Jestliže před druhou světovou válkou platil Fiat 500 Topolino za inovativní auto, počátkem 50. let jeho technologický náskok zmizel. Ačkoliv po konci války Italové auto postupně omlazovali, stejně začínalo být Topolino v rostoucí konkurenci nových modelů zastaralé, byť prodeje tomu až tolik nenasvědčovaly. Fiat tak začal zkoumat možnost výroby nového malého auta. Vývojem byl pověřený Dante Giacosa, který pracoval už na Topolinu, ikonickém modelu Nuova 500 a později třeba i na Fiatu 126.
Práce na novém malém autě začaly v roce 1951 po dokončení většího modelu Nuova 1100. Požadavky byly jasné: místo pro čtyři cestující, rychlost minimálně 85 km/h a hmotnost kolem 450 kg.
Motor a převodovka měly být buď vpředu, nebo vzadu, to bylo v úvodu na vývojovém týmu, vzpomínal Giacosa v knize Forty years of design with Fiat. Nakonec vyhrála varianta "vše vzadu", a to především kvůli nižším nákladům na vývoj, což pomohlo udržet koncovou cenu níže než v případě motoru vpředu. Podobné řešení pomohlo snížit i hmotnost. Konečně u lidových aut té doby, VW Brouk nebo Renaultu 4CV, byl motor vzadu standardem.
V roce 1955 tak mohl Fiat na ženevském autosalonu představit svůj první malý model se samonosnou karoserií, motorem vzadu a pohonem zadních kol. Dvoudveřové auto, jehož dveře se otevíraly proti směru jízdy a měly viditelné závěsy, dostalo jméno Fiat 600. Zážehový kapalinou chlazený čtyřválec umístěný vzadu měl objem 633 cm3 a skromný výkon 15,8 kW. Auto se s ním rozjelo nejvýše na 95 km/h, ovšem na 3,2 metru dlouhý vůz s dvoumetrovým rozvorem náprav to byla pořád poměrně slušná hodnota. V prvních prototypech se zkoušel i vidlicový dvouválec, navíc s poloautomatickou převodovkou, který se nicméně ukázal jako nevhodný, respektive vývoj tak, aby auto mělo požadované vlastnosti, by zabral příliš mnoho času.
Ač skromných rozměrů, dovnitř se vešli čtyři lidé. Ostatně i Mototechna (později se auto objevilo i v Tuzexu, v polovině 60. let se prodávalo za osm tisíc tuzexových korun) v roce 1959 lákala zákazníky na koupi malého Fiatu slovy o dobrém využívání vnitřního prostoru pro čtyři osoby. Navíc bylo možné zadní lavici sklopit, a tím dostat více prostoru pro zavazadla. Pod přední kapotou ho totiž moc nebylo, dojem trochu napravoval dodatečný úložný prostor za zadními sedačkami, ani ten ale nebyl kdovíjaký. Přestože Fiat byl chytře a účelově navržený, nafouknout ho zkrátka možné nebylo.
Z Fiatu 600 se stal okamžitý prodejní hit. Automobilka se trefila do doby, kdy italská ekonomika začala vzkvétat, díky malému a relativně slabému motoru, který však vynikal spolehlivostí, mělo auto příznivou spotřebu a spadalo do kategorie nižšího daňového zatížení. K tomu je potřeba přičíst už zmíněnou dobrou práci s vnějšími rozměry, líbivé tvary a příznivou cenu, danou snahou o co největší jednoduchost: například karoserie byla zaoblená proto, aby se na ni nemusely používat velké ocelové pláty. Tím se povedlo automobilce ušetřit. Nabídku nedlouho po přestavení doplnila i verze se stahovacím středním dílem střechy.
V Mirafiori auto nestíhali vyrábět, brzy byla čekací doba přes jeden rok a necelých šest let po premiéře už Fiat slavil milion vyrobených kusů. Denně v tu dobu vyráběl až tisíc "šestistovek". A to do toho ještě v roce 1957 přijela menší "pětistovka", která do značné míry na větším sourozenci stavěla a v historii ho nakonec i trochu zastínila. Fiat rovněž svůj nový bestseller průběžně vylepšoval. V roce 1957 dostalo "seicento", jak jej Italové četli, nový karburátor Weber a s tím i opravdu mírně zvětšený výkon na 16 kW. Konečně také bylo možné stahovat boční okna v předních dveřích. Stejný rok se rovněž rozběhl prodej vozu v Mototechně.
Další omlazení přišlo v roce 1959, kdy byl upraven tvar blinkrů a pozičních světel vpředu (změnila se také jejich poloha z horní části blatníků na jejich bok, respektive pod hlavní světla) a zvětšily se rovněž zadní reflektory. Zvýšením kompresního poměru už o pár měsíců dříve stoupl výkon motoru na 18 kW.
V této podobě nicméně Fiat 600 vydržel jen do podzimu 1960, kdy se o slovo přihlásil Fiat 600 D. Hlavní změnou byl motor o objemu 767 cm3 a s výkonem 21 kW. Jednotka pořád spadala do řady 100 (vyráběla se v různých úpravách až do přelomu století), také si zachovala čtyřstupňové manuální řazení se synchronizací druhého až čtvrtého rychlostního stupně. Nejvyšší rychlost ale stoupla na 110 km/h. Průběžně také docházelo k úpravám přední masky.
Až do roku 1964 vydržely přední dveře zavěšení proti směru jízdy, v květnu ale po úpravách legislativy přišla změna a dveře se nově otevíraly bezpečněji po směru. Zmizely i viditelné závěsy. Poslední větší sada změn pak přišla na konci roku 1965: změnila se opět čelní maska, přední světla měla větší průměr sjednocený s reflektory z Fiatu 850, objevily se nové nárazníky s plastovými prvky nebo se zvětšil objem nádrže na 31 litrů. Tím se ale mírně zmenšil zavazadlový prostor.
Úspěšně se Fiat 600 D vyráběl v Itálii až do roku 1969, kdy se za ním definitivně zavřely brány závodu Mirafiori. Výsledkem bylo přes 2,695 milionu vyrobených kusů. Ještě v posledním roce výroby se Fiat 600 D dovážel i do Československa, na takzvaném volném trhu, tedy bez pořadníku, se prodával za 69 tisíc korun. Podle dat motoristického publicisty Jana Tučka se do Československa dovezlo přes 16 tisíc Fiatů 600 a 600 D.
Italská kariéra Fiatu 600 ale byla jen jednou z kapitol jeho příběhu. Další se totiž psaly při výrobě v zahraničí. Patrně nejznámější a rovněž s 923 tisíci vyrobenými kusy nejúspěšnější licenční variantou je Zastava 600, respektive 750. Změna jména souvisí se zvětšeným objemem motoru výchozího Fiatu. V Kragujevaci začala výroba v říjnu 1955 a Zastava se stala autem, které bez přehánění postavilo Jugoslávii na kola. Před ní totiž mnoho aut v zemi nebylo. Ve výrobě se s mnoha změnami auto udrželo 30 let, poslední vyrobili až v listopadu 1985.
Neméně úspěšnou licencí byl španělský Seat 600, o kterém by se opět dalo napsat, že postavil svou zemi na kola. Vyráběl se od roku 1957 až do konce července 1973, přičemž se za tu dobu v Barceloně vyrobilo skoro 800 tisíc kusů. Specialitou nevyráběnou nikde jinde byla ze "seicenta" odvozená čtyřdveřová verze Seat 800, kterých vzniklo necelých osmnáct tisíc. Italská Siata pak pro Seat stavěla i z 600 odvozené malé dodávky Formichetta.
Různě po světě vyráběl "šestistovku" i samotný Fiat. Přes 300 tisíc jich do roku 1982 vzniklo v Argentině, kde se později dočkalo auto i svébytných designových změn a od roku 1977 i většího motoru s objemem 843 cm3. Na 170 tisíc jich vyrobil německý závod NSU-Fiat (od roku 1960 se používalo také označení Neckar) mezi lety 1956 a 1967. Tamní verze dostala po představení modelu 600 D číselné označení 770.
Na základech Fiatu 600 postavilo různé kreace i několik nezávislých karosáren, Abarth dělal také sportovnější, a dokonce závodní verze, které měly typickou otevřenou zadní kapotu pro lepší chlazení motoru i aerodynamiku. Samostatnou kapitolu v historii Fiatu 600 pak tvoří z něj odvozená Multipla. Podle mnohých je to vůbec první velkoprostorový vůz na světě, který měl premiéru v lednu 1956. Vznikl ze zadání udělat "šestistovku" s karoserií kombi, což by bylo ale s motorem vzadu značně obtížné.
Fiat 600 Multipla sdílel mechanické komponenty s klasickou 600, s délkou 3,5 metru byl ale výrazně větší. Také měl čtveřici dveří: přední se otevíraly proti a zadní po směru jízdy. Lepší využití vnitřního prostoru zajistila především kabina, prodloužená v podstatě až k přednímu nárazníku. Ač má Multipla motor vzadu, nabízí se označit její koncepci za trambusovou. Prostoru to jistě pomohlo, ochrana cestujících při čelním nárazu je ale s minimální deformační zónou spíše diskutabilní.
I díky domu se ale do kabiny vešlo šest cestujících ve třech řadách - připomeňme délku jen 3,5 metru. Nabízela se i verze se dvěma řadami sedadel, která nabízela mezi zadní lavicí a motorem dost místa pro zavazadla. Díky téměř kolmé přídi pak na první pohled auto vypadá, že jede obráceně. V roce 1960 se podobně jako u 600 D objevil v Multiple silnější motor. Vedle běžné osobní probíhal v té době už několik let i prodej specifické verze pro taxislužby.
Místo sedadla spolujezdce měla vpředu poličku na zavazadla, vzadu pak byla dvě plnohodnotná a dvě nouzová sedadla. Díky nízkým provozním nákladům a kompaktním rozměrům se taxíky na základě malého MPV rychle rozšířily po větších italských městech. Z Multiply byla dokonce odvozená i užitková verze 600 T. Produkce velkoprostorového vozu skončila v roce 1969, celkem vzniklo asi 130 tisíc kusů (občas je možné setkat se i s počtem zhruba 240 tisíc).
Na závěr ještě připomeňme zmrtvýchvstání označení 600. V roce 1998 se nové miniauto Fiatu jmenovalo Seicento a s původním autem ho pojily vlastně jen motory spadající do řady 100, které ale kvůli emisím skončily v roce 2001. Seicento prošlo několika většími či menšími modernizacemi, v roce 2005 - padesát let po prvním Fiatu 600 - pak jméno Seicento nahradila číslovka 600. S ní se malý vůz vyráběl až do svého konce v roce 2010. Nikdy se mimochodem nemontoval v Itálii, jeho jediným domovem byly polské Tychy.
