reklama
 
 

Tankisto, hoříš! V pekle u Ostravy padly desetitisíce vojáků

30. 4. 2015 11:49
Před 70 lety byla osvobozena Ostrava. Skončila tak největší a nejkrvavější bitva 2. světové války na území dnešního Česka.

Ostrava - "Tak tady se, himlfix, nenechám zabít ani kvůli nějakému Gottwaldovi," zaklel Karel Šerák, když jeho tank dosáhl vrcholu železničního náspu a kolem něj začaly do kolejí břinkat protitankové granáty dělostřelců wehrmachtu bránících Ostravu. Psal se konec dubna roku 1945.

Šerák strhl svůj tank stranou a zaútočil na výhodnějším směru.

Z návrší na horizontu sledoval pokusy československých tankistů o prolomení obrany nacistů spolu se sovětskou generalitou i předseda KSČ Klement Gottwald. Většině volyňských Čechů, kteří tvořili jádro čs. tankové brigády, ale jméno Gottwald nic neříkalo.

Od osvobození Ostravy uplynulo právě dnes 70 let. Československá tanková brigáda byla do Ostravsko-Opavské operace zasazena v rámci 4. ukrajinského frontu 30. března 1945 s pětašedesáti tanky T-34.

Na jejím konci jich zbylo sedm. Do Prahy dojely 10. května 1945 pouhé tři stroje.

Poslední tři

"Byla to největší, nejtvrdší a také nejkrvavější bitva druhé světové války na území dnešní České republiky a vyznamenaly se při ní stovky Čechů (i volyňských), Slováků či Rusínů (Podkarpatská Rus byla součástí Československa - pozn. red.)," připomíná historik Československé obce legionářské Miroslav Brož.

A dodává: "A padly v ní i tisíce rudoarmějců."

Dnešní zájemci o historii znají podle historika Martina Vaňourka nazpaměť jména tankových es wehrmachtu či těch z jednotek SS. V Česku přitom v ústraní stále žijí tankisté, kteří ty nacistické předčili: velitelé tanků Bedřich Opočenský, Mikuláš Končický a Karel Šerák.

Jsou poslední tři.

"Šlo o machry, z nichž šel v bojích děs. A pak jsou tu ještě samopalníci, kteří tanky v útoku doprovázeli. Ale ani těch už nežije mnoho," bilancuje Vaňourek.

"Tankisto, hoříš!"

Obrovské ztráty v ostravské operaci vysvětlují experti mimořádně dobrou a úpornou obranou wehrmachtu, rozsáhlými minovými poli se zátarasy a velmi obtížným rozmoklým terénem, v němž útočící československé tanky leckdy uvízly.

"Když k tomu přidáte skryté stíhače tanků obránců, prvotřídně vycvičené obsluhy protitankových děl, a navíc tanky v takzvaném věžovém postavení, kdy tito obrněnci splývají s terénem, tak si možná uděláte představu, jaké peklo na Čechoslováky před Ostravou čekalo.

Tank Karla Šeráka dostal přímý zásah 16. dubna 1945. Střela proletěla mezi řidičem a nabíječem do motoru.

"Vyskočil jsem ven, utíkám a ruští pěšáci na mě volali: 'Tankist, gariš, gariš!' Hořela mi záda i vlasy. Uhasili mě a v tu chvíli to náckové začali do našeho stroje pěkně řezat. Stejně jako jindy my do jejich," popisuje Šerák jeden z mnoha svých bojů.

Únava z války

Když se pak šel s kamarádem na trosky zasaženého tanku podívat, ležela jeho několikatunová věž třicet metrů od podvozku. Požár a následné výbuchy vlastní munice s palivem ji tam odmrštily.

V samotné bitvě o Ostravu Šerák "vyfasoval" tank s věžovým číslem 603. A právě tehdy se na něm začala citelněji projevovat válečná únava.

Neustále pokukoval na zavařený průstřel po střele z pancéřové pěsti, která zabila Šerákova předchůdce Romaniho. "Pořád jsem se na to zavařené místo díval, abych neskončil jako Romani, kterého to 'přestřihlo' vejpůl. Byl to ošklivý pocit. Že byl Romani mrtvý, to mně ani tak nevadilo... jako ta zpropadená zavařená díra. Dočista mě hypnotizovala."

O svých protivnících v řadách wehrmachtu hovoří však tankisté i dnes s patrným respektem.

Padlí hrdinové

K obávaným tankovým esům patřil i Rusín poručík Stěpan Vajda (předtím tři roky vězněný v gulagu), jenž se vyznamenal v bojích o Kyjev či Bílou Cerekev. Kvůli svým schopnostem byl jmenován velitelem tankového praporu.

Osudným se mu stal 6. duben 1945 - třetí týden po zahájení Ostravsko-Opavské operace. Vajda se pokusil lépe zorientovat v terénu, otevřel věžový poklop tanku, vystrčil hlavu... a v té chvíli ho usmrtila kulka odstřelovače.

Poručík byl posmrtně vyznamenán titulem Hrdiny SSSR.

Co osud (většinou nezmapovaný), to pohnutý příběh československých tankistů. Kupříkladu velitel roty Jiří Lízalek. Padl ve chvíli, kdy se mu chystali sdělit, že se mu narodil syn.

Kdy a proč jsme vlastenci

V Sudicích nedaleko Opavy byl ještě nedávno zdevastovaný pomník (s tankem T-34), který připomínal překročení hranice československou tankovou brigádou. S nadcházejícím 70. výročím konce druhé světové války byl sice opraven, historik Martin Vaňourek se ale obává, že do několika let budou z pomníku opět jen zarostlé ruiny.

"A tak je to i s českými válečnými hrdiny, bez nichž bychom tu dnes zcela určitě nebyli. Při kulatých výročích je odkudsi vytáhneme, potřeseme rukou a dáme možná nějakou tu medaili či jinou placku, aby se po nich opět na roky slehla zem. K projevům hrdosti na republiku nás už jen výjimečně přiměje hrdinství našich otců či dědů. Za to ale vždycky skáčeme a máváme státními vlajkami na hokejových mistrovstvích. Mezi kým by se asi ty mače dnes hrály, pokud by před sedmdesáti lety zvítězila Hitlerova třetí říše?" ptá se.

Nakonec ještě dodává: čeští váleční hrdinové, kteří bojovali v jednotkách Československého armádního sboru v SSSR, jsou dnes neprávem opomíjeni. Může za to hlavně lživá propaganda komunistického režimu, který je zkresleně heroizoval a naopak zcela ignoroval Čechoslováky bojující na západní frontě.

Spisovatel Filip Jánský (pravým jménem Richard Husmann, jenž se proslavil románem i filmem Nebeští jezdci) sloužil přitom nejdříve v čs. 311. bombardovací peruti Royal Air Force, aby v roce 1944 přešel k 3. čs. bitevnímu leteckému pluku v SSSR.

Jako pilot šturmoviku Il-2 (smíšená čs. letecká divize se s tankovou brigádou zúčastnila ostravské operace) sestřelil dokonce u Ostravy nacistický letoun. I přesto skončil Jánský po komunistickém puči u lopaty.

autor: Jan Gazdík | 30. 4. 2015 11:49

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama