hlavy.
O sedm let dříve, počátkem července 1941 zavládlo mezi obyvatelstvem jihočeského Tábora pozdvižení. Po městě byly vylepovány desítky dvoujazyčných výstražných vyhlášek varujících veškeré občanstvo před provokativními a rušivými činy, které by pro něj měly nedozírné následky.
"Moje výstrahy byly bohužel marné, pachatelé dřívějších činů nebyli vypátráni a při tom byly spáchány provokace další," sděloval vládní komisař města Tábor. Městu oberlandrat uložil peněžitou pokutu 50 000 K, pro výstrahu bylo 2. července 1941 zatčeno deset rukojmích, jimž byla určena do 19. srpna 1941 ochranná vazba v Malé pevnosti v Terezíně.
Co vlastně na začátku července 1941 přimělo okupační bezpečnostní složky a protektorátní správu města k razantnímu postupu vůči táborskému obyvatelstvu? Koncem června poškodili táborští opakovaně vývěsní skříňky fašistickému hnutí Vlajka, NSDAP a veřejných budov. Počátkem července 1941 byla pomazáním exkrementy znovu znečištěna vývěsní skříňka Vlajky s obrazem Vůdce, uchráněna nezůstala ani vývěsní skříňka NSDAP. K tomu byla barvou a křídou znečištěna obytná budova oberlandratu.
Vyvrcholení těchto akcí odporu nastalo koncem června 1941 pumovým útokem na budovu venkovské služebny gestapa, která v Táboře sídlila ve dvoupatrové budově č. p. 1631 nad hrází rybníka Jordánu. Útok naplánoval a se svým kamarádem Jiřím Poštou z Tábora uskutečnil František Novotný (*4. června 1913).
Rodák z Balkovy Lhoty začal být činný v domácím odboji bezprostředně po březnové nacistické okupaci v roce 1939. První spojení na formující se odboj získal Novotný přes Obranu národa, konkrétně kpt. Aloise Bočka, který ale v polovině února 1940 opustil protektorát a přihlásil se v Bělehradě do čs. zahraniční armády. Boček v rámci Obrany národa vytvořil tzv. skupinu "Cukráři", v níž Novotný patřil k nejaktivnějším. Podílel se zejména na ukrývání zbraní, třaskavin a rozbušek, které schovával na půdě rodinného hospodářství v Balkově Lhotě nebo třeba na faře u svého přítele, táborského pomocného duchovního Církve československé, Jaroslava Vrhela.
Po Bočkově odchodu pracoval František Novotný v podzemním hnutí více méně samostatně. Po útoku hitlerovského Německa na Sovětský svaz se odhodlal k mimořádnému činu. V nočních hodinách z 26. na 27. června 1941 se společně s Jiřím Poštou rozhodl zaútočit na táborskou služebnu gestapa. Při kladení nálože byl ale překvapen hlídkou, která budovu střežila, proto byl nucen ustoupit a pumu odhodit ještě před budovou.
Výbuch poškodil a urazil stožár elektrického vedení, samotná služebna gestapa ale poškozena nebyla. Oběma odbojářům se podařilo uprchnout a nebyli odhaleni. Shodou okolností se ale mezi deseti rukojmími, kteří byli v důsledku pumového útoku 2. července 1941 zatčeni, ocitl Novotného kamarád Jaroslav Vrhel. Jeho zajištěním se gestapo dostalo až nečekaně blízko k jednomu z ústředních aktérů protiněmeckých provokací, jak o nich mluví zveřejněná výstražná vyhláška. Identitu Františka Novotného se ale podařilo nadále utajit. Nepomohla ani vypsaná odměna 5000 K na dopadení "pachatelů".
Atentát na konfidenta Krále
František Novotný věděl, co by ho i manželku Alžbětu, která zanedlouho očekávala narození syna Vladimíra, v případě odhalení čekalo. Přesto se nadále věnoval výrobě výbušnin, shromažďoval zbraně a střelivo. Pomáhal ukrývat krajského instruktora ilegální Komunistické strany Československa (KSČ) Josefa Raiskupa a pronásledovaného mlynáře Václava Houšku. Od října 1943 zajišťoval úkryt pro čtyři sovětské důstojníky, kteří byli na útěku ze zajateckého tábora. Nechyběl ani při četných sabotážních a destrukčních akcích na železnici, ani při přerušování telefonního vedení na trase Tábor-Písek.
Koncem října 1944 byl Novotný pověřen exemplární likvidací konfidenta a exponenta místní Vlajky Zdeňka Krále. Den provedení byl určen symbolicky na 28. října 1944. Toho dne však František Novotný a jeho pomocník Bohumil Dvořák měli smůlu, protože Král se po odchodu ze zaměstnání příliš rychle vmísil do davu cestujících vystupujících z vlaku a následně se pronásledovatelům ztratil z dohledu. Druhý den padlo rozhodnutí provést atentát za všech okolností 1. listopadu 1944.
Toho dne se v 19 hodin setkali před nádražím. Novotný byl kromě pistole vyzbrojen i nožem.
"Těsně před půl osmou vychází Král z pošty a přechází do nádraží, ještě nedostrojen. Franta stojí za elektrikou a bedlivě hlídá. Za čtvrt hodiny se Král vrací do pošty a v 19:55 vychází domů. Franta jde za ním, asi ve dvaceti krocích a dochází [ho]. Král jest nejistý, neustále se otáčí a uhýbá doleva z vozovky. Franta chce jít po jeho levé straně, ale není to možné pro stále stupňovaný jeho neklid, jdou stále směrem na družstvo - skladiště, kde je tma. Náhle Král zpomalí krok a Frantovi nezbývá než [ho] předejít," líčil průběh atentátu v roce 1946 článek v podnikovém časopise zaměstnanců Madety.
"Aby nevzbudil ještě více jeho nejistotu, dělá, jako by zakopl, a upravuje si sehnutý botu uprostřed vozovky za rohem Živnova domu. Král se vyhýbá a Franta asi ze šesti až sedmi kroků střílí. Král byl střelen do hlavy, spustil huronský řev, toče se dokola jako raněný pes. Několikrát upadl na zem. Franta, když viděl, že zmíněný se točí dokola, domníval se, že má dost, a jako ránu z milosti střílí po několika vteřinách znovu. Oběma ranami jest král střelen do hlavy. Po druhé ráně se ale zdvihá a za neustálého řevu odbíhá na Wilsonovu třídu k domu p. Tomáška. Franta po druhém výstřelu s pistolí v ruce odchází rychlým krokem zpět k nádraží," uvedl zmíněný text.
Zdeněk Král s dvojitým průstřelem hlavy přežil. Za půl roku, po konci války, jej nicméně čekal přísný soud. V pátek 18. května 1945 byl na přeplněném Klášterním náměstí v Táboře (dnes náměstí Mikuláše z Husi) veřejně popraven. Tato exekuce byla poslední veřejnou popravou ve městě.
Po válce u Sboru národní bezpečnosti
V květnu 1945 byl František Novotný ustanoven do významné pozice bezpečnostního referenta Okresního národního výboru v Táboře. Ve funkci zůstal pouze do září 1945, když svoji rezignaci odůvodnil špatným zdravotním stavem. Ještě v září nastoupil do táborského mlékárenského družstva Madeta, kde zpočátku pracoval jako organizační tajemník a od 1. dubna 1946 byl pověřen správou velkostatku v Kášovicích. V té době se manželům Novotným narodila dcera Milada.
Od 15. listopadu 1946 Novotný působil ve službách Oblastní zpravodajské odbočky v Táboře jako pracovník hospodářského zpravodajství a zástupce přednosty. Jeho výkon služby byl kvalifikován jako svědomitý a poctivý, nadřízení oceňovali i jeho organizační schopnosti. "Jest přímý a agilní. Tento má značnou důvěru obyvatelstva, bez rozdílu politické příslušnosti, kterou si získal již z dob minulých, ve veřejných funkcích," je zaznamenáno v jeho personálním spise.
V lednu 1948 Novotný odešel do Prahy, kde byl zařazen do 3. oddělení sektoru III/Aa (vnitřní zpravodajství), kde působil ve funkci koreferenta hospodářského zpravodajství do 14. srpna 1948, kdy nastoupil dovolenou. V listopadu 1947 byl jmenován strážmistrem, k 1. březnu 1948 štábním strážmistrem, krátce nato k 1. dubnu 1948 praporčíkem Sboru národní bezpečnosti (SNB).
Mordýř Pich-Tůma v Balkově Lhotě
V srpnu 1948 vrcholily jako každoročně na venkově žně. Dovolenou proto přijel František Novotný strávit domů, aby mohl vypomoct. V noci z 24. na 25. srpna 1948 zastavil v Balkově Lhotě nezvyklý americký automobil s brněnskou poznávací značkou a označením diplomatického sboru. Osazenstvo automobilu přijelo zatknout Františka Novotného, který byl podezřelý ze spolupráce s cizí tajnou službou a z kontaktů na americké velvyslanectví v Praze. K Novotného tragickému konci vedla výpověď agenta StB Vladimíra Doležala, který se s Novotným několikrát v Praze setkal a měl mu zprostředkovat kontakt na tiskového atašé amerického velvyslanectví v Praze.
Ani ve stručném vyšetřovacím protokolu o rozsahu půldruhé strany z 25. srpna 1948 nenajdeme Novotného přiznání ke spolupráci s cizí tajnou službou. Pakliže byl s Novotným skutečně sepsán, jak tvrdil odbojář a po roce 1948 funkcionář Státní bezpečnosti Miroslav Pich-Tůma (signován jím není a navíc je třeba brát v potaz okolnosti, za jakých byl pořízen), neobjevuje se v něm přiznání k protistátní činnosti, pouze potvrzuje tři až čtyři schůzky s Vladimírem Doležalem.
K obdobným výsledkům dospěla Inspekce ministra vnitra v roce 1964, když konstatovala: "Přes vynaložení velmi značného úsilí se nepodařilo nalézt takové materiály, které by dokumentovaly skutečnou nepřátelskou činnost Novotného (kromě výpovědí Bohumila Dvořáka a Vladimíra Doležala). Podařilo se nalézt pouze anonymní protokol, sepsaný údajně s Františkem Novotným, který však je v rozporu s některými tvrzeními Vladimíra Doležala." Mordýři Miroslavu Pichu-Tůmovi, jednomu z nejděsivějších příslušníků SNB, ale Doležalova výpověď stačila. Právě on Novotného zatčení naplánoval a zorganizoval.
K vylákání Novotného z chalupy v noční Balkově Lhotě posloužil příslušník Jan (Ivan) Achremenko, jenž se s Novotným osobně neznal. U automobilu byl Novotný pravděpodobně úderem omráčen a strčen na zadní sedadla. Až během cesty byl spoután, k čemuž v roce 1956 Achremenko vypověděl: "Po chvíli jízdy Tůma zastavil, nechal Novotného vystoupit a poručil mu, aby si lehl na silnici obličejem k zemi. Novotný poslechl, ale několikrát prosebně opakoval doslovně: 'Tůmo, nezabíjej mě!' V této pozici byl Novotný znovu prohledán, byla mu nasazena pouta a pak byl odvezen do Prahy."
Františka Novotného odvezli do objektu označovaného jako tzv. Statek v Praze-Bubenči, který využívala StB. V této budově prožila na konci 40. a v první polovině 50. let 20. století řada osob podezřelých z protistátní činnosti proti komunistickému Československu muka bestiálního násilí vyšetřovatelů v čele s Miroslavem Pichem-Tůmou. Jak v roce 1962 vypověděl Václav Vacek, jeden z příslušníků pracujících na oddělení Picha-Tůmy: "Jakmile byl zjištěn závadový signál, bez prověřování se prováděly někdy i drastická opatření." Vina či nevina se zde proměňovaly v nepodstatné pojmy.
Na tzv. Statku byl František Novotný držen v kanceláři referenta Zdeňka Hrušky, vyšetřování a tvrdé výslechy vedl Pich-Tůma. Pro martyrium, jímž člověk na tomto místě procházel, se přiléhavá slova hledají obtížně. Oběť se ocitla v jakési díře zapomnění, izolována, bezmocná a vystavená násilnostem. Václav Vacek, jenž každý den přinášel Novotnému jídlo a pití popsal, do jakého stavu otřelého protinacistického bojovníka dostalo několikadenní vyšetřování.
"Při soukromých rozhovorech mně jmenovaný říkal, že se vždy bál toho vraha Tůmy. Byl na Statku týden nebo čtrnáct dní a v poslední době byl již ve stavu šílenství a stále mluvil jen o dětech. Jednoho dne ze Statku zmizel." Miroslav Pich-Tůma trval na tom, aby byl Novotný neustále spoután na rukou a připevněn řetězem k ústřednímu topení. "Musel jsem ho i na malou stranu vodit spoutaného a obsloužit ho jako bezrukého," vypověděl v roce 1956 Achremenko.
"Byl jsem přiveden do místnosti, kde byl Novotný přivázán k židli a byl dosti v zuboženém stavu," popsal v roce 1963 Josef Richter, jenž byl sám Inspekcí ministra vnitra šetřen kvůli zneužívání násilí a psychofarmak v případu osobního tajemníka prezidenta Edvarda Beneše Václava Sýkory (proces JUDr. Čupera a spol.). Dokonce i Zdeněk Řípa, když se začal v roce 1964 "rozpomínat" na okolnosti vraždy Františka Novotného, vypovídal, že na něm byla spáchána provokace a že byl při výsleších bit. Na tzv. Statek si Františka Novotného přišel osobně vyslechnout i velitel StB Jindřich Veselý, který Plačkovi posvětil provedení Novotného exemplární vraždy.
Politická vražda
Když v roce 1952 položili vyšetřovatelé Miroslavu Pichu-Tůmovi otázku, proč se s odstraněním Novotného tak pospíchalo, odpověděl s cynickým pragmatismem: "Zde také hrála otázka místa, což svědčí o tom, že jsme jej věznili v kanceláři, až do doby, kdy byl předán Šedivému." A druhým dechem přiznal: "V tuto dobu byla tato metoda práce soustavná." S návrhem na zavraždění Františka Novotného přišel velitel 2. oddělení politického zpravodajství Ladislav Zelenka.
Stejný názor razili i jeho blízcí a bezprostřední podřízení Miroslav Pich-Tůma a Josef Čech, který byl s případem rovněž obeznámen. Konečné rozhodnutí padlo od vedoucího útvarů politického zpravodajství ministerstva vnitra Štěpána Plačka, jemuž postup posvětil Jindřich Veselý. "Plaček navrhl, aby zrádce byl likvidován bez soudu. Uvědomil jsem o případu a jeho řešení naše přátele (sovětské poradce - pozn. autora), chtěje znát jejich stanovisko. Jejich představitel řekl mi toto: ‚Vzal čert lumpa, ale používat takových metod vám pro příště nedoporučuji. Mohly by být někdy zneužity.‘"
Velitel StB Veselý měl pro usmrcení Novotného dodatečně získat souhlas od generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Místo zákonné cesty byla věc předána k politickému posvěcení, aniž však bylo podezření hodnověrně prošetřeno a údajná nepřátelská činnost Františka Novotného řádně zdokumentována a soudně projednána.
Pro "potrestání" byli vybráni příslušníci Krajského velitelství StB v Praze Vávra a Volf, k nimž Plaček osobně doporučil bývalého zkušeného zpravodajce Zdeňka Řípu. Vávra s Volfem byli svým velitelem Bohuslavem Šedivým detailně poučeni, jak mají akci provést. Františka Novotného měli zastřelit "na útěku" pod zástěrkou eskorty do Tábora v lese nedaleko Benešova.
K reálnému popisu průběhu politické vraždy se Vávra s Volfem přiblížili až v roce 1964, kdy vypovídali před Inspekcí ministra vnitra. Oba doznali, že zastávka na 36. kilometru státní silnice z Prahy do Benešova byla předem naplánovaná, s Novotným odešli asi 40 až 80 metrů - zde se výpovědi mírně rozcházejí - od silnice, kde ho zezadu a bez jakéhokoli varování Vávra zastřelil.
"Řekli jsme Novotnému, že půjdeme kus do lesa, abychom nemuseli stát na silnici do té doby, než bude vůz opraven (Řípa předstíral poruchu automobilu - pozn. autora). Poté jsme skutečně odešli od vozu do lesa. Vpředu šel Novotný, za ním asi pět až osm kroků Vávra a za Vávrou asi tři kroky poněkud vpravo jsem šel já. Po ujití asi čtyřiceti kroků od silnice střelil Vávra první ranou Novotného do zad a druhou ranou do hlavy. Já jsem v tomtéž okamžiku vystřelil několik ran do vzduchu. […] Já jsem střílel do vzduchu z toho důvodu, aby to vypadalo, jako že Novotného pronásledujeme při pokusu o útěk," vypověděl Josef Volf.
Po zastřelení Františka Novotného zůstal Volf na místě a Vávra odjel podle pokynů s Řípou do Benešova na stanici SNB, odkud telefonicky informoval svého velitele Bohuslava Šedivého. Ten před osmou hodinou ranní vyrozuměl pražskou kriminálku a společně se vydali na místo činu. Bohuslava Šedivého potěšilo, jak rychle a ke spokojenosti StB byla věc "uzavřena". Ani v lese Tužinka se vyšetřování od původního plánu neodchýlilo, a tak mohl společně s kriminalisty odjet zpět do Prahy. Volfa s Vávrou do Prahy odvážel Řípa, z jehož výpovědi učiněné v roce 1964 vyplývá, že oba vrazi cestou mocně popíjeli alkohol a hádali se, kdo umí lépe střílet.
Pohřeb v Balkově Lhotě
Tajná komunistická policie si byla natolik jistá svou pozicí a předloženou vyfabulovanou verzí o zastřelení Františka Novotného na útěku, že následně dala svolení k vydání těla zastřeleného odbojáře rodině. Dne 10. září 1948 konal v jihočeské vesničce Balkova Lhota nedaleko Tábora československý farář František Rabiška nevšední pohřební rozloučení. Z domu smutku v č. p. 6 šly za rakví ve smutečním průvodu s maminkou Alžbětou dvě malé děti, dvouletá Milada a Vladimír, který den nato měl oslavit své sedmé narozeniny.
Do hrobu, který je dnes označen prostým křížem a husitským symbolem kalicha s hostií, bylo uloženo tělo neohroženého odbojáře Františka Novotného. Na průběh pohřbu dohlíželi příslušníci Státní bezpečnosti: "Maminka říkala, že tam byli všelijaký lidi, že se tam až bála. Ale místní lidi přišli," zavzpomínala v roce 2017 již jednasedmdesátiletá dcera Milada.
Nepotrestaní vrazi
Postup prokuratury a dalších orgánů, které mohly rozhodnout o trestním stíhání pachatelů (spolupachatelů) vraždy Františka Novotného směřoval v průběhu let do ztracena. Do případu, odhalujícího zločinné metody bezpečnosti, opakovaně zasahovalo stranické vedení.
Po prošetřování ve věci Miroslava Picha-Tůmy a dalších v roce 1953 a při došetřování trestní věci Štěpána Plačka v letech 1953-1954 rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ svým usnesením z 28. července 1953 uzavřít případ takto: 1) Soudně stíhat jen ty orgány StB, kteří jsou již ve vazbě pro další zločiny (tedy pouze Plačka a Picha-Tůmu - pozn. autora). 2) Soudně nestíhat další orgány, avšak propustit ty, kteří pracují v bezpečnosti.
Pich-Tůma byl za podíl na politických vraždách a násilnostech na vyšetřovaných odsouzen v roce 1953 k souhrnnému trestu 15 let odnětí svobody. Již v roce 1957 byl ale podmínečně propuštěn. Štěpán Plaček byl zatčen v roce 1949 a v lednu 1954 odsouzen na 15 let odnětí svobody. Trest mu byl postupně několika amnestiemi snižován. V roce 1957 byl rovněž podmínečně propuštěn.
Politická garnitura nejevila zájem vraždy, zabití a týrání nevinných lidí potrestat. Až Pražské jaro 1968 otevřelo nakrátko prostor pro medializaci a debatu o amorálních a nelidských zločinech komunistické bezpečnosti a justice na konci 40. a v první polovině 50. let. Konat zvolna začala vojenská prokuratura i soudní orgány. Ve dnech 12. až 19. prosince 1968 probíhalo před Vyšším vojenským soudem v Příbrami hlavní líčení proti sedmi bývalým příslušníkům bezpečnosti. Obžalováni pro trestný čin zjednatelství k vraždě a z trestného činu vraždy byli Josef Čech, Ladislav Zelenka, Antonín Liška, Miroslav Pich-Tůma, Bohuslav Šedivý, Bořivoj Vávra a Josef Volf. Proces pokračoval přes celé jaro 1969.
Lidsky těžké okamžiky prožívala při soudním líčení Alžběta Novotná, které předseda senátu jako poškozené udělil slovo před závěrečnými řečmi obžalovaných. Paní Novotná, která si musela opakovaně vyslechnout nehorázné výroky obžalovaných, postrádající jakýkoli soucit, byla konfrontována s jejich ztrátou paměti a lživými tvrzeními, se omezila na krátký projev. V něm zdůraznila, jak tragicky poznamenala vražda jejího manžela celou rodinu.
Závěrečná slova obžalovaných byla stručná, většinou prohlašovali svoji nevinu a víru ve spravedlivý soud. Alespoň drobná omluva Alžbětě Novotné a její dceři - syn Vladimír se procesu nedožil - nebo projevení lítosti se nekonaly. Dne 17. června 1969 soud vynesl rozsudek. V širokém zdůvodnění odmítl metody, jichž obžalovaní používali jako nepřijatelné. Miroslav Pich-Tůma byl uznán vinným, ale od souhrnného trestu soud vzhledem k dřívějšímu rozsudku upustil. Ladislav Zelenka byl obžaloby zproštěn, neboť jeho osobní vinu nešlo již bezpečně doložit; u ostatních pěti obžalovaných bylo další trestní stíhání zastaveno z důvodů promlčení. Oba přímí Novotného vrazi (Vávra i Volf) tedy vyvázli bez trestu.
Zdivočelý komunistický režim
Komunismus v praxi konce 40. a začátku 50. let vyběloval ve zdivočelém Československu instinkty lidskosti. Nenávist byla povýšena na povinnost, morálka třídního boje připravovala jedince o svobodu svědomí a některé dokonce o život. Představitelé totalitní moci si uzurpovali právo na to být "bohy", a rozhodovat o myšlení a svědomí svých "poddaných", které si vzali za rukojmí.
Lidské životy byly zaháněny do krajností, úzkost poznamenávala a dosud poznamenává celé rodiny. Patří mezi ně i rodina Františka Novotného. Děti vyrůstající bez táty, manželka, jež se po většinu svého pozemského života bála otevřeně ptát po pravdě. S takto prožívanou každodenností jsme konfrontováni při rozhrabávání vychladlého popela komunistických plánů na vybudování "spravedlivější" společnosti.
