Třicet let po revoluci bydlíme pohodlněji, jíme zdravěji, stylověji se oblékáme a šetrněji se chováme k přírodě. Jakmile ale usedneme za volant, jako by se v nás probudili staří dobří nerudní Homolkovi. Navíc musíme být všude první, a kdo nás nepustí, na toho děláme vyzývavá gesta. Je s námi něco nevyléčitelně špatně? A můžeme se poučit z pohledu jiných lidí?
Na názory jsme se zeptali několika cizinců, kteří už řadu let žijí trvale v Čechách. K problematice má ale co říct také dopravní psycholog Michal Walter, který má nešvary našich silnic zmapované profesionálně. Zabývá se mimo jiné odbornými vyšetřeními pro řidiče z povolání a testy po zákazu řízení. Jeho kanceláří tedy procházejí ti, kteří za volantem vyčerpali plný počet bodů. Působí také jako lektor pilotního programu rehabilitace řidičů a je velkým zastáncem průběžného systematického vzdělávání.
Jsme národ bezohledných řidičů?
Takové zobecňování podle mě není namístě. V Čechách je šest milionů řidičů a většina z nich řídí určitě dobře. Nicméně je pravda, že se u nás jezdí způsobem, který neodpovídá evropskému standardu. Nedodržujeme rychlostní limity ani brzdnou vzdálenost. Máme plno drobných nehod právě z toho, že se na sebe nebezpečně lepíme a zároveň místo řízení věnujeme pozornost mobilu. Chybí nejen pět metrů odstupu, ale i vteřiny na reakci. Výmluvně to nedávno ukázalo video z nehody na dálnici D1, kde se převrhla cisterna a zůstala ležet přes oba pruhy. Auta, která do ní vzápětí narazila, do poslední chvíle vůbec nebrzdila.
Čím to, že jsou Němci nebo Rakušané ukázněnější?
Lidé tam obecně víc respektují zákony a pravidla. Jsou k tomu vychovávaní od malička a vidí kolem sebe příklady, včetně toho, jak táta řídí. Když pak usedají za volant, berou to jako samozřejmost. U nás se řada dětí od rodičů učí nadávat, ukazovat gesta, vybrzďovat. Máme málo tolerance a respektu, vytrubujeme a problikáváme se, což se třeba v Německu považuje za nepřípustný projev agresivity.
Je to odraz naší národní povahy?
Jistá nechuť k předpisům je u nás tradiční. Ale všimněte si, že když sem přijedou cizinci zvyklí všechno dodržovat, rychle tu zvlčí. A naopak Češi za Rozvadovem sundavají nohu z plynu, hlídají si rychlost a přestanou telefonovat.
Hraje v tom roli výše pokut a bdělost policie?
Určující je nějaký standard té země. Přísné tresty mají svou váhu, ale samy o sobě nestačí. Jasně to ukázal český bodový systém zavedený v roce 2004. Nějakou dobu fungoval, ale během pěti let lidem zase otrnulo. Švihají to, jak se dá, mnoho z nich ani netuší, kolik bodů za co dostanou. V Německu jdou mnohem dál a zavedli systém povinných řidičských rehabilitací. Když jednou vážně zklamete, musíte se obhájit. Dlouhodobě tam lékařsky sledují lidi se závislostí, namátkově je zvou na kontroly, berou jim krev, spolupracují s dopravními psychology. Trvá to dlouho a mnozí z těch, kteří zaviní nehodu s alkoholem v krvi, už se nikdy nedostanou za volant.
Jak je to u nás?
Zadržíme průkaz na šest měsíců, v polovině zbytek trestu promineme, a pokud uchazeč projde psychotestem, může zpátky na silnici. Proto si lidé ani nedávají pozor. Což platí i o předpisech. Je tu velká masa řidičů, kteří vyšli z autoškol před několika dekádami, předpisy zapomněli, jezdí jen podle citu a přizpůsobují se chování většiny. Proto pořád opakujeme stejné chyby u "novinek" posledních dvaceti let: pravidla zipu, kruhových objezdů nebo stále častěji využívaných předností zprava. I mladé lidi, kteří vyjdou z autoškoly, to rychle semele. Proto jsem zastáncem systematického vzdělávání, které nekončí přidělením průkazu v osmnácti letech.
Souhlasil byste tedy s "řidičákem na zkoušku" pro mladší řidiče?
Jednoznačně. Není třeba vymýšlet nic nového, stačilo by se inspirovat v Rakousku. Vzdělávání začínajících řidičů je tam dvoufázové. První rok od získání průkazu musíte docházet do pokročilého kurzu, učíte se reagovat na riskantní situace, musíte osvědčit pochopení ohleduplné i úsporné jízdy a také absolvujete skupinový rozhovor s psychologem, kde se třeba rozebírají příčiny nejčastějších nehod. Představte si, že smrtelné nehody mladých řidičů tam během deseti let poklesly čtyřnásobně! To je neuvěřitelné číslo, které jasně ukazuje, že s lidmi je třeba pracovat, ne je jen trestat.
Tolik psycholog a jeho pohled z praxe. A jak nás vidí ti, kteří se naučili řídit jinde? Zeptali jsme se šesti cizinců, kteří dlouhodobě žijí v Česku.
Christine, Francie: Autem jezdím ráda, ale ne v Čechách. Řidiči se k sobě nechovají slušně, jsou velmi nervózní, lepí se na sebe a na těsno přejíždějí z pruhu do pruhu. Hlavně na dálnici mi vadí malé rozestupy při vysoké rychlosti. V osobním kontaktu mi Češi takoví vůbec nepřijdou. Potřebovali byste lepší a lépe značené silnice, méně uzavírek a zmatků. Silnější policejní kontroly by měly přijít až potom.
Louis, Francie: Češi mi nepřijdou bezohlední, spíš sobečtí a chybí jim fantazie. My Francouzi jsme arogantní, ale otevření a vstřícní. V Paříži běžně odbočujeme z pravého pruhu doleva, ale dáváme pozor na druhé. V Praze si řidiči tolik nedovolují, ale těžce nesou, když někdo porušuje předpisy mazaněji než oni. Co mě tu znervózňuje, je chování mimo město. Češi jezdí zběsile rychle a předjíždějí na nepřehledných místech.
Daniel, USA: Vím, že si lidé stěžují, že nejste ohleduplní, ale mně to nepřijde. Vyrůstal jsem blízko New Yorku, kde si musíte sakra dávat pozor, a pak jsem žil pár let v Bangkoku. V porovnání s tím jsou vaše silnice široké, provoz mírný a řidiči klidní. Zpočátku mi vadilo málo značek a ukazatelů, ale teď s navigací už nejsou potřeba. Jen by tu někteří lidi mohli jezdit pomaleji. Vypadá to, že si nic nedělají z předpisů, ale ani z policie. To se pak člověk necítí moc bezpečně.
Peter, Dánsko: Agresivní řidiče potkáte v každé zemi, v Čechách mi to nepřipadá horší než jinde. Ale jezdí se tu nesmyslně rychle, lidi přitom nekoukají dost daleko před sebe a nereagují včas. Zato na kole se tu cítím líp než v Německu nebo v Dánsku. V západní Evropě totiž bývají motoristé a cyklisti dvě odlišné skupiny lidí, které se nechápou. Tady většina řidičů jezdí také na kole a je to na nich poznat.
Gianluca, Itálie: Řídit tady mi přijde jednodušší než doma, Češi nejsou tak temperamentní. Někdy ale nedávají pozor a mají hloupý zvyk poslat vám to z vedlejšího pruhu přímo před nos, jako by neměli zrcátka. Tímhle byste si v Itálii vysloužili živou výměnu názorů. Myslím, že vláda by se mohla víc angažovat v silniční bezpečnosti, dělat nějaké kampaně. Ale líbí se mi, že když tu někoho pustíte před sebe, poděkuje směrovkami.
Anthony, Filipíny/Francie: Když jsem se sem před deseti lety přistěhoval, první, co mě napadlo, bylo, že Češi řídí velmi rychle. Já sám jsem naopak jezdil pomalu, no a teď jezdím rychle stejně jako vy. Kdybych byl českým ministrem dopravy a chtěl, aby byla doprava bezpečnější, zvedl bych pokuty. Sám se divím, že něco takového říkám, je ale pravda, že tu jsou příliš nízké, tresty jsou mnohem mírnější než například v Německu.
