Praha - "Poslední myšlenka patří jen Vám, drahé moje děti, a to mě nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Nechtěl jsem ale připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Posílám Vám poslední svůj pozdrav před odchodem na věčnost," napsal krátce před popravou Josef Mašín.
Jeho moták byl nalezen po válce v ostění dveří pankrácké cely č. 10, kde legendu protinacistického odboje a člena sabotážní skupiny Balabán, Mašín, Morávek gestapo věznilo.
"Ten Mašínův moták mě dostal doslova do kolen a ovlivnil vlastně podobu celé naší expozice V ulicích protektorátu," svěřuje se jeden z jejích autorů, Jan Šach z Vojenského historického ústavu. Její dramaturgii spolu s ním sestavili vojenští historici Michal Burian se Zdeňkem Špitálníkem.
Výstavu V ulicích protektorátu označují experti - ještě před její dnešní vernisáží - za jeden z nejpůsobivějších a nejemotivnějších příběhů z historie českého státu. A Jan Šach se ani netají, že působení na emoce (aniž by bylo s návštěvníkem manipulováno) je hlavním cílem expozice.
"Objeli jsme si pár skvělých muzeí, na jejichž expozicích se architekti dost vydováděli, avšak žádná z nich s námi citově nepohnula, nezaujala. U žádné z nich jsme neměli dojem, že se stáváme součástí historie. Takže jsme si řekli, že přesně tohle se nám nesmí stát. Léta nacistického protektorátu byla jedním z nejtěžších období tohoto národa, takže návštěvník by měl v jeho ulicích zažívat silné emoce. Nudných výstav na podobné téma bylo už dost," vysvětluje záměr historiků Jan Šach.
Pohled do vězeňských cel hrdinů
Sedm kobek, sedm lidských příběhů i s osobními věcmi vězněných českých hrdinů. Poslední dopis - moták s již vybledlým písmem Josefa Mašína - čte působivě ze záznamu herec Jaroslav Plesl.
Z jiné cely se naopak ozývá chladné konstatování z výslechového protokolu parašutisty Oldřicha Pechala - velitele skupiny ZINC, z něhož gestapo nic nevymlátilo, ačkoliv nasadilo ty nejbrutálnější mučicí metody.
Dozvídáme se, že Pechal při zatýkání (zradou konfidentů - pozn. red.) rozlomil dvě ocelová pouta, a dříve než ho přemohlo devět mužů, těžce pohmoždil několik gestapáků, přičemž jeden z nich, Wofgang Dyck, utrpěl několik zlomenin. Jediné, co z oběšeného hrdiny zbylo, jsou v cele vystavené výsadkářské rukavice a alpaková lahvička na alkohol, která byla součástí výbavy parašutistů.
V cele generála Aloise Eliáše je pak opřena vycházková hůl, kterou před popravou odevzdal pankráckému dozorci Ludvíku Horákovi se slovy: "Už ji nebudu potřebovat." Eliáš byl jediným předsedou vlády okupované země, kterého nacisté popravili.
Z biografu rovnou do koncentráku
"Ulice protektorátu" nedají vydechnout ani na okamžik. Snad jen v protektorátním kině nalezne "chodec" při propagandistických dobových filmech trochu klidu.
Přijde o něj však při sekvenci filmu Přijdu hned s herečkou Annou Letenskou, na niž při natáčení čekalo vždy gestapo. Za ukrývání parašutistů, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha, čekala totiž na herečku smrt. A popravena také byla i s manželem, sotva film dokončila.
Seriál: 70 let od porážky nacismu
"Nacisté mě nedostali, naši ano." Poslední výsadkář vzpomíná
Velké bombardování: Lidé nevěřili krytům a umírali na polích
Konec se blížil. Morava povstala, Česku dál vládli nacisté
Tankisto, hoříš! V pekle u Ostravy padly desetitisíce vojáků
Kdo dorazí první? Koncem války soupeřili velitelé mezi sebou
Povstání zachránilo Prahu, zastánci české zbabělosti se mýlí
"Procházka ulicemi protektorátu" vrcholí koncentrákem, do něhož návštěvníka "vyplivnou" lítačky biografu - přímo do fronty Židů čekajících na transport. A hned je servírován další pohled: na vězně naskládané na pryčnách. A pak už jen ten poválečný, kdy jsou podél cesty odkrývány masové hroby.
Na expozici Vojenského historického ústavu není nikde vidět krev ani fotografie zohavených těl obětí nacismu, byť jimi archivy překypují. Hrůza se však návštěvníka zmocní při pohledu na důmyslné býkovce a kovová pouta s vnitřními ostny, jimiž nacisté mučili své vězně.
A hned vedle je i plechovka s cyklonem B, jimž byly otráveny miliony lidí. "Pochází z Mauthausenu a vyrobena byla v českém Kolíně," říká Michal Burian. Důstojnický kord Horsta Böhmeho, šéfa pražského gestapa, zastupuje pak tohoto zločince, po němž se po válce slehla zem.
Na co asi mysleli tamti muži svlékající se před popravou? Ponechány jim byly jen bílé košile - to kvůli snadnějšímu míření popravčí čety, ale i jasnější viditelnosti stop po zásahu střel. A do toho všeho monotónní hlas v němčině oznamující jména čerstvě popravených.
Existoval však i jiný běžný život v protektorátu: třeba ten v továrnách, jejichž produkce byla podřízena válečným potřebám wehrmachtu. Protektorátní zbrojovky tak chrlily zbraně málem až do posledních dnů druhé světové války.
Příběh Frankovy kamizoly
O absurdnosti protektorátních let svědčí i následující detail ojedinělé "procházky".
Expozici uvádí uniforma podplukovníka Václava Kropáčka, popraveného člena vedení odbojové organizace Obrana národa. V jejím závěru je pak vůbec poprvé vystavena vojenská kamizola německého státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka, ve které byl i popraven. "Obě tyto blůzy - vlastence i zločince - byly přitom šity v jednom krejčovství," dodává Zdeněk Špitálník.
V prostorách Vojenského historického ústavu se tak nyní sešly dvě mimořádné expozice: první - V zákopech I. světové války - připomíná loňské sté výročí vypuknutí tohoto konfliktu. Ta nejnovější pak ukazuje na další obludnou tragédii XX. století. "Oba tyto apely a zejména oběti našich předků varují i po sto, respektive sedmdesáti letech," říká šéf ústavu Aleš Knížek.
Vernisáž unikátní expozice se koná dnes od 11:30. Veřejnosti je výstava V ulicích protektorátu Böhmen und Mähren zpřístupněna od pátku 8. května od 10:00.
