V místech, kde se dnes rozprostírá Žižkov, byla od poslední čtvrtiny 18. století obec s názvem Hory Viničné, později přejmenovaná na Královská Vinohradská Obec. V polovině 19. století nastal na parcelách za tehdejšími pražskými hradbami mohutný rozvoj spojený s rozsáhlou výstavbou. Na přelomu 70. a 80. let tu vznikla dvě samostatná města - Královské Vinohrady a Žižkov. Ten má v tu dobu přes 20 tisíc obyvatel a rychle roste. O pouhých deset let později je to již dvojnásobek a v roce 1900 trojnásobek.
Kopcovitá oblast mezi vrchy Vítkov, Křížek (Parukářka) či Židovské pece se stala rázovitým městem, které si podle známé umělecké pařížské čtvrti brzy vysloužilo přezdívku "pražský Montmartre", a to především kvůli prudkým úzkým uličkám, propojovacím schodištím, víceúrovňovým náměstíčkům nebo činžovním domům s pavlačemi a také kvůli zdejší bohémské komunitě, kterou vytvářeli zejména studenti, umělci a svým způsobem i dělníci a pražská galerka.
S touto svébytnou čtvrtí je spojena činnost spisovatelů Jaroslava Haška a Franty Sauera, stejně jako intelektuálské společnosti sdružující se kolem nakladatelky Kamilly Neumannové, manželky S. K. Neumanna, žil zde básník Jaroslav Seifert, spisovatel Vladimír Neff či malířka Toyen. Žižkovské divadlo T. G. Masaryka bylo jednou z prostor, kde za první republiky začínalo též Osvobozené divadlo. Nyní slouží jako Divadlo Járy Cimrmana.
Žižkov je mimo jiné nezaměnitelný i názvy ulic, které odkazují k husitskému hnutí - Roháčova, Chelčického, Štítného, Husinecká, Prokopova, Táboritská… Stojí za tím činorodý stavitel se silným vlasteneckým a obrozeneckým cítěním Karel Hartig, který rovněž prosadil název města inspirovaný jménem slavného husitského vojevůdce a také se stal prvním starostou Žižkova. Ostatně husité vedení Janem Žižkou z Trocnova v bitvě na zdejším vrchu Vítkov porazili 14. července 1420 křižácké vojsko.
Kolem roku 1920 už byla celá čtvrť zastavěná a ve výstavbě se pokračovalo už jen na Ohradě a za ní v lokalitě zvané Vackov. V roce 1922 se Žižkov stal součástí Velké Prahy.
A vznikla ceněná monumentální architektonická díla, jako je budova Městské telefonní ústředny, postavená čtyři roky nato ve stylu art deco podle projektu Bohumíra Kozáka, funkcionalistický Národní památník z roku 1933 od architekta Jana Zázvorky, jehož hlavním účelem mělo být uctění památky československých legionářů, gigantická jezdecká socha vojevůdce stojící na Vítkově (1950) či funkcionalistická budova Všeobecného penzijního ústavu od architektů Karla Honzíka a Josefa Havlíčka, postavená roku 1934.
Nejznámější a současně nejkontroverznější stavbou je ovšem 216 metrů vysoký Žižkovský vysílač dokončený v roce 1992.
Charakter pozoruhodné čtvrti však mnohem více narušila necitlivá radikální přestavba v 80. letech minulého století, kdy byly srovnány se zemí celé bloky původních domů. Desítky historických budov v rámci "asanace" zmizely a nahradily je tuctové socialistické paneláky. Plánovanou celkovou devastaci této staré čtvrti, s níž se začalo v okolí Olšanského náměstí, ukončily až události sametové revoluce v roce 1989.
