V událostech druhé světové války má česká a slovenská stopa v Africe významné místo. Pokud by v roce 1941 německý sbor Afrikakorps a italské jednotky definitivně obsadily přístav Tobruk (leží v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem), mohlo to mít dalekosáhlé následky. Dokonce přímo katastrofické.
V případě, že by se nacisté dostali až za egyptský Suezský průplav, přiblížil by se Afrikakorps k Sýrii či Iráku, tedy k vydatným zdrojům ropy. Nacistický průnik na Blízký východ by podle historiků neskutečně zkomplikoval život nejen Britům a jejich spojencům, ale také Sovětskému svazu, který byl v roce 1941 v těžké defenzivě a jeho vojáci pod náporem nacistů ustupovali k Moskvě.
"Nad Spojenci se vznášelo obrovské riziko. Pokud by Tobruk neudrželi, schylovalo by se k neskutečnému průšvihu. Podobnému, jako kdyby třeba nacisté dobyli Stalingrad. Pak to mohlo v Africe dopadnout všelijak," popsal před časem Aktuálně.cz historik Vojenského historického ústavu Jindřich Marek.
Čechoslováci, jichž do bojů zasáhlo 643 (z toho 250 Slováků), byli tehdy součástí velké koalice a stáli na správné straně v boji proti do té doby nevídanému zlu. Což nebývá vždy samozřejmé. Navíc jako jedni z mála ve druhé světové válce bojovali na třech frontách: západní, východní a nyní také v té africké.
V Tobruku měli českoslovenští vojáci na pravém křídle Australany a na levém Poláky (spolu s nimi tam ovšem byli například i Indové). Šlo proto o velké a důležité spojenectví.
Fascinující je i složení československé jednotky a motivy, s jakými vojáci u dalekého Tobruku bojovali. Šestnáctiletý František Starý byl nejmladším Čechoslovákem a zřejmě i spojeneckým vojákem, který bránil africký přístav. Narodil se v severních Čechách, četl rodokapsy, indiánky, miloval dobrodružství, ale formovaly ho i hnutí Sokol, Skaut nebo legionářské legendy.
V patnácti letech odjel z Bělé pod Bezdězem na kole s tím, že se přidá k zahraničním vojákům. Nacisté ho chytili až v Rakousku poblíž Innsbrucku. Podle Marka je ale nenapadlo, že patnáctiletý kluk prchá do zahraniční armády. Brali ho jako "spratka" zralého do polepšovny, takže ho vrátili zpět. Výrostek Starý to ale zkusil přes Jugoslávii ještě jednou. Tentokrát se dostal až na Střední východ.
V jeho záznamech z války je uváděn různý věk: jednou 23, jindy 24, ale taky 25 let. Procházelo mu to, takže si roky postupně přidával. "Skutečný věk přiznal až po válce, když měl odbojováno, byl vyznamenán a konečně plnoletý," vyčetl ze záznamů archivu Jindřich Marek.
Fascinace mládím, odvahou i vyspělostí
"Tihle kluci z českého pohraničí, z nichž mnozí se ocitli právě v Tobruku, mě fascinují. Například Vladislav Hlavatý, Oldřich Sejček, Stanislav Hnělička, už zmíněný Starý. Stejně tak hrdinové z východní fronty Antonín Sochor s Josefem Buršíkem," vyjmenoval Marek. Mladíci z pohraničí zažívali nacismus, jeho fanatismus a nenávist henleinovců k Čechům, Židům, Slovanům nebo k německým antinacistům každý den.
A právě oni tak z vlastní zkušenosti dobře věděli, co jsou nacisté zač. "Intelektuálové z komunistické strany zaslepeně ignorovali ostudný nacisticko-sovětský pakt Molotov-Ribbentrop a čekali, až jim - vzdělancům a dospělým chlapům - někdo řekne, že je potřeba s nacisty bojovat. Probudili se, až když Hitler napadl Sovětský svaz," řekl historik.
"Byli jsme si jistí, že Hitler neskončí záborem Sudet. Ilegálním transportem jsem se dostal k břehům Černého moře. Chtěl jsem bojovat," popsal před lety spoluautorovi tohoto textu Bedřich Utitz, "pouštní krysa" od Tobruku, který jakožto Žid utíkal ze středu Evropy do Palestiny. Tu ovládali Britové. Zemřel v roce 2017 ve věku 96 let.
Bedřich Utitz prošel výcvikem a s 200. protiletadlovým plukem odjel bránit obklíčený libyjský přístav. "Byl jsem ve druhém sledu a kanonem s nevelkými úspěchy střílel po nepřátelských letadlech. První jeli do Tobruku naši pěšáci, kteří se zakopali na západ od města. Ti to měli drsné," vzpomínal.
Čechoslováci byli v Tobruku součástí polské brigády karpatských střelců. Jen tři roky poté, co Poláci v říjnu 1938 zabrali Těšínsko a jejich bojůvky útočily na Podkarpatskou Rus, která tehdy ještě patřila k Československu.
Nejčastějším symbolem utrpení a ztrát Čechů a Slováků za druhé světové války bývá karpatsko-dukelská, ostravská operace anebo ta u Liptovského Mikuláše, zejména kvůli dešti, blátu, zimě a minám.
Velmi drsné klimatické podmínky ale panovaly rovněž u afrického Tobruku. Písek, prach, poušť, v noci citelná zima a znovu tisíce min. 17. listopadu 1941 obránci Tobruku dokonce zažili gigantickou průtrž mračen. Vyplavila většinu jejich pevnůstek, do kterých se vcházelo vrchem. Jeden z Čechoslováků se utopil. V poušti…
Za bojů u Tobruku padlo 14 příslušníků čs. praporu, 26 bylo zraněno těžce a 55 lehce.
Kde je smrt, tam bývá i humor
K válce podle některých patří kromě umírání, hořkosti, smutku a těžkých depresí i humor. S jeho pomocí lze se zdravým rozumem přežít ztrátu kamarádů nebo jen těžko představitelná krveprolití.
Styčným důstojníkem 11. čs. pěšího praporu se stal šlechtic jménem Eduard Lobkowicz. Žil sice v Americe, ale do boje proti nacistům v Africe se přihlásil pod krycím jménem Eduard de Lorme. Minimálně důstojníci věděli, o koho ve skutečnosti jde. Lobkowiczovi proto nechali vedle latrín pro mužstvo a důstojníky z legrace zřídit malou latrínu s cedulí "Pro prince a knížata".
Zvědavě pak sledovali, až půjde Lobkowicz na záchod. Ten měl smysl pro britský suchý humor a noblesně nakráčel k pobavení všech do jemu vyhrazeného záchodku. Humorné situace provázely i shazování různých výbušných nástrah z nacistických letounů. Často i v podobě tabatěrek nebo jiných věcí osobní potřeby.
Jednoho dne tak českoslovenští vojáci u Tobruku našli v písku nádherné plnicí pero. Ukryli se a začali na něj házet kamení. Mysleli si totiž, že jde o další nacistickou výbušnou atrapu. Nakonec pero přece jen zasáhli a rozdrtili na padrť, takže z něj vytekl do písku inkoust.
V tu chvíli se na scéně objevil velitel praporu podplukovník Karel Klapálek s otázkou: "Nenašli jste, chlapi, mého parkera? Nerad bych o něj přišel, daroval mi ho britský generál." Všichni vojáci se tvářili nechápavě, ale cukalo jim v koutcích.
Nebo případ svobodníka Ladislava Pulíčka, průšviháře a rváče k pohledání. Pár dní po osvobození Tobruku potopily nacistické ponorky zaoceánskou loď Varšava i s Pulíčkem a jeho dvěma kamarády na palubě. Do Tobruku vezli zásobu šedesáti živých slepic s nejrůznějšími humanitárními balíčky Červeného kříže, ve kterých byla čokoláda a všelijaké - v té době vzácné - pochutiny. Měly to být vánoční dárky vojákům po jejich dlouhém strádání v obležení.
Z moře po potopení Varšavy spojenci vylovili i zmíněné tři Čechoslováky. Ještě mokrý Pulíček pak v Tobruku hrdě napochodoval k podplukovníku Klapálkovi a oznámil mu, co se stalo. Tedy že o všechno přišli. Jediné, co Pulíček zachránil, byl zapečetěný přípis československé vojenské mise v Jeruzalémě, kterou vedl generál Ondřej Mézl pod krycím jménem Andrej Gak.
Klapálek se v přípisu dočetl, že Pulíček se opakovaně porval v jakési jeruzalémské hospodě s britskou vojenskou policií, a že je ho tedy potřeba exemplárně potrestat. Ve svobodníkových dokumentech jsou proto i tři měsíce po této události opakovaná doporučení: "Pulíčka v žádném případě nepouštět na dovolenou."
Tobruk nakonec padl do rukou Němců
V prosinci 1941 se podařilo spojencům prolomit pozice nepřítele a klíčový libyjský přístav Tobruk z obklíčení vysvobodit. Nicméně ani tato bitva nebyla definitivní tečkou. Pověstný německý stratég Erwin Rommel, s přezdívkou Pouštní liška, jehož vojska musela pod náporem spojeneckých jednotek ustoupit, doplnil v západolibyjském Tripolisu zásoby a opět se vrhl na východ do útoku.
Následovalo několik bitev a Rommel stál opět před tobruckou pevností, již 20. června 1942 napadl a o den později dobyl. Jihoafrický generál Hendrik Klopper kapituloval, čímž se do rukou Němců dostalo přes 20 tisíc zajatců. Vůdce třetí říše Adolf Hitler povýšil Erwina Rommela na polního maršála. A ten se zanedlouho vydal dále na východ směrem k Suezskému průplavu, nejprve však musel dobýt i egyptské město Alexandria. Doplatil však na vyčerpání svých jednotek a opotřebovanou techniku. Postup se zadrhl, posléze zcela zastavil. V severní Africe se bojovalo až do května 1943, kdy německé jednotky definitivně kapitulovaly.
