"Děda jezdil s kamionem po Česku. Už jako dítě jsem velké auto milovala a občas mě brával s sebou. Došlo mi, že mám geny po něm, a tak jsem se rozhodla jít za svým snem," říká jen lehce přes 160 centimetrů vysoká Šárka Přidalová, zatímco zkušeně odpřahává tandemový vlek ze své 24tunové Scanie.
Včera se vrátila z jihu Španělska a už se chystá do Portugalska. Kolik kilometrů měsíčně najezdí? Chvíli se zamyslí a počítá. "Povede se i patnáct tisíc měsíčně. Ráda totiž jezdím daleko po celé EU, a tak mě moje dispečerka vychází vstříc," dodává Šárka.
Ve firmě, kde pracuje, je jednou z mála žen, které jezdí dálky úplně samy. Prý jí to tak vyhovuje. "Pouštíte si muziku, jakou chcete a zastavíte, kde chcete. Mám to tak ráda. Neznamená to, že bych byla na cestách sama. Na parkovišti se vždycky dám do řeči s dalšími kamioňáky, je hodně zajímá, jak se mi jezdí," říká Šárka Přidalová.
Už jako malá si raději trávila čas s kluky, do šestnácti let hrála fotbal. Vyučila se automechaničkou, takže na nákladní vůz měla řidičský průkaz hned v plnoletém věku, profesní průkaz o tři roky později. Když začala ve 22 letech jezdit s dvanáctitunovým přívěsem, zaslechla v rádiu inzerát.
Jičínská firma C.S.Cargo vyhlásila nábor, že hledá kamioňačky, a to i bez praxe. "Nadchla mě představa, že mě zaučí a mohla bych jezdit do zahraničí. Přijela jsem na pohovor, dopadl dobře, a hned druhý den jsem vyrazila do Belgie," vzpomíná Šárka na to, jak před dvěma lety začínala.
První cesty s ní absolvovali zkušenější řidiči. Aby otestovali, jestli na takovou práci má a ukázali jí, co musí umět ona. "Všichni mi vlastně říkali, že mě co učit nemají, že jsem pro tu práci jako dělaná," směje se. Našla se v tom.
Jak se podle ní pozná dobrý řidič kamionu? "Většina lidí si zkrátka myslí, že je to jen o tom točení kolečkem. Musíte ale umět zvládat krizové situace a mít hlavně dobrý odhad, hlavně při manévrování a parkování.
Stane se, že mám blbý den, ale výjimečně. Většinou totiž zacouvám i do malého prostoru správně hned napoprvé. To pak někteří chlapi koukají, že baba umí jezdit líp než oni," usmívá se blonďatá kaimoňačka.
Rodina ji prý podporuje, i když mamince se to zezačátku moc nelíbilo, její přítel je totiž také řidičem kamionu, a tak ví, že věčně není doma. Teď jí ale fandí. Nejpyšnější je samozřejmě děda, který Šárku inspiroval. Když Šárka přijede domů do Žulové na Jesenicku, děda se hned ptá, kde byla a co zažila.
"Je mi jasné, že tuhle práci nepůjde dělat pořád. Teď je mi 25, jednou budu chtít rodinu… Ale kdo ví, jak to bude," říká Šárka. Její přítel je totiž také řidičem kamionu, a tak má prý pro Šárčinu lásku k tomuto povolání pochopení.
V jičínské firmě C.S.Cargo aktuálně pracuje zhruba 40 řidiček kamionu, tedy dvakrát víc než v době, kdy firma vyhlásila zmíněný inzerát s náborem na kamioňačky.
"Kampaň byla velmi zdařilá. Stále běží a mohu říci, že za tu dobu už si ostatní na ženy jako řidičky kamionů zvykli. Je to příležitost pro ženy, které rády řídí a které stály či stojí před rozhodnutím změnit dosavadní styl života.
Práce řidiče se totiž za uplynulé roky výrazně posunula a už není jen ryze mužskou záležitostí. Kamiony jsou čím dál modernější a jejich řízení snazší, přibývá naopak hodně administrativy," vysvětluje Aziz Jahić, marketingový ředitel C.S.Cargo, proč se rozhodli oslovit především ženy.
Během kampaně, která se vyhlásila v poprvé v roce 2015, se firmě ozvaly stovky žen. Jaké jsou? Prý nejen mladé dívky, kterým nechybí odvaha, ale také ženy, které mají děti. Ty chtějí jezdit trasy po Česku, které jsou kratší.
Aziz Jahić dodává, že nejdůležitější je samozřejmě řádné proškolení. Sama Šárka vysvětluje, že musí zvládat i mnoho dalších úkonů, máte na starosti náklad, musíte umět odplachtovávat, přepřahávat, není od věci zvládat i běžný servis.
"Nedávno jsem poprvé píchla kolo. Na trase jel zrovna i jeden kolega, tak mi pomohl, ale věřím, že příště to zvládnu sama, jen je potřeba trochu páry," směje se.
V zahraničí si všímá, že žen jezdí čím dál více. Jen velmi ojediněle se setkala s negativními reakcemi od mužů. "Ale stalo se to, jim třeba vadí, že dělám práci, o které si oni myslí, že je ryze jejich," zamýšlí se Šárka. Jinak ale rozdíl nevnímá.
Dělat tuto práci by nešlo, pokud vás nebaví řízení a cestování. "Když někde jsem, třeba si i přivstanu a aspoň na hodinu si jdu projít město nebo okolí, abych taky viděla něco víc než průmyslové zóny a benzinky. Snad jediné, co mi na té práci vadí, jsou někdy zdlouhavé nakládky a večerní hledání místa na parkovišti. Jinak je to ale moje práce snů," zasní se Šárka.
Geny po dědovi v sobě nezapře ani ve volném čase. Spolu s kamarádkou vede spolek dobrovolných hasičů ve Velké Kraši a samozřejmě se stará a jezdí tamním hasičským vozem. Touha "točit tím kolečkem" je něco, v čem se opravdu našla.
