"Nikdy nebylo státu, který měl být tak bohatý, a přitom je tak chudý." Těmito slovy trefně popsal Venezuelu před čtyřmi lety britský deník The Independent. Země zhruba s 30 miliony obyvateli vlastní největší známé zásoby ropy na světě, organizace OPEC je odhaduje na více než 300 miliard barelů. Přesto se už několik let nachází v hluboké humanitární krizi.
V regálech obchodů chybí jídlo, nemocnice nemají léky, vrátila se malárie, spalničky a záškrt. Průměrný Venezuelan shodil podle statistik na váze deset kilogramů. Časté jsou výpadky elektřiny, mnoho lidí žije bez vody. K dostání není ani benzin a ropná velmoc musí paradoxně část ropy dovážet.
V ulicích se opakovaně protestuje proti vládě socialistického prezidenta Nicoláse Madura, USA i EU na Caracas uvalily řadu sankcí. Šest desítek zemí včetně Česka od loňska za prozatímního prezidenta uznalo vůdce opozice Juana Guaidóa. Madura neuznává ani venezuelský parlament, jehož práci ale blokují režimu loajální soudci.
Před ekonomickým a politickým kolapsem už ze země, hlavně do Latinské Ameriky a Karibiku, podle OSN uprchlo přes pět milionů lidí.
"Museli jsme odejít. Ekonomika byla velmi špatná a život tam nenabízel žádnou perspektivu pro naše děti," vysvětluje 57letý kardiolog Felix Peraza, který i se svou manželkou a dětmi před třemi lety utekl do Prahy, kterou znal z dob studií. Všechny aspekty venezuelské společnosti se podle něj pomalu rozpadají.
"Den za dnem, měsíc za měsícem. Trvá to už víceméně dvacet let. Normální funkce společnosti začala opravdu upadat po roce 2007, i když základy těchto problémů se objevily už okolo roku 2000," domnívá se Peraza.
Ještě v 70. letech přitom byla Venezuela nejbohatší zemí Jižní Ameriky a na rozdíl od ostatních států v regionu měla také stabilní demokracií. Tak co se zvrtlo?
Extrémní příklad ropného prokletí
"Strukturálním problémem je závislost na vývozu jedné suroviny, nadto ropy, jejíž cena kolísá," vysvětluje Radek Buben ze Střediska ibero-amerických studií při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Venezuela podle něj představuje extrémní příklad tzv. ropného prokletí.
Seriál Aktuálně.cz Rozvrácené státy
Seriál Rozvrácené státy, který bude na Aktuálně.cz vycházet celé léto, sleduje různorodé příběhy deseti zemí z celého světa. Některé trpí chudobou nebo suchem. Další válkami nebo špatnou správou. Všechny spojuje jedno - život v nich je pro Evropana jen těžko představitelný.
- Zemi spravedlivých" sužuje prokletí zlata i teror džihádistů
- Nejhladovější země leží v nitru Afriky, na cucky ji trhají cizinci
- Černé zlato mělo Venezuele zaplatit ráj, Chávez ji srazil na kolena
- "Prokleté" Haiti se zrodilo z otroctví, ničí jej chaos i katastrofy
- Jemen byl vždy synonymem chaosu, zmítá jím hlad a spirála násilí
- Hořela města a začaly divoké protesty. Kamerun doteď sužuje krize
- Afghánistán není možné dobýt. Američané sem nasypali miliardy
- Somálsko se stalo symbolem hladu a zmaru, zbraní je ale všude dost
- Naději pro Sýrii zašlapala válka, mrtvé OSN dávno přestala počítat
- Rozvrácené státy: Nejchudší země Evropy "vymírá". Tápe mezi Ruskem a Západem
- Rozvrácené státy: Zkorumpovanou Nikaraguu ovládají autoritář a "Čarodějnice"
- Rozvrácené státy: Zplundrované Kongo má pohnutou historii smrtících epidemií i válek
- Rozvrácené státy: "Mrtvé srdce Afriky" ničí sucho. Životodárné jezero mizí před očima
- Rozvrácené státy: Pákistán je podle Západu zemí teroristů. Příběh má ale složitější
"V 70. letech Venezuelu zaplavily snadno získané petrodolary, jež se rozplynuly v často iracionálních investicích a korupci a také v laciných dovozech. Venezuelská měna byla v oficiálním směnném kurzu silná, dovozy tak byly levné a ničily jakoukoli možnost konkurenceschopné domácí produkce," vysvětluje Buben.
V 80. letech pak Venezuelu poškodil prudký pokles cen ropy. Země se dostala do ekonomické krize, která s přestávkami trvala až do konce 90. let a dopomohla k moci Hugovi Chávezovi. Charismatický expodplukovník venezuelské armády byl nedávno před převzetím moci propuštěn z vězení, kde seděl za pokus o puč z roku 1992. Frustrované a naštvané Venezuelany jeho slova o nápravě oslovila.
"Přesně věděl, co má říct, s kým mluvit. Neměl žádný projekt, prostě slíbil odplatu, šlo o populismus. Každý chtěl slyšet, že vše není jen naše chyba, a on toho zneužil. Měl velké charisma," vysvětluje 32letý Venezuelan David Gamboa, který rodnou zemi opustil před osmi lety. I on nyní žije s manželkou v Praze.
Opozice Cháveze podcenila
Druhá skupina příčin, které Venezuelu zavedly do nynější krize, podle iberoamerikanisty Bubna souvisí právě s Hugem Chávezem, ale také s jeho tehdejšími protivníky. Podcenili ho. "Chávez nastoupil v krizi a ekonomická elita ho neakceptovala a očekávala, že brzy padne, jako se to na přelomu století stalo několika prezidentům v Ekvádoru či Argentině."
Jenže Chávez opoziční tlaky ustál, pomohla mu i příznivá situace na trhu. "Když v roce 2003 vpadly USA do Iráku a rozjela se čínská konjunktura, ceny ropy vylétly, aby později překročily více než sto dolarů za barel. Chávez začal peníze používat zcela arbitrárně a iracionálně," vysvětluje Buben.
Vůdce nové "bolívarovské revoluce" ovládl legislativu i soudy, znárodňoval podniky, investoval do armády, uplácel politické spojence v zahraničí, zadlužil se u Číny i Ruska a prosadil systém několika směnných kurzů podobný tomu, co zemi poškodil už v 80. letech.
"Chávezovo autoritářství bylo patrné od začátku, vždy však šlo o míru a o to, jak ho bude venezuelská společnost akceptovat. Vojenský původ nezapřel. Chávez vyhrál volby a chápal toto vítězství jako legitimizaci svého vládnutí, v němž se zodpovídá jenom lidu," domnívá se Buben. Dodává, že ke konci života už byl Chávez de facto "plebiscitárním diktátorem".
Zkušenost nahradila loajalita
List Foreign Policy se v roce 2018 pokusil popsat způsob, kterým si Caracas postupně vysál a zničil vlastní ropný průmysl do té míry, že země dnes musí část lehké ropy dokonce dovážet, aby s ní mohla mixovat jinak neprodejnou těžkou venezuelskou ropu.
Po svém zvolení v roce 1998 si Chávez posvítil na státní ropnou společnost Petróleos de Venezuela (PDVSA), která mu měla pomoci masivně financovat slíbené sociální programy a uplácet spojence v zahraničí. Zkušené vedení firmy Chávez vyměnil za méně zkušené, zato jemu loajální. Díky tomu nezbývalo na vlastní investice do modernizace průmyslu nutné k udržitelnosti těžby. Společnost se zadlužila.
O zbytek protřelých zaměstnanců ji připravily čistky, které následovaly po roce 2002, kdy Chávez málem neustál masivní protesty a pokus o puč, který jej dokonce na chvíli sesadil z funkce. Produkce se dále snižovala (mezi lety 1999 a 2013 klesla o čtvrtinu), ale zisky pomáhala držet stoupající cena ropy, která v roce 2008 dosáhla na 150 dolarů za barel. Pomalu se ale začala projevovat hlubší ekonomická nefunkčnost státu.
"Prostě se přizpůsobíte…"
Kardiolog Peraza si začal všímat, že je něco opravdu špatně, asi před osmi deseti lety. "Když ale máte v zemi celý svůj život, dokážete odolávat. Lidé jsou takoví. Když vám něco postupně a pomalu berou, prostě se přizpůsobíte," vysvětluje.
Chávez zemřel na rakovinu v roce 2013, následující prudká ekonomická krize způsobená kolapsem cen ropy na méně než 50 dolarů za barel tak stihla až jeho nástupce Nicoláse Madura. Jím nařízený tisk peněz vyvolal hyperinflaci. Obchody si nemohly odvolit prodávat pod cenou a regály se vyprázdnily.
"Každý rok vaše kupní síla poklesla asi o 30 procent. Zaznamenal jsem to první rok, druhý rok se to opakovalo. Říkal jsem si: dobře, teď jsem o 60 procent chudší," vzpomíná Peraza na období, kdy začal být život opravdu těžký. Neskousnutelné pro něj bylo i vědomí, že když člověk potřeboval získat cokoliv nedostatkového, musel být zadobře s místní socialistickou stranou v regionu. "Věděli jsme, že musíme odejít," vzpomíná dnes lékař z Prahy.
Pátý nejzkorumpovanější stát na světě
Venezuelu dnes trápí i obrovská kriminalita, zemi částečně ovládají zločinecké gangy. Organizace Transparency International stát loni označila za pátý nejvíce zkorumpovaný na světě. Hůře jsou na tom jenom válkou zmítané země Jemen, Sýrie, Jižní Súdán a Somálsko.
Úřad OSN pro drogy a kriminalitu Venezuelu co do počtu vražd na hlavu (56,8 na 100 tisíc obyvatel) považuje za druhou nejnebezpečnější zemi světa, hůře je na tom pouze El Salvador. Prudce stoupá brutalita státních bezpečnostních složek. Open Democracy uvádí, že mezi roky 2010 a 2018 zabily 23 688 lidí, více než dvě třetiny zemřely v letech 2016 a 2018.
Právě permanentní pocit nebezpečí byl důvodem, proč z Venezuely uprchl Gamboa. "Dělá vás to paranoidními. Až na to, že nejde opravdu o paranoiu, protože nebezpečí je ve skutečnosti velmi reálné a neustále nablízku," řekl redakci Aktuálně.cz.
Softwarový vývojář vzpomíná na to, jak jeho čtvrť v Maracaibu - druhém největším městě Venezuely ležícím v severozápadní části země - zaplavila vlna loupežných přepadení, kvůli kterým on i jeho žena přestali skoro úplně vycházet z domu. "Bodem zlomu bylo, když jsme na naší zahradě našli nábojnice. Bylo to v době, kdy z polic začalo mizet jídlo," řekl Aktuálně.cz.
Jeho rodina dnes žije rozptýlená po celém světě. Ani on, ani jeho krajan Peraza návrat do Venezuely v dohledné době neplánují. Snaží se být realisté a nevěří, že se něco v příštích letech opravdu změní. I kdyby Madurův režim padl, napravit to, co se událo v uplynulých desetiletích, by trvalo dalších mnoho let.
"Stýská se mi po něčem, co už dnes ve Venezuele nenajdu," říká Gamboa. Svoje pocity, když musel sledovat, jak se jeho rodná země krůček po krůčku řítí do propasti a žádné protesty nepomáhají, popisuje jako bezmocnost a frustraci.
"Velmi zajímavým rysem u nás Venezuelanů je to, že jsme si navykli smát se vlastnímu utrpení. Vtipkujeme, abychom to ustáli. Myslím si, že to byl také jeden z důvodů, proč jsme nereagovali tak vážně, jak to situace vyžadovala. Příliš jsme věřili politikům, kteří se ukázali být stejně zkorumpovaní jako vláda. Byli jsme příliš přesvědčení, že jsme jiní než Kuba a další země, které nás varovaly. Když jsme se konečně přestali smát, bylo už pozdě."
