Podle průzkumu, který si nechala zpracovat Česká asociace pojistitelů (ČAP), je přitom agrese za volantem něco, "co dělají všichni okolo nás, jen my ne". Jen každý dvacátý řidič se považuje za agresivního, přitom je však 88 procent respondentů přesvědčeno o tom, že agresivita šoférů stoupá.
ČAP proto na jaře uvedla kampaň, jejímž cílem bylo upozornit na to, že takové chování není normální.
Takřka polovina lidí se přitom v průzkumu přiznala, že občas hodí ostatním myšku, každý šestý zrychlí, když se ho jiné auto snaží předjet, a každý desátý prý už někdy vybržďoval auto za sebou.
Jak v sobě agresivitu potlačit? Co by měl člověk dělat, aby se nenechal snadno vyprovokovat? Zeptali jsme se dopravní psycholožky Vlasty Rehnové.
Jak na silnici poznat agresivního řidiče?
Vždycky je něčím nápadný, svým chováním vybočuje. Například začne zcela zbytečně předjíždět celou kolonu, lepí se na ostatní auta, neuhne, nepustí jiného řidiče. Jedná se o takové sebeprosazování, nemůžete se spolehnout na to, že by s vámi spolupracoval při nějaké kritické situaci. Jediným cílem takového řidiče je jeho vlastní prospěch.
Svůj vlastní prospěch ale přece na silnici občas sleduje každý, nebo ne?
To ano, ale jde o danou situaci a razanci takového chování. Vyježděný a správně uvažující řidič vyhodnotí riziko, jestli za to manévr stojí, nebo ne, jestli je lepší počkat, nebo ne. Když situaci nezvládne, reaguje neadekvátně. Nedávno jsem byla svědkem toho, jak v zúžení jeden šofér ve snaze dokázat ostatním, že má přednost, vytlačil protijedoucího na chodník. Úplně zbytečně. Klíčem je zvažovat to, co chováním získám a co můžu ztratit.
Co v nás tedy takovou agresivitu spouští?
V tom nejhorším případě může jít o charakterovou vadu. Člověk může mít potěšení z toho, že někoho vystrašil, že ho málem zabil. Může jít ale i o provokaci za jízdy: vybrzdění, předjetí, pocit, že se na vás jiný řidič šklebí a dělá vám naschvály, a může také jít o nepříjemný telefonát, špatnou životní situaci.
Obecně se dá říct, že potřebná intenzita takového spouštěče klesá s naší tolerancí k frustraci. Klíčem k tomu, abych řídila správně, je být v pohodě.
Čím to je, že jsme agresivní za volantem, ale na chodníku bychom se nikomu jen tak do cesty nepostavili, abychom ho "vybrzdili"?
Je prostě rozdíl jít s někým do konfliktu tělo na tělo s tím, že on vám to může oplatit. Auto v tom případě hraje roli takového krunýře, který mění kontakt tělo na tělo na kontakt plechy na plechy. Poskytuje pak falešný pocit, že si to můžu dovolit a že jsem chráněný.
Není to i v určitém odosobnění, že v autech nevidíme lidi, ale objekty?
Určitě. Byla doba, kdy novinové titulky zněly "Škodovka srazila chodce", "Dodávka vjela na přejezd", jako kdyby tu dopravní nehodu zavinilo auto. To auto ale chodce nesrazilo, srazil ho člověk, a jiný člověk vjel s autem na přejezd. Tady je nutná jakási schopnost sociálního cítění, že v tom druhém autě také sedí lidská bytost jako já a já jí můžu ublížit. Když pociťuji agresivitu nebo vztek a představím si v druhém autě někoho svého blízkého, tak to může moje chování zmírnit.
Jak v sobě ale agresi potlačit jinak?
Dlouhodobě doporučujeme si od plic zanadávat, ale nesmí to být směrem k agresorovi, musí to být do palubní desky. Když jsou v autě děti, tak se vyplatí mít nějaký ventil - písničku, říkanku… Nesmíte v sobě naštvání dusit, držet ho v sobě. To pak jen bobtná a narůstá.
Jak chápat to "do palubní desky"?
Klidně si pro sebe zamumlejte "Ty debile", ale v žádném případě už agresorovi neukazujte prostředníček, protože on se na to sám těší a celou tu situaci bude stupňovat. V takovém případě byste s ním šli do jeho hry. Nejlepší je ho nechat ujet.
Mluvila jste o toleranci k frustraci. Jak si ji zvýšit?
Určitě je dobré být aktivní, řešit své problémy, nenechat je přerůst do nějaké obří velikosti. Nepříjemné životní události je dobré s někým rozebrat, vypovídat se z nich. A přemýšlet, co by z toho mohlo být pozitivního. Třeba když přijdete o práci, tak se vám otevřou možnosti aktivit, které jste vždycky chtěli dělat, ale nebyl čas.
Důležité je také mít z něčeho radost. Mít něco, na co se těším a co mi nikdo nezničí. Aby se na to nenabalovala další zklamání. Jde o to, mít koníček, mezi celou řadou profesionálních řidičů, kteří chodí do mé praxe, jsou rybáři. Sedí u vody, koukají, jak teče, a relaxují.
Mohou nás od agresivní jízdy odradit tresty nebo má větší význam výchova?
Trest vždycky umožňuje odvolání, najmete si advokáta, nějak se z toho vykroutíte. Výchova je určitě lepší. Když mladý člověk mezi svými vrstevníky slyší, že pochopili, co může agresivní jízda způsobit, je to pro něj mnohem přínosnější než strašení tresty. Obecně zlom přichází ve chvíli, kdy si člověk začne uvědomovat zodpovědnost za někoho jiného, když se mu narodí dítě.
Dlouhou dobu jsme pracovali na rehabilitačních programech pro řidiče, kteří mají problémovou praxi. Chtěli jsme je naučit, aby přijali odpovědnost za svoje chování. Ve skupině měli svoje chování pojmenovat a pochopit, že jím ohrožují ostatní. Měli se k němu postavit čelem.
Nepomohlo by, aby pro získání řidičského oprávnění musel člověk absolvovat psychotesty?
Budete překvapený, ale řeknu, že ne. Máme zkušenost ze Španělska, kde takový systém funguje. Řidiči si tam musí vystát dlouhou frontu na termíny, což už samo o sobě může znamenat, že k psychotestu přicházejí ve stresu, třeba i nemocní. Pak jsou v nevyhovující kondici a propadnou u něj, následně pak musí čekat rok nebo půl roku na opakování.
Problém je také v tom, že řidičák si dnes dělají většinou velice mladí, osmnáctiletí lidé, a pokud bychom striktně trvali na našich normách, které se týkají například zralosti osobnosti, tak by jich polovina musela čekat rok nebo dva. Oni se navíc potřebují vyjezdit, je to takové nejtvárnější období - nebojí se, nejsou rozklepaní z toho, že mají řídit, a ze školy jsou zvyklí se ještě učit. Celý proces výuky a získávání správných návyků u nich jde úplně nejlépe.
Lepší by bylo řidičské oprávnění na zkoušku. Mladý, začínající řidič by měl snížený počet bodů k odebrání oprávnění, a když by jich dosáhl, musel by na psychotest nebo pohovor s psychologem.
Tohle u nás ostatně platí, i u starších vybodovaných řidičů. Kolik jich u vás podobnou zkouškou neprošlo?
Zatím se mi to stalo asi jen ve dvou případech. Náprava často přijde i v tom, že život bez auta komplikuje situaci v práci i v rodině. Na každý pád se však proti výsledkům dá odvolat, nebo za tři měsíce vyšetření absolvovat znova, klidně jinde. A tam už může uspět. Nemusí to ale být kvůli tomu, že by na něj další psycholog byl hodnější. Řidič mohl poprvé dopadnout špatně, protože byl ve stresu, nemocný, pak mohl trochu natrénovat a některé věci napodruhé zvládnout lépe. Pokud ale jsou problémy s jeho osobností, tak se sám od sebe moc zlepšit nemůže.
Co je vlastně součástí takových testů?
Struktura je dána vyhláškou. Hodnotí se základní psychické funkce, pozornost, reakce, orientace, orientačně i intelekt, zkoumají se rizikové prvky osobnosti. Přímo na agresi ale žádný test povinný není.
