Doněck - Taxík, ve kterém projíždíme stepí v ruském pohraničí, má nejlepší časy dávno za sebou. Gruzínský řidič Saša lámanou ruštinou zvažuje, zda má zastavit na pumpě a riskovat, že mu už motor auta nenaskočí, nebo pokračovat a riskovat prázdnou nádrž.
Blížíme se k hranici Doněcké lidové republiky (DNR), která oficiálně neexistuje, i když na tomto území v nedávné válce zemřelo deset tisíc lidí. Na zadním sedadle klidně spí Táňa, která mě vyzvedla na ruské straně.
Z ukrajinské strany se dá do DNR dostat také, ale pro novináře z Evropy je téměř nemožné získat povolení. Příjezd z druhé strany má tedy svou logiku. Jeho nevýhodou je, že Ukrajinci ho považují za nelegální překročení svých oficiálních hranic. "Jak to, nelegální?" namítne Saša při pohledu na kolony aut před ruským hraničním přechodem. "Hlavně Rusům neříkej, že jsi novinář."
Příjezdu sem předcházelo několik měsíců dopisování se Slováky a Čechy, bojujícími na straně proruských separatistů. Opatrné oťukávání a budování křehké důvěry. Cílem bylo bez předsudků poznat jejich motivy, život a představy, které je vedly k takovému kroku.
Riskují životy. Připravili se taky o možnost návratu do vlasti, kde jim hrozí postihy za účast v ozbrojených skupinách v zahraničí. Navíc jim po dlouhém pobytu končí platnost ruských víz i evropských pasů. Nebo už žádné nemají. Stálo to za to?
Přes ruskou hranici se dostávám do Donbasu (tak se region, kde leží DNR, nazývá) hladce. Postaral se o to můj kontakt v Doněcku s přezdívkou Behemot, který za mnou vyslal svoji přítelkyní Táňu. Až později se dozvím, že je to ruská sniperka se speciálním výcvikem a že kromě mě vyzvedla v Rusku i tisíce dolarů v hotovosti.
Hotel Centrál
Doněck, kdysi téměř milionové město, budí dojem prázdnoty. Část obyvatel utekla před válkou a bombardováním, které začalo v roce 2014. Dnes konflikt utichl a bombardování je slyšet jen ze vzdálených předměstí. O to víc ale bijí do očí prázdné ulice.
Večer je město vylidněné úplně. Od jedenácti platí zákaz vycházení a ozbrojené hlídky nešetří opilce ani milenecké páry.
Hotel Centrál se nachází v centru, pár metrů od sídla prezidenta tohoto neexistujícího státu. Je potřeba si dávat pozor a nikdy nejít na straně chodníku před jeho budovou, jinak na vás stráž namíří ne pušku, ale rovnou lehký kulomet.
Vestibul hotelu je plný důstojníků, tajných, mafiánů a jejich ozbrojených strážců. Vzácní hosté, kteří mají být pod dozorem DNR, zůstanou právě tady, ve státním hotelu za nízké ceny a na úrovni, jakou jen může nabídnout území ve válečné zóně.
Skutečným klenotem hotelu je ale tmavý neosvětlený kout ukrytý za recepcí, jehož nezřetelné obrysy naznačuje pouze světlo špinavého akvária. To tady se v přítmí domlouvají doněcké obchody a podvody, pochybné start-upy nebo likvidace konkurence. Právě teď tam vysedává můj kontakt, zavalitý Čech Behemot.
Jeho šéf, Rus Maxim, je bezpečnostním poradcem z Východu. Přišel sem hájit zájmy mladé země, a především - jejího velkého bratra. Má pěstovanou bradku a kamennou tvář bez výrazu.
Právě dává Behemotovi poslední pokyny. Potom ladným pohybem dopije litrovou lahev Johnnieho Walkera a vklouzne do černého mercedesu před hotelem. Maxim u sebe nosí pistoli a v autě má samopal. Je zvyklý řešit problémy rychle a přímo na místě. Jízdu pod vlivem alkoholu za problém evidentně nepovažuje. Jeho auto nehlučně odjede a všichni v hotelu si oddechnou.
Všichni kromě mě. Sedím totiž na zadním sedadle Maximova mercedesu. Po pěti dnech v Doněcku pořád nemám novinářskou akreditaci, bez které riskuji problémy na každém kroku.
Maxim zastaví u ministerstva informací. Suverénně přejde mezi barikádami z pytlů s pískem a po zuby ozbrojenými strážci. (Když jsem tu včera naivně vytáhl fotoaparát, okamžitě na mě mířily dva kalašnikovy.)
O pět minut později stojíme v kanceláři vysoké vládní úřednice. Maxim diktuje moje jméno a obratem dostávám dokument, na který se běžně čeká týdny až měsíce. Behemotovi přece slíbil, že mi pomůže. Navíc lahev Johnnieho Walkera v hotelu byla ode mě.
Behemot
Cizince bojující na straně separatistů je možné rozdělit do tří kategorií: žoldnéři, zločinci a idealisté.
Behemot je žoldnéř, ačkoliv sám tvrdí, že začínal jako idealista. Hlásí se ke komunismu a nenávidí imperialisty. Sám ale přiznává, že ještě před rokem a půl si užíval v luxusních kyperských salonech jako člen ochranky místní mafie. Jednoho dne se ale, jak říká, už nemohl v televizi dívat na zvěrstva ukrajinských fašistů. Tak spolu s přítelem Kavkazem, o kterém ještě bude řeč, vyrazili sem.
Více než rok bojovali na rušné části fronty a Behemotovi postupně docházelo, že válka nabízí nové příležitosti k podnikání.
Odmítá zveřejnit své občanské jméno, přestože se už několikrát objevilo v českých i slovenských médiích. O jeho životě v Česku se toho moc neví a on sám se o bývalé vlasti vyjadřuje s nezájmem. Přestože patří k těm, kteří nedávno zařídili otevření neoficiálního konzulátu DNR v Ostravě.
V Česku byl konzulát označený za Putinova trojského koně, ale Behemotův pragmatismus proniká do každé ideologie. Česká kancelář nemá údajně lákat proruské aktivisty, ale nadějné investory.
S tím souvisí i jeho práce pro Maxima. Válka je ve fázi, kdy sice padají bomby, ale fronta se nehýbe. V zákopech je nuda a špatná morálka. Zdejší život financují Rusové, ale kdoví, dokdy to tak bude.
Pokud má nový stát odolat Ukrajině, musí se postavit na vlastní nohy, myslí si Behemot. Proto svlékl uniformu a hledá investory, které chce přesvědčit, že je tady neobsazený trh a malá konkurence.
Behemot si pak vezme na starost úředníky. Ví toho o DNR dost a spousta věcí ho i štve: byrokracie, nefunkční instituce a chaotická vláda. Stát je přece ve válce, tak jaká svoboda, jaká důvěra v občany? Na lidi platí jen tvrdá ruka.
Behemot ale s vámi nebude řešit politiku, když hledáte riskantní investice s potenciálně vysokým výnosem. V tomto případě je právě on váš člověk.
Začíná brzy ráno v posilovně hotelu Centrál. V hotelové restauraci pak sní pár vajíček a vyrazí za zájmy svých nových klientů. Většinu dne tráví běháním po úřadech a zakládáním fiktivních i skutečných firem pro zahraniční partnery, jejichž dolary přiváží z Ruska Táňa.
Behemot tak pomáhá nové vlasti a doufá, že i sobě. Pokud byznys vyjde, nechá si podíly v dobře rozběhnutých firmách, přestože by si peníze přece jen raději užíval na milovaném Kypru nebo v Karibiku. Iluze o komunistickém ráji totiž ztratil, ačkoliv to přiznává jen neochotně.
Zatím to ale na velké zbohatnutí nevypadá. Za svoji práci ještě nedostal ani vindru a v zastavárně musel prodat i neprůstřelnou vestu a přilbu, které slíbil, že mi půjčí.
Kavkaz
V centru Doněcku vládne klid. Ševčenkův bulvár zalévá podzimní slunce a u Leninovy sochy stojí opuštěná dětská autíčka. Chybějí děti i peníze.
Město ale nevypadá jako hlavní město regionu zmítaného válkou. Ulice jsou čisté, veřejná doprava funguje a místní holky se nijak neliší od svých vrstevnic ve východní Evropě. Nosí stejně výrazný make-up a bílé boty pod kolena.
U Lenina čeká muž v maskáčích. Namísto pozdravu utrousí jeden z přátelských vulgarismů a větu dokončí českým "vole". Čech Kavkaz, vlastním jménem Pavel Botka, bude tvrdohlavě popírat, že jeho úkolem je mě sledovat (a možná i chránit), ale po dobu mého pobytu se ode mě ani nehne. Běžně připomíná zarostlého lidoopa, ale když mu jednoho dne půjčím holicí strojek před rande s místní kráskou, najednou se na mě dívá tvář bollywoodské herecké hvězdy.
Ani Kavkaz, podobně jako Behemot, není typ, který se rád svěřuje se svým životem nebo s hlubšími motivy svých rozhodnutí. Bojové jméno přebral po čečenském otci a přišel sem, protože je to tak správné. Šmytec. Je potřeba bojovat, vraždit a umírat.
Kavkaz je nejlepší přítel Behemota. Ten je v jejich dvojici mozkem: sdílný, rozladěný a domýšlivý. Mlčenlivý, podezřívavý Kavkaz tvoří výkonnou složku. Jejich cesty se spojily už dávno a od té doby procestovali kus světa. Většinou jako ochranka mafiánských rodin z Kypru, překupníků diamantů v Africe nebo kohokoliv, kdo byl ochotný platit za jejich služby.
Můj doněcký stín je upřímná a kamarádská duše ve stokilovém těle. Svoje ocelové pěsti a kolena dlouhé roky odíral v české profesionální lize thajského boxu a otřesy z úderů si zřejmě doteď vybírají svou daň. Někdy se zasekne a je třeba mu připomenout, kam právě jdeme a o čem se bavíme. Data a jména si taky moc nepamatuje, ale tváře nezapomíná. Ví o tom řada doněckých ozbrojenců, kteří se mu nerozumně postavili do cesty.
"Umím být pořádně protivný," připouští na adresu svých zmlácených obětí.
Kavkaz do zdejšího prostředí docela zapadl. V atmosféře ohrožení a válečného stavu je jako ryba ve vodě. V civilních šatech je naopak nesvůj a normální občanský život je mu čím dál vzdálenější.
Civilistům, kteří z Doněcku utekli, by zabavil majetek, protože jsou to zbabělci. Jejich byty a auta by se hodily skutečným bojovníkům, ochotným obětovat život. Takovým, jakým je on.
Kavkazovy postoje jsou typickým produktem místní propagandy. Ta se vznáší nad Doněckem jako hustá mlha, která se line z doněcké televize, rozhlasu a internetu. Kavkaz věří, že Západ nás zabíjí pomocí chemických stop civilních letadel známých jako chemtrails. Ví i to, že let MH17 (letadlo malajsijských aerolinek, ve kterém nad Donbasem 17. července 2014 zemřelo všech 298 lidí na palubě a z jehož sestřelení protiletadlovým raketovým systémem Buk jsou podezříváni Rusové a donbaští separatisté - pozn. red.) byl sestřelen ukrajinským letadlem, že ukrajinští vojáci jsou fašisté znásilňující malé děti a že Majdan (proevropské protestní hnutí, které vzniklo na konci roku 2013 v Kyjevě a později svrhlo tehdejšího ukrajinského prezidenta Janukovyče - pozn. red.) zorganizovali agenti CIA.
Ptám se Kavkaze, jestli četl poslední zprávu mezinárodní letecké komise, která potvrdila sestřelení letadla MH17 ruskou pozemní raketou.
"Slyšel jsem o tom, ale nečetl," neochotně přiznává Kavkaz. Hned však dodá: "A kde jsou záznamy z ukrajinské kontrolní věže? Nebo záznamy z černých skříněk?" Oba dokumenty hledám na internetu a za dvě minuty mu je ukazuji.
"No jo no. Dobrý, dobrý." Kavkaz se odmlčí.
Další den se celý rozhovor zopakuje. Moje argumenty mizí beze stopy v bezedných hloubkách jeho nevědomí.
Druhou část reportáže si můžete přečíst zde.
