Praha, Brno, Moravská Ostrava, Bratislava, Královské Vinohrady. Takové bylo pořadí největších měst Československa ještě v roce 1921. Tehdy žilo na Vinohradech k devadesáti tisícům obyvatel (v roce 1930 již 95,5 tisíce). To měly za sebou mimořádně dynamický vývoj, jen o čtyřicet let dříve zde, na návrší východně od břehů Vltavy, za hradbami Nového Města pražského, bydlela pouhá šestina tohoto počtu.
Před stoletím se páté největší město republiky začlenilo do nově vzniklé Velké Prahy a okamžitě se stalo jednou z nejatraktivnějších čtvrtí. A tak to platí doposud. Na podzim roku 2021 se dokonce Vinohrady umístily na dvaatřicátém místě v žebříčku mezinárodního magazínu Time Out nejvíce "cool" čtvrtí na světě.
Tato část města, jejíž tvar připomíná hasičskou sekerku, těží zejména z velkoryse širokých ulic a svých mnoha parků. Namátkou: sady Svatopluka Čecha či bratří Čapků, náměstí Jiřího z Poděbrad, náměstí Míru nebo rozlehlé parky Grébovka, Folimanka a Riegerovy sady.
Před několika stoletími zvlněné krajině budoucích Královských Vinohrad dominovaly vinice, o něco později pole, louky, zahrady, sady a hospodářské usedlosti. Postupně se začala objevovat letní sídla, aby vše ve druhé polovině 19. století pohltila typická městská zástavba s centrem v okolí dnešního náměstí Míru - včetně novogotického kostela sv. Ludmily (1893), neorenesančního divadla (1909) či společenského Národního domu (1894).
Prostranství od Nového Města až k východní hranici Vinohrad protnuly hlavní třídy, Francouzská, respektive Ruská, Korunní a Vinohradská, která kopírovala starou cestu na Kutnou Horu. Výškové rozdíly byly v mnoha případech vyrovnány odkopáním zeminy či její navážkou. Například právě z Korunní ulice do nynější Vinohradské.
Stavební rozmach nebývalých rozměrů mimo jiné souvisí i s prohlášením Prahy za otevřené město v roce 1866, které nepřineslo jen bourání hradeb, ale i zrušení zákazu stavební činnosti v pásu kolem nich. Někdejší Viniční Hory se roku 1867 přejmenovaly na Královskou Vinohradskou obec, v roce 1875 došlo k rozdělení velkého území, kdy se odloučil budoucí Žižkov, a o čtyři roky později se Vinohrady staly městem. Žižkov získal status města až v roce 1881.
Po zahájení bourání pražských hradeb na počátku 70. let 19. století se zde směrem od Národního muzea rozvíjela bytová výstavba vzmáhajících se středních a horních vrstev. Tři roky před koncem století byla zprovozněna tramvajová trať mezi Muzeem a Florou. Vinohrady rostly zejména od 80. let předminulého do 20. let minulého století, od kdy výstavba pokračovala dále na východ, na Ohradu a Malešice.
V místech, kde se Královské Vinohrady, vystavěné převážně na vyvýšené planině, svažují jižním směrem k říčce Botič do Vršovic, pak začala na přelomu 19. a 20. století vznikat svébytná čtvrť honosných vil. Stráň, orámovaná nahoře Korunní ulicí a dole Ruskou třídou, zažila vrcholný rozvoj ve 20. a 30. letech, kdy čtvrť osídlili pokrokoví intelektuálové, spisovatelé, hudební skladatelé, sochaři i architekti, kteří sem zanesli i nový architektonický styl - modernu.
Vilu si tu postavil slavný architekt Jan Kotěra, bratři Čapkové - malíř Josef a spisovatel Karel, žil tu libretista Adolf Wenig, grafik a scénograf Osvobozeného divadla František Zelenka, postsurrealistický malíř Zbyšek Sion či sochař Ladislav Šaloun, autor monumentálního pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí.
K významných stavbám Vinohrad patří kostel Nejsvětějšího srdce Páně z přelomu 20. a 30. let minulého století od slovinského architekta Jožeho Plečnika, který stojí na náměstí Jiřího z Poděbrad, budova tržnice na Vinohradské třídě, novorenesanční vodárenská věž v Korunní či přilehlý sbor církve československé z let 1930-1933, vybudovaný v Dykově ulici podle projektu architekta Pavla Janáka.
