Vždy se najdou lidé, kteří nasadí život pro ostatní. Patřil k nim i Evžen Plocek

Evžen Plocek Plocek se sebeupálil před 52 lety na Velký pátek 4. dubna 1969.
Evžen Plocek jako zaměstnanec Motorpalu (na snímku vlevo) kolem roku 1954.
Evžen Plocek se synem Jiřím.
Evžen Plocek.
Snímek z filmu "Jsem pro lidskou tvář" dokumentaristů Romana Fürsta a Karla Tomka. Plockova mnželka Zdena, bratr František a syn Jiří.
Foto: Archiv Aleše Plocka / Paměť národa
Jan Gazdík Jan Gazdík
4. 4. 2021 11:27
Na Velký pátek 4. dubna 1969 se v domovním průjezdu jihlavského náměstí Míru polil ředidlem a zapálil vedoucí pracovník podniku Motorpal a stranický funkcionář Evžen Plocek (40). Na následky popálenin zemřel o pět dnů později. Následoval tak živé pochodně Jana Palacha (16. ledna 1969) a Jana Zajíce (25. února 1969). Od Plockovy hraniční oběti uplynulo 52 let.

Evžen Plocek je po Janu Palachovi a Janu Zajícovi v Česku nejčastěji připomínaná oběť extrémního činu sebeupálení. "Pokusů o sebeupálení bylo ale v Československu po okupaci vojsky států Varšavské smlouvy nepoměrně víc," připomíná Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Historik se odvolává na studii psychiatra Milana Černého, který v roce 1969 analyzoval vlnu sebeupálení. Jen od ledna do dubna 1969 bylo v Československu zaznamenáno 29 sebevražedných pokusů sebeupálení - z toho 25 mužů a 4 ženy. Deset z nich na následky popálenin zemřelo. A jak Blažek dodává, politické motivy tohoto hraničního činu jsou doložitelné například v případech Josefa Hlavatého, Jana Béreše, Michala Levčíka, ale i Bohumila Peroutky.

Petr Blažek nesouhlasí s tvrzením, že čin Evžena Plocka je neznámým příběhem. "Minimálně v jihlavském regionu byl ohlas na jeho protest obrovský - zasáhlo to hodně lidí. Jen jeho pohřbu se zúčastnilo pět tisíc lidí. Pietní akt pak natočili jihlavští filmaři Roman Fürst s Karlem Tomkem, jejichž krátký snímek "Jsem pro lidskou tvář" vyhrál ještě v roce 1969 okresní i krajskou soutěž amatérských filmů. Poté se ale nesměl celých 20 let promítat.

"Okolnosti Plockova sebeupálení nejsou přesto dodnes zcela jasné," přiznává historik.

Jisté ale je, že v osudný den nedal Plocek ničím najevo, že by se chystal k tak hraničnímu a šokujícímu činu, jakým sebeupálení je. Ráno se rozloučil s manželkou a odešel jako každý den do zaměstnání, které opustil okolo čtrnácté hodiny. V centru Jihlavy se pak náhodně potkal s Jaroslavem Šebestou, podle jehož svědectví působil Evžen Plocek až nezvykle smutně. Vyšetřovatelé zjistili i to, že část odpoledne Plocek strávil v kavárně Alfa na náměstí Míru, odkud si to namířil do drogerie v Palackého ulici, kde zakoupil dvě lahve ředidla. Tím se pak v průchodu jednoho domu polil.

Z vystoupení Evžena Plocka na zasedání okresního výboru KSČ

  • (Jihlava 5. březen 1969) Po cestě k socialismu jsme šli za Sovětským svazem. Protože jsme šli těsně za Sovětským svazem, tak jsme se mu dívali do zad. Když si zašel on, zašli jsme si i my. Možná, že kdybychom se dívali kupředu k cíli, a dál, a uvědomili si, že každý máme na tuto cestu jiné boty, tak jsme nebyli tak utrmáceni jako nyní.
  • Loni jsme spatřili pěšinku jako zkratku. Našim spojencům se naše vykročení nelíbilo, zavolali nás zpět. Říkají, že společná cesta je dostatečná pro každého. Řekněme, že mají pravdu. My ale musíme vědět, kudy jdeme, a rozhodovat, kudy půjdeme, a pak i tyto věci budou pro nás v pořádku.

Deset minut po osmnácté hodině přišel Plocek na horní náměstí k pouťovým atrakcím. Na pult střelnice odhodil dva letáky s nápisy "Pravda je revoluční - Antonio Gramsci" a "Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit - Evžen".

"Poté se Evžen Plocek zapálil údajně jedinou sirkou, kterou měl k dispozici. Běžel k radnici a okolo kašny, kde padl na zem," tlumočí Blažek detaily svého výzkumu. Lidé se podle něj zprvu zřejmě domnívali, že se snad jedná o součást atrakcí, proto také začali hořícího muže hasit se zpožděním. Těžce popáleného Plocka odvezla sanitka do jihlavské nemocnice, kde 9. dubna 1969 zemřel.

Značná část jihlavských obyvatel přijala Plockův čin a jeho smrt s velkým pohnutím. Vnímali ho jednoznačně jako následovníka Jana Palacha a Jana Zajíce. Smuteční průvod tak přerostl ve velkou politickou manifestaci. Celostátní média nepřinesla přesto až na dvě výjimky - na rozdíl od Palachova a Zajícova protestu - o Plockově sebeupálení žádnou zprávu.

Oba zmíněné Plockovy letáky je podle Petra Blažka možné interpretovat jako doklad jeho odporu proti nastupující normalizaci. Plocek netrpěl psychickými potížemi, neměl ani rodinné konflikty. Na rozdíl od Jana Palacha a Jana Zajíce se navíc nejednalo o mladíka. Plockovi bylo čtyřicet let, byl ženatý a měl patnáctiletého syna. Přesto byl jeho čin zpochybňován s odkazem na přítomnost alkoholu v krvi. Podle informace ošetřujícího lékaře, která je zmíněna v dokumentaci Státní bezpečnosti (StB), měl Evžen Plocek v nemocnici uvést, že na kuráž vypil dvě deci vína, jeden rum, a jedno dvanáctistupňové pivo.

V následujících letech se Plockova rodina ocitla v hledáčku tajné policie. Syn Jiří, který pracoval jako řidič kamionu, byl v prosinci 1981 registrován jako agent StB. Spolupráce zanikla poté, co Jiří Plocek na podzim 1989 emigroval. Až do té doby byl čin jeho otce zmiňován jen v exilu.

Historik Blažek: Plocek byl obětí, ale neburcoval lidi k protestu

Evžen Plocek se podle historika Petra Blažka vymyká z příběhu mnohých jiných živých pochodní třemi zásadními faktory: věkem, tím, že měl rodinu a byl členem komunistické strany.

"Byl dokonce členem okresního výboru KSČ. Už tohle je pozoruhodné. Jeho čin se navíc liší od protestů Jana Palacha i Jana Zajíce tím, že se na sebeupálení nepřipravoval cílevědomě a dlouhodobě, tak jako tito dva jeho předchůdci. Na rozdíl od nich bylo Plockovo sebeupálení spíše projevem okamžitého zoufalství, zkratu než snahou vyburcovat lidi, vytvořit atmosféru srpna 1968… dát lidem druhou šanci k protestům proti okupaci, jak o tom mluvili Palach se Zajícem," analyzuje Blažek.

Plockův čin tudíž připomíná i fakt, že živé pochodně nepocházely jen ze studentského prostředí, že se nejednalo jen o mladé bezdětné lidi. A dokazuje podle historika Blažka navíc i to, že obrovská společenská krize, deziluze, ztráta orientace či nadějí do budoucna zasáhla po okupaci Československa celou společnost, tedy i komunistickou stranu, kterou Plocek reprezentoval. Jeho hraniční oběť byla radikálním projevem této krize.

"Zároveň jde o doklad, že ve společnosti se vždy najdou lidé, kteří jsou ochotní nasadit svůj život… anebo ho možná i zahodit. V Plockově příběhu mně to není zcela jasné. Důsledky činů politiků - ať už sovětských či československých -, kteří se podíleli na normalizaci, měly v každém případě celou řadů obětí z nejrůznějších společenských vrstev. Nešlo tedy jen o střelbu, ale i oběti sebeupálení. A právě Evžen Plocek byl více obětí než člověkem, který by aktivně burcoval veřejnost," uzavírá historik Blažek.

Plockův čin dnes v Jihlavě připomíná malý pomníček u morového sloupu na Masarykově náměstí (dříve náměstí Míru), který byl za účasti tehdejšího předsedy Federálního shromáždění ČSFR Alexandra Dubčeka odhalen 4. dubna 1990.

Paměť národa - to jste i vy

  • Vzpomínky pamětníků ve videu pocházejí ze sbírky Paměť národa a video obsahuje záběry z dokumentárního filmu Jsem pro lidskou tvář, který zachycuje pohřeb Evžena Plocka. Snímek dokumentaristovi Paměti národa Rostislavu Šímovi poskytl jeden z jeho autorů Roman Fürst.
  • Paměť národa shromažďuje vzpomínky pamětníků od roku 2001. Od jara 2020 se dokumentaristé Paměti národa kromě natáčení vzpomínek starají i o stovky seniorů ohrožených koronavirem v nově založeném Centrum pomoci Paměti národa. Můžete-li, pomozte jim třeba jen drobnou, ale ideálně pravidelnou částkou na https://podporte.pametnaroda. cz.

VIDEO: "Dej nám ten film, nebo ho z tebe vytlučeme!" vyhrožovali tajní Romanu Fürstovi, spoluautorovi snímku z pohřbu Evžena Plocka. Přinášíme unikátní - před StB dvacet let schovávané - záběry.

Jsem pro lidskou tvar | Video: Paměti národa
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 3 minutami

Ondra a Adamovská jsou mistry republiky v boulderingu

Olympionik Adam Ondra a Eliška Adamovská vyhráli mistrovství republiky v boulderingu. Oba favorizovaní sportovní lezci ve finále šampionátu ve Slaném pokořili jako jediní všechny čtyři cesty.

Za bývalým mistrem světa v boulderingu i v lezení na obtížnost Ondrou, který v Tokiu nenaplnil medailové ambice a v olympijském finále skončil šestý, skončil hlavní soupeř Martin Stráník. Ten měl "topy" tři. Bronz získal Štěpán Volf.

Adamovská, jež v červenci vyhrála v Brianconu závod Světového poháru v obtížnosti, dnes ve Slaném zvítězila před Michaelou Smetanovou a Markétou Janošovou.

Další zprávy