Konec se blížil. Morava povstala, Česku dál vládli nacisté

Jan Gazdík Jan Gazdík
1. 4. 2015 14:11
Před 70 lety byl protektorát rozdělen na dvě části. V Česku vládl teror nacistů, na Moravě sílilo partyzánské hnutí. V brzkou porážku Hitlera věřil málokdo.
Vypálený Juříčkův mlýn u Leskovce na Vsetínsku, kde rodina Juříčkových skrývala partyzány. V noci na 3. dubna 1945 obklíčila mlýn stovka gestapáků.
Vypálený Juříčkův mlýn u Leskovce na Vsetínsku, kde rodina Juříčkových skrývala partyzány. V noci na 3. dubna 1945 obklíčila mlýn stovka gestapáků. | Foto: Archiv Jaroslava Čvančary

Praha - Do definitivní porážky německého nacismu zbývaly před 70 lety už jen týdny. V okupovaném Protektorátu Čechy a Morava však vládl teror. A dokonce se stupňoval.

"Nacisté měli moc stále pevně v rukou - bez ohledu na blížící se východní či západní frontu. Na Slovensku už byla Rudá i rumunská armáda, včetně československého armádního sboru v Sovětském svazu, ale tady se nic moc neměnilo. Jako kdyby to nacisté neměli spočítané. Odbojáři v Čechách a na Moravě zažívali dál velmi krušné chvíle," popisuje jeden z předních expertů na období druhé světové války Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.

Mělo to několik důvodů: Na území protektorátu byly soustředěny značné ozbrojené síly nacistického Německa. Jen na území Čech se nacházelo několik výcvikových prostorů - například elitních jednotek SS. Třeba ten největší v prostoru Hradištko-Benešov-Neveklov, anebo i v Milovicích.

Odbojářům bylo jasné, že z benešovského cvičiště může 35 000 po zuby ozbrojených esesmanů kdykoliv vyrazit na Prahu. A dosáhli by jí do několika hodin.

Pražskou vojenskou posádku tvořilo kromě toho dalších 30 000 vojáků, včetně letectva v Ruzyni či Kbelích. "Na potlačení povstání měli tedy nacisté k dispozici minimálně sto tisíc dobře vycvičených mužů ve zbrani, jimž domácí odboj nemohl v žádném případě čelit. Handicapován byl i tím, že neměl dobré spojení s Východem ani Západem," dodává Jindřich Marek.

Ústup spálenou zemí

Ke stupňujícím se represím nacistů přispěl rozkaz německého státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka, takzvaný "ARLZ" - Auflockerung (uvolnění), Räumung (vyklizení), Lähmung (ochromení), Zerstörung (zničení) - vydaný koncem roku 1944. "Jednalo se o ústupový plán, po jehož ukončení tu měla zůstat jen spálená země se zlikvidovaným či do Německa odvezeným průmyslem a vyvražděnou inteligencí, odbojáře pochopitelně nevyjímaje," říká historička Miroslava Poláková.

Popravovalo se tedy až do posledních dnů války a ničilo se vše cenné, co se nedalo odvézt. V Mauthausenu tak bylo 9. dubna 1945 narychlo zplynováno 217 českých odbojářů vězněných původně v brněnských Kounicových kolejích, jejichž "kapacita" už nestačila na rozsáhlou masovou vraždu.

Koncem dubna a ještě 5. května 1945 komanda SS vypálila a vyvraždila moravské osady Ploštinu, Prlov či Javoříčko. I dnes - po 70 letech - není možné bez pohnutí číst záznamy o nelidském týrání a upalování vesničanů, kteří se postavili na odpor nacistům anebo pomáhali partyzánům.

Týdny před koncem války to tedy v Čechách a na Moravě vypadá podle historika Marka následovně:

Rudá armáda se blíží k hranicím Moravy, kde i kvůli tomu sílí partyzánské hnutí a shazují se tam zbraně... Naopak v Praze, kde se očekávalo finální revoluční vystoupení, a stejně tak v Plzni s obrovským průmyslovým potenciálem se nic takového neděje.

Zbrojovky v Praze či Plzni vyrábějí i dva měsíce před koncem války naplno a nikdo zatím neví, kdy přesně válka skončí. Nelze tedy Spojencům vyčítat, že české zbrojovky bombardovali ještě na samém konci světového konfliktu. Včetně Záluží u Mostu, kde stále fungovala jedna z posledních německých rafinerií pohonných hmot.

Wehrmacht i jednotky SS sice prchají před Rudou armádou na Východě či západními mocnostmi na Západě, ale v českém prostoru jsou i těsně před koncem války "na koni". "A v jeho sedle se drží pevně. Svědčí o tom i rozsáhlá protipartizánská operace na Moravě Tetřev, na níž se podílelo 13 000 vojáků. Morava se tak vlastně stala přífrontovým pásmem s obrovskou koncentrací nacistických vojsk. A Čechy? Tam je odboj bez spojení a beze zbraní a s desetitisíci vojáky ve výcvikových prostorech. Pro tehdejší situaci tudíž nenalézám jiné slovo než tristní," srovnává Jindřich Marek.

Jednotka Srp a kladivo. Jedna z prvních partyzánských jednotek v českých zemích vytvořených na jaře 1943 na Příbramsku a Dobříšsku.
Jednotka Srp a kladivo. Jedna z prvních partyzánských jednotek v českých zemích vytvořených na jaře 1943 na Příbramsku a Dobříšsku. | Foto: Archiv Jaroslava Čvančary

Čekání, kdo osvobodí Prahu

Demokratický, ale i komunistický odboj propadl v posledních měsících roku 1944 představě, že válka skončí ještě týž rok. Odbojáři proto spontánně zvýšili svoji aktivitu, avšak stále silné gestapo s důmyslně budovanými volavčími sítěmi agentů-provokatérů tvrdě zasáhlo: rozbilo celostátní vojenskou organizaci Obrana národa generála Zdeňka Nováka, začalo drtit i komunistický odboj.

Gestapo zasáhlo i proti velení hasičů, které - v předtuše porážky nacismu - nařídilo vytvářet zásoby pohonných hmot pro případ povstání. Hasiči dokonce zorganizovali v přípravách na povstání několik velkých, nacisty povolených protipožárních cvičení. "Odboj v Čechách a na Moravě tak dostával v samém konci války ránu za ranou," konstatuje historik Marek.

Už tehdy bylo jasné, že vliv Sovětského svazu po válce v Československu velmi zesílí a že Rudá armáda obsadí alespoň polovinu republiky. A jak historici připomínají, například pro Poláky či Jugoslávce nebyl Sovětský svaz spojencem... avšak pro Čechoslováky ano.

Marek proto říká: "Šlo o období zoufalého čekání a doufání, kdo osvobodí Prahu první - zda Američané, či naopak Sověti... a bylo to doufání v atmosféře mimořádně krutého nacistického teroru, bez ohledu na blížící se jasnou porážku třetí říše."

Za jeden z největších a v Česku velmi rozšířených mýtů historici považují ten o Jaltské konferenci, kde se mělo údajně rozhodnout, že americká vojska se zastaví na čáře Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. V Jaltě se ale ve skutečnosti mluvilo o Polsku, Bulharsku a Řecku, jehož osvobození sovětský diktátor Stalin západním mocnostem přepustil.

O Československu nepadla ani zmínka z jednoho prostého důvodu: exilová vláda prezidenta Edvarda Beneše byla jako jediná zadobře s Moskvou, Londýnem i Washingtonem. A ani jedna mocnost tudíž nechtěla vyvolávat jednání o poválečném uspořádání v Československu, natož o tom, kam až americká či sovětská vojska při jeho osvobozování postoupí.

Handicap tuzemského odboje

Podtrženo a sečteno: Nacisté disponovali v Protektorátu Čechy a Morava ještě dva měsíce před svou totální porážkou ohromnou vojenskou silou. Zatímco jakkoliv hrdinský a obětavý domácí odboj, jemuž pomáhaly paravýsadky ze Západu i Východu, měl zbraní - ve srovnání s protivníkem - minimum.

Spojení na Východ se kromě toho omezovalo jen na kontakty parašutistů s partyzánským štábem prvního či čtvrtého Ukrajinského frontu, což vylučovalo řešení zásadních politicko-vojenských, natož poválečných problémů a otázek.

Prozápadně orientovaná odbojová organizace Rada tří měla sice díky parašutistům vycvičeným ve Velké Británii spojení s Londýnem, avšak v okamžiku, kdy prezident Beneš naplánoval a uskutečnil svůj návrat do vlasti přes Moskvu, to přestalo platit. V závěru války tedy chybělo dostatečně kvalifikované politické spojení i se Západem.

Odboj se ocitl v izolaci. Na rozdíl od francouzských, italských či polských odbojářů, kteří své kroky koordinovali s postupujícími vojsky protihitlerovské koalice. Tohle byl největší handicap československého odboje, jakkoliv se do něj podle dokumentaristky Marie Hrošové zapojily například na Moravě v partyzánské brigádě Jana Žižky stovky partyzánů (v konci války šlo o 1300 partyzánů v šestadvaceti oddílech, kteří operovali v Beskydech, Vizovických vrších až po okres Uherský Brod) a další stovky jejich pomocníků ze samot, osad, vesnic či městeček.

"A pomáhali partyzánům či parašutistům bez ohledu na to, že za svou nezištnost a hrdinství dopláceli vyvražděním svých rodin pouhých pár týdnů před koncem války," připomíná historička Miroslava Poláková.

 

Právě se děje

před 23 minutami

Při nehodě autobusu s poutníky v Saúdské Arábii zemřelo nejméně 35 lidí

Nejméně pětatřicet mrtvých a čtyři zraněné si ve středu vyžádala dopravní nehoda v saúdskoarabské provincii Medína. Informoval o tom podle agentury Reuters policejní mluvčí s tím, že šlo o občany Saúdské Arábie a asijských zemí. Zpravodajský web Arab News uvedl, že nehoda se stala, když se osobní auto střetlo s autobusem s muslimskými poutníky asi 170 kilometrů od města Medína. Web zároveň zveřejnil fotografii hořícího autobusu. Policie uvedla, že incident nadále vyšetřuje a bližší podrobnosti o totožnosti obětí neposkytla.

Zdroj: ČTK
Další zprávy