reklama
 
 

"Nacisté mě nedostali, naši ano." Poslední výsadkář vzpomíná

4. 3. 2015 10:16
Před 70 lety seskočil do nacisty okupované vlasti Jaroslav Klemeš. Poslední žijící výsadkář, člen skupiny Platinum-Pewter. Nacistům unikl, komunisté ho uvěznili.

Praha - Parašutisté skupiny Platinum-Pewter toho měli v únoru 1945 doslova plné zuby. Dvakrát se pokusili o výsadek v nacisty obsazené vlasti - a pokaždé se vrátili na domovské letiště.

Poprvé kvůli mlze, takže je posádka letounu nebyla schopna vysadit v místě, kde už je očekávali čeští odbojáři. Podruhé se nedaleko Vídně otočili kvůli protiletecké palbě, která jim v trupu a motorech dopravního letounu Halifax udělala pěkných pár děr.

Jaroslav Klemeš, radiotelegrafista skupiny Platinum-Pewter a poslední žijící parašutista, byl před 70 lety jedním z těch, co v letadle seděli. "Vybuchující šrapnely s námi tenkrát u Vídně házely ze strany na stranu, já jen bezmocně koukal z okénka letounu na tu palbu všude kolem a pomalu se loučil s životem," vzpomíná Klemeš v rozhovoru s Aktuálně.cz.

"Lojza Vyhňák tehdy zaklel: 'My tam snad, kruci, nikdy nedoletíme. Pořád se jen večer v Campo Cassale loučíme, abychom se v pět ráno zase vrátili na letiště.' Lojza měl totiž doma na Moravě děvče," vysvětluje.

Výsadek se podařil až napotřetí - v noci z 16. na 17. února 1945. Vynervovaná a vystresovaná čtveřice Jaromír Nechanský (velitel), Alois Vyhňák, Jaroslav Pešán a Jaroslav Klemeš tehdy prospala celou cestu až nad Nasavrky v Železných horách.

"Celou dobu jsme spali na podlaze Halifaxu jako dudci. Byli jsme už z toho kolotoče marných příprav na vysazení celí otupělí. Když nás tedy polská posádka letounu budila, ujišťovala velitele Nechanského, že nás tentokrát shodí 'na mietr přesně'. My se tomu ale jen hořce smáli, protože se nejednou stalo, že rozptýlená skupina se po seskoku ani nesešla... anebo se hledala celé hodiny," říká dnes třiadevadesátiletý válečný veterán.

Čtrnáct tun shozených zbraní, munice a výbušnin

Letcům 301. polské perutě Royal Air Force (RAF) to tentokrát dokonale vyšlo.

Rozespalé parašutisty probral až proud ledového vzduchu, když jeden z Poláků otevřel poklop v podlaze, jímž měli Češi vyskočit. "Najednou mi v hlavě bleskla absurdní myšlenka: takže oni to myslí doopravdy!" líčí pocity třiadvacetiletého muže, který šel poprvé do ostré akce, o 70 let později Jaroslav Klemeš.

Ještě na letišti v Campo Cassale se Češi s polskými piloty dohodli, že je tentokrát vysadí jinak než obvykle: nejprve první dva a ti pak dají ze země vracejícímu se letounu baterkou signál, aby na stejné místo shodil i druhou dvojici. "Nechtěli jsme hned zpočátku riskovat rozdělení," komentuje Klemeš neobvyklý způsob výsadku v týlu nacistů.

Platinum-Pewter pak patřila k nejúspěšnějším paraskupinám: s pomocí radiomajáku a domácího odboje zorganizovala shoz 70 kontejnerů zbraní, munice a výbušnin o celkové váze 14 tun.

Její radiostanice Anna navíc odeslala jen v době Pražského povstání na 130 důležitých radiodepeší zpravodajského charakteru. "Někdy nám při těchto shozech zbraní pomáhalo až několik desítek lidí. Pomoc domácímu odboji a udržování kontaktu s Londýnem byly nejdůležitějším posláním naší mise," vzpomíná veterán.

V dubnu 1945 se pak skupina rozdělila: Nechanský s Klemešem se přesunuli do Prahy, aby byli k dispozici České národní radě, zatímco Vyhňák s Pešánem zůstali na Vysočině, kde se zapojili do odbojových akcí Rady tří. Do detailů svého podílu na boji proti nacistům se ale Klemeš nechce pouštět. Pouliční přestřelku s gestapem nevyjímaje. "Ať je to jak chce, ve válce jde vždy o zabíjení lidí. A na tom já nevidím nic zajímavého... Nemám proto důvod se k tomu vracet," omlouvá se.

K dobru však dává jiné drama: Cestou z Vysočiny do Prahy je u tehdejšího Německého (dnes Havlíčkova) Brodu zastavila po zuby ozbrojená a početná hlídka wehrmachtu. Klemeš seděl v automobilu na své vysílačce a Nechanský zase na naváděcím radiomajáku EUREKA.

"Pokud by nás vytáhli z auta, bylo by jim hned jasné, co jsme zač. Neměli bychom šanci. V podpažních pouzdrech jsme měli jen pistole. Proti takové přesile bychom s nimi nic nezmohli, neprostříleli bychom se. S Nechanským jsme proto při nekonečné kontrole dokladů po sobě už celí zpocení pokukovali a v rukou nám cukalo - to ano. Nakonec ale ti vojáci přece jen mávli na našeho řidiče, aby nezdržoval a pokračoval v jízdě," líčí Jaroslav Klemeš.

Horší než doba války

Jako vojenský velitel Pražského povstání je v historické literatuře uváděn legionářský generál Karel Kutlvašr. Podle experta na druhoválečná léta Jaroslava Čvančary jím však fakticky byl kapitán Nechanský se svou pravou rukou - radiotelegrafistou Klemešem.

Po komunistickém převratu se však režim oběma parašutistům "odvděčil" po svém. Nechanský byl popraven, Klemeše degradovali z nadporučíka na vojína a poslali na dva roky do kriminálu, další rok strávil v táboře nucených prací.

A to měl ještě velké štěstí. Na Nechanského likvidaci měla podle badatele Čvančary i dostupných archivních materiálů zájem Moskva. Sověti ho totiž vinili, že přijetím kapitulace německých jednotek, ale i spoluprací s Ruskou osvobozeneckou armádou (takzvanými vlasovci) umožnil spolu s dalšími členy České národní rady odchod půl milionu německých vojáků do amerického zajetí.

Podle vykonstruovaného obvinění tím měl posílit nepřítele, za něhož Moskva Američany považovala, a to už krátce po válce. "Právě tahle údajná 'zrada' Nechanskému s Klemešem nejvíce přitížila," míní Čvančara.

Nejtěžší a nejnebezpečnější chvíle tudíž Jaroslav Klemeš neprožíval, když ho pronásledovalo gestapo, nýbrž komunistická tajná policie StB. "To byla nejhorší část mého života - výslechy a věznění v pověstném 'domečku' na Hradčanech. Pořád jsme si s kamarády říkali: Tak nacisté nás nedostali a naši lidé nás vězní. Co jsme provedli? Bylo snad naší vinou, že jsme chtěli pomoci okupované republice? S důstojníky wehrmachtu anebo i gestapáky jsme se pak potkávali v kriminále - nic horšího a pokořujícího jsem pak už nezažil."

Svého velitele Nechanského uviděl Klemeš naposled nedlouho před jeho popravou, když se míjeli na chodbě hradčanského "domečku".

"Jirko, tady Klem," zvolal na něj.

"Jardo, co tu děláš?" stačil se jej Nechanský zeptat dřív, než ho umlčeli a odvedli bachaři.

"Komunisté z nás udělali ty největší škůdce národa a vyvrhele. Zlikvidovali, pozavírali či zničili životy mnoha mým kamarádům. Tohle se nedá zapomenout, ale celý život v nenávisti žít nemůžete. Zničilo by vás to," říká dnes Jaroslav Klemeš.

Stanislav Zuvač z paraskupiny Potash léta perzekuce západních parašutistů, které i v případě Jaroslava Klemeše trvaly až do pádu komunismu, vystihl při svém výslechu na úřadovně StB přesně: "Tato doba je horší než doba války," tvrdil.

Když se Klemeš po dvou letech kriminálu a ročním pobytu v táboru nucených prací ocitl na svobodě, nenašla se pro něj jiná práce než u krumpáče. To se psal rok 1953.

"Ta doba pro ně opravdu byla horší než doba války," souhlasí Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu.

Afghánistán 2007

Na kamaráda Jaroslava Klemeše vzpomínal v roce 2007 v Afghánistánu i jiný - a mnohem mladší - výsadkář Miloš Prášil. Jen myšlenky na něj a na rodinu ho tehdy zmrzlého, polonahého, se zlomenou hrudní kostí, přeraženou čelistí a s téměř utrženou nohou v koleni držely při životě.

Celý den a noc tenkrát bojoval na kameni uprostřed horské řeky s halucinacemi a mikrospánkem. "Celou tu dobu jsem myslel na Jardu Klemeše. Proti tomu, co on vytrpěl za druhé světové války, a zejména po ní, se mi vlastně na tom kameni dařilo ještě docela dobře," řekl před časem Aktuálně.cz.

"Víte,... ta myšlenka, že českoslovenští parašutisté, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha, bojovali v obklíčení až do posledního dechu, byli pronásledováni, mučeni a popravováni - a přesto to většina z nich nevzdala - mi dávala v té ledové řece ohromnou sílu. Říkal jsem si, že alespoň část z toho, co vydrželi oni, přece musím zvládnout taky," objasňuje vrchní praporčík elitní brigády rychlého nasazení důvody, proč ho ani těžká zranění v Afghánistánu nezlomila.

autor: Jan Gazdík | 4. 3. 2015 10:16

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama