Politická rovina Macronova vystoupení je stejně čitelná jako rozporuplná. V rozhlasovém rozhovoru řekl, že lidé se nemohou dívat na takové astronomické sumy, když mají potíže vyjít s penězi a obávají se o budoucnost. V tom má jistě pravdu, ale asi zapomněl, že když obavy z budoucnosti naposledy vyhnaly statisíce Francouzů do ulic, nešlo o platy manažerů. Šlo o Macronovy zelené daně z paliva a obecně o to, že příliš velkou část daňového zatížení nesou nižší a střední vrstvy.
Nádech politické frašky celé věci dodala protikandidátka Le Penová. Kritice začala pohotově přizvukovat a přisadila si, že je prý šokující, když takové částky vydělává ředitel, který dostal firmu do vážných problémů. Úplně popletla, že ke ztrátám, propouštění zaměstnanců a ponižující finanční pomoci z Číny firmu dovedl předchozí management Philippa Varina, který skončil v roce 2014. Tavares firmu stabilizoval, rozvinul a dosahuje velmi dobrých ekonomických výsledků.
Jeho osobní příjmy však pro Macrona představují reputační problém, protože mezi akcionáře Stellantisu patří i francouzská vláda. Valná hromada se proti návrhu na odměny manažerů postavila, ale jelikož je firma registrovaná v Holandsku a řídí se tamním právem, mají akcionáři v této věci jen poradní slovo. Macron nyní navrhuje stanovení jednotných evropských pravidel.
Francouzi, kteří si přímo do motta republiky dali slovo rovnost, nesou příjmové rozdíly těžce. Když se po vlně privatizací z devadesátých let začaly do ředitelských platů promítat zámořské zvyklosti, pravicová vláda prezidenta Chiraka prosadila zákon, podle nějž veřejně obchodované společnosti musí platy manažerů zveřejňovat. Snad i díky tomu průměr příjmů ředitelů 120 francouzských firem v roce 2020 dosáhl 78 milionů korun, tedy 17 procent Tavaresovy částky.
Jinde ve světě tyto informace získávají převážně jen orgány burzovního dohledu, takže na stránky novin se nedostanou. Řada podniků ale čísla zveřejňuje dobrovolně. Proto víme, že šéf skupiny Volkswagen Herbert Diess za rok 2020 dostal 193 milionů korun a ředitel BMW Oliver Zipse loni 143 milionů. Což je v prvním případě o hodně méně než polovina, ve druhém méně než třetina odměn Carlose Tavarese.
Stellantis je ovšem francouzský jen zčásti. Kromě Peugeotu a Citroënu, jejichž ředitelem se Tavares stal nejdříve, do ní postupně přibyl Opel, pak někdejší skupina Fiatu se značkami jako Alfa Romeo a Maserati a především americký Chrysler s věhlasným Jeepem.
Právě na Jeepu a výrobci pick-upů RAM leží ekonomický úspěch celého konglomerátu. Jeep loni převážně v USA prodal přes milion vozidel, a to s dvakrát vyšší marží než Peugeoty a Opely v Evropě.
Podíváme-li se na příjmy amerických manažerů, uvidíme úplně jiný obraz než u nás. Ředitel Fordu Jim Farley si za loňský rok vydělal 511 milionů korun, šéfka General Motors Mary Barrová 530 milionů.
V žebříčku nejlépe placených amerických manažerů podle New York Times přitom tuto usměvavou dámu najdeme až na 64. místě. Prvních deset příček okupují převážně softwarové a technologické společnosti s odměnami od 1,5 do 20 miliard korun. Kuriózní výjimkou mezi nimi je devět miliard pro Tonyho Xu z firmy DashDoor, která rozváží jídlo.
Tak jednoduché srovnání by ale mělo několik háčků. Za prvé Carlos Tavares není ředitelem Jeepu, ale celé skupiny Stellantis, v níž se zejména Fiatu a italským prestižním značkám mírně řečeno nedaří nejlépe.
Za druhé součástí Tavaresova balíčku za minulý rok jsou ještě akcie za 780 milionů a dlouhodobé odměny (tedy vypočítané dnes a vyplacené v budoucnu) 610 milionů korun. Součet dělá 1,85 miliardy, což Tavarese posouvá právě do americké první desítky.
Především však tato srovnání neřeší podstatu věci, jíž je neodůvodněně rostoucí vzdálenost těchto odměn od platů řadových zaměstnanců. Rozdíl mezi odpovědností ředitele a dělníka u pásu je totiž obrovský, ale po celé dekády a generace stejný. Přesto podle statistik Institutu pro hospodářskou politiku (EPI) plat amerického dělníka v letech 1978 až 2019 vzrostl reálně o 12 procent, zatímco odměny top manažerů o 940 procent.
Tato čísla ukazují, že ohánět se Amerikou by tu nebylo úplně namístě. Zároveň však odpovídají extrémním kritikům, kteří nerovnost považují za fundamentální důsledek kapitalismu a volají po změně systému. Kapitalismus Americe vládl i v roce 1978, když byly rozdíly o řád nižší. Absurdní rozevření nůžek v posledním období nevyplývá z podstaty kapitalismu, je spíše vředem na jeho podstatě.
Celý rozpor příznačně vystihují dvě reakce na Tavaresovy příjmy. Šéf správní rady Stellantis John Elkann rozhodnutí obhajoval jednoduše tím, že ke klíčovým hodnotám firmy patří spravedlivé oceňování zásluh. Deník Le Monde naopak v komentáři napsal, že taková výše odměn je nevkusná, v těžké době nabourává společenskou smlouvu a že právě tímhle si může kapitalismus uříznout větev pod zadkem.
Le Monde je pravdě určitě blíž. Správní rada totiž nedokáže vysvětlit, že za rok 2019 si Tavares jako "pouhý" šéf Peugeotu, Citroënu a Opelu vydělal 185 milionů korun. Což je bratru desetina letošního balíčku při započtení všech bonusů.
