Legendy, mýty, dezinformace. Svět Čechů a Slováků v Donbasu je mimo realitu, jim ale vyhovuje

Tomáš Forró
8. 1. 2017 6:59
Ve východoukrajinském Donbasu ovládaném proruskými separatisty dnes žije několik desítek Čechů a Slováků, kteří bojují za svou novou vlast – mezinárodně neuznanou Doněckou lidovou republiku. "Stačil rok nebo dva a stali se z nich až na pár výjimek modeloví a loajální občané vojenské diktatury. Je to jejich jediný společný rys, přestože jinak se vymykají černobílým hodnocením. Mnozí z nich jsou přátelští a velkomyslní, za své přesvědčení bojují stejně upřímně a s nasazením života jako jejich nepřátelé na druhé straně fronty," píše slovenský novinář Tomáš Forró v druhé části své exkluzivní reportáže z ukrajinského Donbasu.
Při bojích o kopec, na němž se nachází tento pomník, zahynuli i čeští a slovenští vojáci, kteří tu bojují po boku ruských separatistů.
Při bojích o kopec, na němž se nachází tento pomník, zahynuli i čeští a slovenští vojáci, kteří tu bojují po boku ruských separatistů. | Foto: Tomáš Forró

Doněck - Slovenský reportér Tomáš Forró začátkem letošního podzimu navštívil některé z Čechů a Slováků, kteří odešli bojovat na východ Ukrajiny. Po boku proruských separatistů jich tam žije několik desítek. Mezi nimi i Mário a Sojka.

První díl reportáže Tomáše Forróa najdete zde

Mário

Patří do kategorie zločinec. Vlastním jménem Mário Reitman přizná jen to, že je rasistický skinhead z Banské Bystrice. Tady na hlavním bulváru neuznaného státu, který se hlásí ke komunismu a antifašistické tradici a který obnovil občanský zákoník z doby Sovětského svazu, znějí ta slova divně. Podle Mária se ale všechno dá vysvětlit.

Už druhý rok bojuje proti jiným zlým fašistům z Ukrajiny. Jeho tvrzení o odboji je ale potřeba brát s rezervou, protože jindy o sobě zase říká, že hlídá hranice nebo ochraňuje administrativní budovy. Mário u sebe nosí pistoli a ochotně ji ukazuje. Ptám se ho, zda zabil nějaké lidi. "Žádné lidi," směje se. "Jen fašisty."

Mário byl na Slovensku ve vězení za těžké ublížení na zdraví. Podle jeho verze proto, že "cigán mlátil bílou ženu" a on jen zasáhl. Považuje za neuvěřitelné, že dostal pět let natvrdo (odseděl si polovinu). Reitman byl na Slovensku ve skutečnosti odsouzený i za šest dalších zločinů včetně krádeží, podvodů a násilí. O tom ale mlčí.

Mário pohrdá Marianem Kotlebou (župan banskobystrického kraje a jeden z nejvýraznějších vůdců současných slovenských nacionalistů - pozn. red.), je to prý přiblblý narcis. Znají se jako sousedi a ještě z dob, kdy byl Reitman - jak sám tvrdí - neformálním vůdcem skinheadů v Bystrici.

Mário Reitman.
Mário Reitman. | Foto: Tomáš Forró

Proč přišel Mário sem? Z nepřímých narážek se zdá, že ho sem přitáhla směs ruské propagandy, problémy se slovenskými zákony a neshody se zločineckými kumpány. Kvůli své násilnické povaze tady ale má stejné problémy jako doma. Vědí to dobře na oddělení vojenské policie města Makijevka na východ od Doněcku. Službu konající důstojník po dotazu, zda tu měli problémy s nějakými Slováky, okamžitě ožije a odpoví: "Mário Reitman".

Popisuje, jak v létě opilý Reitman močil před vchodem do kavárny. Kolemjdoucí paní, která ho požádala, aby se přesunul jinam, "nejdřív urážel, plivl na ni a nakonec ji brutálně zmlátil pěstmi do tváře". Podobné situace se tady řeší rychle a brutálně, od lynčování kolemjdoucích až po úplnou likvidaci, které se v Doněcku familiárně říká "zmizet v jámě".

Reitman má ale štěstí, protože na cizince bojující v řadách separatistů platí jiný metr. Jednak kvůli chaotickým zákonům, které neumožňují efektivně soudit cizince. Vedení taky nechce riskovat mezinárodní skandály. "Eto sukynsyn (Je to zkur…syn - pozn. red.)," uzavírá debatu bezmocně policista a bezděčně sahá po pistoli.

Reitmana z donbaských jednotek vyhodili a podle jeho velitele ještě stihl se svým spolubojovníkem vyhrožovat, že prozradí ukrajinské straně jejich polohu. Možná to byla jen slova do větru. Faktem ale zůstává, že vojenské pozice této jednotky zasáhla pár dní po výhrůžkách výjimečně přesná a soustředěná dělostřelecká palba.

Co bude s Máriem dál, nikdo neví. Na Slovensku by ho čekaly problémy, on sám se chlubí ruským pasem. Když zjistí, že se zajímám o jeho působení, vyhrožuje mi tajnými. Později se dozvím, že místní tajná služba ve skutečnosti zatkla jeho a mezi vojáky se šušká, že jeho dny jsou sečtené. Člověk jako on je zřejmě problematický i pro vojenskou diktaturu s výrazně posunutou laťkou normálnosti.

Sojka

Sojka ztěžka polkne, jazykem si upraví zubní protézu a rukou se bezděčně dotkne místa, kde mu úlomek granátu odtrhl část čelisti. Zpočátku odpovídá na otázky neochotně, potom se ale rozmluví.

"Zabil jsem dva tři…" Měl výčitky svědomí? "U jednoho. Mladý, osmnáctiletý kluk. Nasypal jsem do něj půl zásobníku. Potom, když ukropi (hanlivý název pro ukrajinské vojáky - pozn. red.) začali ustupovat… V tu chvíli vidíš před sebou běžet padesát šedesát lidí. Ani si neuvědomuješ, co děláš. Ani nechápeš, že toho člověka zabíjíš. Jen bum bum a padá. Tak zasahuješ dalšího: Padá. Potom dalšího. Vůbec o tom nepřemýšlíš," popisuje Sojka, jak zabíjel v donbaském konfliktu.

Všechno mu to údajně došlo, až když uviděl mrtvá těla zblízka. Viděl, jak tam po boji "naši doráželi ukropy, jednoho zastřelili, jinému prořízli hrdlo". Tvrdí, že on sám to nedělal, protože má "svoje zásady". Jinak mu to ale bylo jedno. Námitku, že ti muži měli být ošetřeni a převezeni do tábora jako váleční zajatci, nepřipouští. "Váleční zajatci? Pravý sektor (jedna z organizací ukrajinských nacionalistů - pozn. red.)? Pálit a střílet na místě."

Sojka, občanským jménem Martin Keprta, přijel do Donbasu jako jeden z prvních, už v roce 2014, v době nejtužších bojů. Rodák ze slovenské Petržalky, kdysi člen kontroverzní polovojenské organizace Slovenští branci. To je ale dávná minulost, jako z jiného života.

Martin Keprta (Sojka) se po zranění čelisti léčí v domácím prostředí.
Martin Keprta (Sojka) se po zranění čelisti léčí v domácím prostředí. | Foto: Tomáš Forró

V bratislavském oddělení počítačové firmy IBM vydělával dva tisíce eur hrubého jako IT specialista. Dnes jako mladší seržant v Doněcku nedostane ani tři sta eur. Sedíme ve snobské pizzerii v centru Doněcku. Číšnice jsou tady přátelské a atmosféra skoro jako v Bratislavě.

Občas se tu zastaví i doněcký "prezident" Alexandr Zacharčenko. Tehdy celou ulici obsadí po zuby ozbrojení muži, pancéřované SUV a nenápadná dodávka s rušičkou signálu, která přežvykujícího diktátora chrání před případnou bombou odpálenou na dálku.

Sojka je těžký případ. Sedmadvacetiletý snílek plný rozporů, plánů a nesplněných snů. Kategorie: idealista. Přizná, že zabíjel lidi a má i výčitky svědomí. Nesmím ale zveřejnit, že začal kouřit - co kdyby se to dozvěděla máma na Slovensku. Rád se pyšní svým vysokým IQ, nezdá se ale, že mu v životě příliš pomáhá. Do Doněcku odjel bez jediného slova vysvětlení. Věřil v ideály a chtěl své rodině něco dokázat.

Zdá se ale, že především svému otci, o kterém neustále mluví. Podle svědectví jeho známých ze Slovenska jde o klasický případ syna fixovaného na otce, který neopětoval jeho lásku. Sojku zná ještě ze Slovenska specialista na krizovou intervenci Radovan Bránik, který pracoval v Donbasu jistý čas jako mediátor a připravoval i psychologické profily bojovníků.

Podle něj byl Sojka doma skvělý dobrovolník, ochotný pomáhat při živelních pohromách "i tehdy, kdy jiní padali únavou". Sojky je škoda, říká Bránik, může za to náš systém, který ho odmítl místo toho, aby jej podchytil. Proto se pak podle Bránika takoví lidé jako Sojka "proti systému postavili".

Doněcký bleší trh. Prodává se tu třeba Leninova podobizna spolu s nacistickými insigniemi a zbraněmi z druhé světové války.
Doněcký bleší trh. Prodává se tu třeba Leninova podobizna spolu s nacistickými insigniemi a zbraněmi z druhé světové války. | Foto: Tomáš Forró

Sojkův životopis Bránikova slova potvrzuje. Doma ho nevzali do armády kvůli astmatu, těsně před odjezdem na východ Ukrajiny ztratil práci i přítelkyni. "Sojka nenašel uznání u otce, a tak ho hledal jinde. Byl by velkým přínosem pro každou instituci, ať by dělal cokoliv. To se nestalo, tak si své místo našel sám," dodává Bránik.

Teď, po dvou letech, přišel Sojka o kontakt s otcem a taky o iluze o nové vlasti. Má ale novou přítelkyni a patří k motostřelcům, což v praxi znamená, že je u nich "méně alkoholiků než jinde", podotýká ironicky. "Jak říkají Rusové, zůstal jsem tu bez křídel," uzavírá Sojka.

Vrátit na Slovensko se nemůže ani nechce. Nemůže, protože kdysi dal rozhovor médiím s odhalenou tváří jako voják separatistické Doněcké lidové republiky (DNR). Na Slovensku ho za to čeká vězení. Nechce se vrátit, protože "doma" už je pro něj v Doněcku, po boku své družky Jeleny a její dcerky Nataši. Brzy chce jít do civilu, založit firmu a pořádně vydělávat. Ještě předtím se ale hodí i dvě stě eur od slovenské mámy, za něž vymění stará okna v bytě za plastová. Pak se uvidí.

V Sojkově slovenštině zní čím dál víc ruských slov. O návratu na Slovensko i do "eurosojuzu" už přestal přemýšlet. Tady se žije dobře, jeho milá má v Doněcku dva byty, jeden pronajímá. Sojka není náročný, výplatu odevzdá doma, sám si nechává jen pár set rublů na kávu, koláček a cigarety.

Jeho touha po klidném životě může souviset i s jeho nedávným vážným zraněním čelisti. Na operačním sále prožil bez narkózy dvouhodinové martyrium. Když lékař konečně přestal řezat a Sojka se jakž takž vzpamatoval, oba si sedli na chodbu a opřeli se o stěnu. Lékař zakrvácený od Sojky, Sojka zakrvácený od doktorova skalpelu. Pomalu otevřel oči, ve kterých se mu ještě zrcadlila všechna ta nelidská bolest a mlčky si spolu zapálili.

Když se vrátil, nevěděl, co bude dál. Jestli ho - polovičního mrzáka - neodmítne žena, se kterou se sotva stačil seznámit. Neodmítla. Zranění se pomalu hojí, všechno jde správným směrem. Malá dcerka Nataša chodí do školy, on je v armádě, Jelena u policie.

Večer se sejdou doma, venku se třpytí hvězdy, je klid, jen někde v dálce se ozývá bombardování. Místo pro život jako každé jiné.

Naši chlapci

Českého žoldnéře Behemota zcela pohltil městský život a běhání po úřadech, Kavkaz zůstal tělem i duší žoldnéřem. (příběhy obou detailně popisovala první část reportáže - pozn. red.) Sojka se stáhl do rodinného života, Mário zmizel kdesi na planinách Donbasu. Pár Slováků a Čechů zemřelo v boji a část tak jak přišla, se i potichu vypařila zpět domů, s bojovými zkušenostmi a výcvikem. A s nadějí, že slovenské úřady se o jejich malém dobrodružství nikdy nedozvědí.

Kromě bojů v Donbasu tak nemají "naši chlapci" společného skoro nic, ani motivy svého odchodu ze střední Evropy. Nescházejí se, nevytvářejí žádnou společnou komunitu. Když fantasta Sojka do místních médií prohlásil, že zakládá česko-slovenskou legii, nikdo kromě něj se do ní nepřihlásil.

Součástí pomníku u města Pěrvomajsk je hřbitov, na kterém jsou pochovaní čeští i slovenští žoldnéři.
Součástí pomníku u města Pěrvomajsk je hřbitov, na kterém jsou pochovaní čeští i slovenští žoldnéři. | Foto: Tomáš Forró

Často mezi nimi vládnou nevraživost a pomluvy, snaží se ale splynout s většinovou společností v Donbasu. A jsou stejně chudí jako místní, rádi se nechají pozvat na oběd. S plnými ústy mluví o zbraních, o životě na frontě a o alkoholismu, který se šíří mezi vojáky stejně rychle jako podomácku vyráběné drogy nebo krádeže.

Na Donbasu jich momentálně bojuje nebo žije několik desítek. K nové vlasti jsou kritičtí. Jsou ale zároveň přesvědčeni, že ji ohrožují američtí imperialisté a ukrajinští fašisté. Čekají velkou válku, kterou údajně Západ povede proti poslednímu svobodnému (rozuměj ruskému) národu.

Žijí obklopeni masivní propagandou. Legendy z proruských webů a televizí často opakují tak, jako by je sami zažili. V malé izolované komunitě separatistického regionu propaganda nejen vykresluje vnější svět v úplně jiném světle, ale především od něj izoluje. Na místní brutální cenzuru si stěžují dokonce i samotní ruští novináři, akreditovaní v Donbasu.

Doněcké letiště, kdysi skvost architektury. Dnes patří k nejzničenějším oblastem doněckého konfliktu. Celé okolí je zaminované.
Doněcké letiště, kdysi skvost architektury. Dnes patří k nejzničenějším oblastem doněckého konfliktu. Celé okolí je zaminované. | Foto: Tomáš Forró

Stačil rok nebo dva a z Čechů a Slováků v Donbasu se až na pár výjimek stali modeloví a loajální občané vojenské diktatury. Je to jejich jediný společný rys, ačkoliv jinak se vymykají černobílým hodnocením. Mnozí z nich jsou přátelští a velkomyslní, za své přesvědčení bojují stejně upřímně a s nasazením života jako jejich nepřátelé na druhé straně fronty.

U českých a slovenských separatistů se téměř hmatatelně projevuje rozpor mezi jejich tvrzeními nebo představami a skutečnou zkušeností. V psychologii se tento jev nazývá kognitivní disonance, nemusí se přitom týkat jen názorů na politiku a společnost.

Přestože doma vyrostli v relativním blahobytu a konzumu, po poměrně krátkém pobytu v Donbasu sdílejí s místními přesvědčení, že podřadné jídlo v tamních obchodech je prvotřídní kvality, levné polské a české sýry v místních lahůdkách považují za exotický kulinářský zážitek a nákupní centra se zavřenými obchody za vrchol luxusu.

Je těžké najít moment, ve kterém každý po svém odvrhl bývalou vlast, její vládu a zákony - nebo dokonce Západ jako celek - a stal se jejich zarytým nepřítelem. U některých to probíhalo pomalu, u dalších za to může nějaký hraniční zážitek. Pro jiné to začalo už doma, pod vlivem alternativního výkladu světa z konspiračních webů. Jedni nás, své krajany, považují za zmanipulované ovce, další za stejně nebezpečnou hrozbu jako ukrajinské tanky.

Jedno zůstává každopádně jisté. "Naši chlapci" v Donbasu přestali být "našimi". Díky této jednoduché pravdě je všechno mnohem jasnější. Potvrzuje to Kavkazova reakce na slova českého komunistického poslance Zdeňka Ondráčka, který právě během mého nedávného pobytu navštívil Doněck. Když mluvil o hledání společných zájmů Česka a Donbasu, Čech Kavkaz ho rázně přerušil: "Mě nezajímají žádné české zájmy. Jediné, na čem záleží, jsou zájmy nás. DNR."

Vojáky, kteří bojují na straně separatistů platí Rusko, nikdo vám to ale napřímo neřekne, říká slovenský novinář Tomáš Forró. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 17 minutami

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nedostal z Hradu pozvánku na 28. října

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman zatím nedostal pozvánku na slavnostní udílení státních vyznamenání na Pražském hradě 28. října. Pozvání nedostal ani loni. Nejvyšší žalobce se zhruba před dvěma lety odmítl dostavit na schůzku s prezidentem Milošem Zemanem v době, kdy státní zastupitelství dohlíželo na vyšetřování kauzy v Lesní správě Lány.

"Od té doby, kdy pan nejvyšší státní zástupce odmítl schůzku s panem prezidentem za situace, kdy bylo Nejvyšší státní zastupitelství činné v kauze Lesní správy Lány, pan nejvyšší státní zástupce žádné pozvání na Hrad nedostal a s žádným už ani nepočítá," řekl tehdy mluvčí nejvyššího žalobce Petr Malý.

Zdroj: ČTK
Další zprávy