Vy jste vystudovala učitelství informatiky pro 2. stupeň ZŠ a SŠ. Co říkáte současné úrovni tohoto předmětu na základních školách? Informatiku učí často neaprobovaní pedagogové, pouze jednou týdně a děti v ní často probírají pouze základní obsluhu počítače.
Informatika je v našem vzdělávacím systému úplně upozaděna. S dotací jedné hodiny na prvním a jedné hodiny na druhém stupni je to něco, co modernímu světu vůbec neodpovídá. Kdyby to byla jedna hodina v každém ročníku, bylo by to fajn. Probíhají revize rámcových vzdělávacích programů v oblasti informatiky, ale probíhají už spoustu let a zatím jsme se výsledku ani navýšení počtu hodin nedočkali.
Přitom až děti vyjdou ze školy, setkají se s ICT, ať budou dělat dělníka, nebo šéfa firmy…
Je to obrovské téma, oblast, kde nám ujíždí vlak. Existují školy, které už odmítly čekat a rozhodly se samy zespoda s tím něco dělat. To je fajn, ale chybí tomu celková koncepce. Považuji to za velký dluh, který tady stát vůči vzdělávání má.
Vešlo by se někam více hodin informatiky při současném nastavení školních vzdělávacích programů?
Těžko můžeme jen navyšovat počty hodin, které budou děti trávit ve škole. Pokud něco přidáme, je potřeba někde ubrat. Řešením by mohla být redukce obsahu Školních vzdělávacích programů (ŠVP). Ty jsou přesycené i nad rámec předepsaných Rámcových vzdělávacích programů, držíme se učebnic, které někdy někdo napsal, a bojíme se z nich cokoli vynechat. Vzdálená výuka nám nyní ukázala, že to jde, že se toho nemusíme bát. Koronakrize nám dala šanci začít jinak, ukázala, že děti mohou trávit méně času ve škole a něco jim můžeme nechat i na doma.
Informatika by se koneckonců mohla prolínat velkou částí předmětů.
To ale mluvíme spíše o digitální gramotnosti, tedy o smysluplném využívání technologií v různých oblastech. Předmět informatika je ale mnohem širší. Základem by měla být práce s informacemi a rozvoj informatického myšlení, tedy schopnosti řešit problémy - členit je na části, hledat postupy pro jejich řešení a umět je zapsat pomocí algoritmů.
Řadu let jste učila na osmiletém gymnáziu. Co říkáte debatám o tom, že víceletá gymnázia jsou elitářská a že odchod dětí na gymnázium zabíjí úroveň druhého stupně ZŠ?
Tyto diskuse sleduji a trochu mě překvapují. Nedovedu si představit, jak nám zrušení víceletých gymnázií pomůže zlepšit výuku na druhém stupni. Spíše bychom měli začít právě na tom druhém stupni a hledat, kde je tam zakopaný pes, co je potřeba změnit. Třídy jsou přeplněné, což tolik nevadilo v dobách, kdy převládal frontální typ výuky. Ale velké množství dětí velmi ztěžuje diferencovanou výuku a skupinovou práci. Já učím matematiku ve třídě, kde je třicet dětí, deset z nich jsou děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Ve chvíli, kdy se třída ještě rozroste o ty, kteří by byli na víceletém gymnáziu, nůžky se ještě více rozevřou.
Kritici víceletých gymnázií argumentují tím, že po odchodu těch několika talentovaných zbude už jen nemotivovaná třída bez tahounů, s čímž se pak učitelům těžko pracuje. Druhý tábor jim zase oponuje: co nabízíme na druhém stupni těm tahounům?
Ano, mluví se o tom, že by tahouni pomohli v rámci skupinové práce těm slabším. Je fajn, když si děti pomáhají, ale nemůže to být jejich hlavní program. To je práce nás učitelů. Ke zlepšení úrovně druhého stupně by určitě pomohla výuka v tandemu. Při učení v tandemu si mohou učitelé nahrávat, mohou se doplňovat, vytváří to atmosféru ve třídě. A samozřejmě musí mít školy programy jak pro děti se specifickými vzdělávacími potřebami, tak i pro nadané. Pak můžeme mít všechny děti v jedné škole. A teprve potom můžeme omezovat osmiletá gymnázia. Anebo třeba zjistíme, že už je vůbec nepotřebujeme.
Také se v souvislosti s víceletými gymnázii hovoří o nežádoucí podpoře elitářství. Co tomuto říkáte?
Myslím, že nadaným dětem naopak my jako společnost trochu dlužíme. A vadí mi, když se mluví o "elitářství", protože to je takový negativní pohled na gymnázia. Všichni mí tři synové prošli víceletým gymnáziem a byla to pro ně jasná volba. Děti se najednou mohou více rozvíjet, najdou tu spolužáky s podobnými zájmy, učitele, kteří mají čas se věnovat právě jim. Je tam více prostoru pro rozvoj jejich nadání.
Vy jste byla na osmiletém gymnáziu zvyklá pracovat s nadanými žáky, vyhrávala jste s nimi celorepublikové soutěže v informatice či robotice. O co složitější je práce s nadanými dětmi, když nyní učíte na základní škole různorodý kolektiv?
Je to docela obtížné. Určitě jim věnuji méně času, než by potřebovali. Pořád mám pocit, že bych měla pomáhat těm pomalejším, že ti mě potřebují více. Mám ve třídě jednoho velmi nadaného žáka, dávám mu práci navíc, dávám mu jiné úkoly, ale není to ono. Chybí mu diskuse, hravost, výzvy, čas s učitelem. Když učím se svým přítelem v tandemu, velmi rychle rozpozná ty nadané, jde k nim a dává jim další výzvy či drobné hádanky. Na dětech najednou vidím, jak úplně rozkvetou, protože je tam někdo, kdo jim věnuje svůj čas.
Na základních školách je učení v tandemu spíše ještě výjimka, více se rozmáhá pomoc asistentů. Jenže ti spíše pomáhají právě dětem s poruchami učení. Nebývá zvykem, aby se věnovali těm talentovaným. Nebyla by i toto cesta?
Neumím si to představit. Asistenti mají většinou středoškolské vzdělání a doplňující kurz, protože za ty malé peníze je problém získat vysokoškoláka. Určitě pomohou s nějakou činností ve třídě, ale ne v práci s nadanými. Museli by mít úplně jiné vzdělání. Nadaní potřebují cítit jistou míru inteligence, aby vám věřili, že to je ta správná cesta. Tady by se právě hodil druhý učitel. Popřípadě by mohlo být řešením na pozici asistenta zaměstnat učitele v důchodu, který má vzdělání i zkušenosti. V poslední době se stále srovnáváme s Finskem, tak dáme všechny děti do jedné školy, ale už přehlížíme, že právě tam je běžné mít ve třídě více učitelů.
Vy ve svých hodinách matematiky na základní škole provozujete tzv. diferencovanou výuku, máte i diferencované testy, jedete tedy různým tempem pro různě rychlé žáky. Jak vám to funguje?
Na diferencované testy jsem docela pyšná, fungují nám skvěle. V diferencovaných testech si každé dítě může vybrat obtížnost zadání u každého příkladu. Trochu tím na ně přenáším odpovědnost, aby si v testu našly úkoly, které pro ně budou splnitelné a zároveň budou tak trochu i výzvou.
Co děti motivuje vybrat si těžší úroveň, když mohou mít jedničku i za tu lehčí?
Pro některé jsou ty těžší úlohy zajímavější. A také procházím třídou a ptám se jich, jestli ještě nechtějí zkusit něco těžšího. Navíc mí žáci přestali mít strach. Vrhnou se do těžší úlohy a vědí, že když se jim nevydaří, mohou se vrátit k té lehčí. Anebo naopak, zkusí nejdříve lehčí a potom zjistí, že dokážou i něco těžšího.
V rámci diferencované výuky také praktikujete půlené hodiny matematiky podle výkonnosti, přičemž ty skupiny nejsou stále stejné, ale tvoříte je podle toho, jak komu daná látka zrovna jde či kdo zrovna dlouho chyběl. Je i tohle cesta, jak učit různorodý kolektiv tak, aby si každý přišel na své?
Půlené hodiny se nám ve škole osvědčily, stejně tak i možnost měnit skupinu podle momentálního rozpoložení ve třídě - někomu jde lépe práce s čísly, někomu geometrie. Když budeme mít ve třídách pořád všechny děti, fajn, budou si pomáhat, budou spolupracovat, ale každý potřebuje i chvilky pro sebe a k tomu se hodí homogenní skupina.
Platí to i o homogenní skupině jen slabších dětí?
Ano, osvědčilo se mi to teď při koronaviru, kdy se nám podařilo do té předepsané menší skupiny dětí dostat ty, které málo pracovaly, hlavně děti ze sociálně slabších rodin. Takže mi do výuky chodilo patnáct dětí, pro které je matematika obtížná. Přesto to fungovalo, protože jsem tu výuku zaměřila právě na ně. Občas homogenní skupiny potřebujeme, aby každá skupina cítila, že se někam posouvá, aby každý dostal šanci.
Celorepublikově prosazujete také důraz na polytechnické vzdělávání, koncept STEAM, tedy přírodní vědy, technika, technologie, umění (kreativita) a matematika. Tyto obory trápí malý zájem studentů, jsou ale přitom rozhodující pro růst ekonomiky, konkurenceschopnost a rozvoj dané země. Jak jste se k tomu jako paní učitelka ze Sušice dostala?
Mojí aprobací je informatika. Před patnácti lety se mi na Letní škole učitelů informatiky v Lipnici nad Sázavou poprvé dostala do rukou robotická stavebnice. Zaujalo mě to, začala jsem se robotice věnovat a společně s přáteli kolegy napříč republikou jsme začali přemýšlet, co všechno s tím ve výuce můžeme dělat. Tehdy byla u nás školní robotika v plenkách, dnes už je to rozšířená věc a může s ní začít každý. Třeba prostřednictvím on-line kurzu Úvod do školní robotiky, který jsme spustili v únoru v rámci projektu PRIM a ze kterého máme skvělou zpětnou vazbu.
Proč by měli učitelé zavádět do výuky robotiku? Někteří si možná řeknou, že je to mimo předměty, mimo vzdělávací plány…
Robotika má velkou přidanou hodnotu, vidím to na dětech, které navštěvují robotický kroužek v Sušici. Prostřednictvím robotiky můžeme rozvíjet dovednosti potřebné pro 21. století, a to nejen v informatice. Není to jen o programování a práci s roboty, rozvíjí se pracovitost, práce v týmu, schopnost řešit problémy, kreativita - tedy věci, na které zapomínáme a které jsou přitom pro budoucnost důležité. A děti to baví.
Jak by se měl pojmout zmíněný koncept STEAM? Měly by se tyto jednotlivé obory učit nějak společně, prolínat se například v jednom projektu?
Velkou bolestí českého školství je, že oddělujeme formu a obsah, koncept STEAM nám umožňuje učit v souvislostech. Pokud děti rozumí tomu, proč se věci učí, výuka se stává přirozenou a dává jim smysl. Potřebujeme, aby děti měly zájem, bádaly, objevovaly, aby si na věci sáhly, pracovaly na projektech. Tohle všechno STEAM výuka umožňuje. Ale opět tu chybí koncepce a pomoc shora.
V rámci stáže v USA jsem viděla, jak STEAM výuku zavádějí v základních školách na Floridě. Školy dostaly podpůrné materiály, školení, mentory a současně pedagogické fakulty zavedly studijní obor věda. Mně by se líbily aspoň projektové dny, kde by se učilo v souvislostech a třeba i napříč ročníky.
Jak se vám daří na polytechniku či robotiku lákat dívky? V Centru robotiky v Plzni máte přímo kroužek Robotika pro děvčata…
Tenhle kroužek se nám velmi osvědčil. Děvčata se na robotické kroužky hlásí jen málo, ale kroužek pro holky byl okamžitě naplněný. Příští rok už kolegyně začíná s dalším technickým kroužkem jen pro děvčata. Není to tím, že by najednou holky začaly mít více rády roboty a techniku, ale ten název pomohl rodičům, přestali mít strach. Pořád se totiž setkáváme se společenskými stereotypy, pro koho jaký obor je.
Takže to není tak, že by holky tyto obory nebavily, jen se bojí, že tam budou samí kluci, takže co by tam dělaly?
Ano, tím budujeme pozitivní vzory a později to už třeba ani nebude potřeba. Je to stejné, jako když uděláte kroužek šití, žádný kluk se tam nepřihlásí. Ale když uděláte kroužek šití pro kluky, budete mít plno.
Daří se postupně odbourávat tyto stereotypy, že technika je pro kluky a holky by měly jít spíše na pečovatelské obory?
Ano, společnost je v tomhle směru mnohem tolerantnější než dříve. Je to stále o těch vzorech a příkladech. Robotika pro děvčata mi funguje i proto, že jsem žena, že jsem v tomhle směru jednou z nich.
Nyní učíte na druhém stupni základní školy matematiku, snažíte se ji podávat zajímavě, i pomocí logických hádanek a šifer. Je tohle cesta, která pomáhá dětem považovat matematiku za zajímavou, nemít ji jako strašáka?
Mám ráda různé hádanky, šifry, logické úlohy. Tyto aktivity tvoří velkou část mých hodin, děti si přirozeně formou her rozvíjí logické myšlení a už zmiňovanou schopnost hledat řešení různých problémů. Nicméně matematika není jen o přemýšlení, ale i o početních dovednostech. Je potřeba obojí, jedno bez druhého fungovat nebude. Nechcete se dívat na fotbal, kde sice hráči skvěle přemýšlí, čtou hru, ale nikdo nevstřelí branku, protože tuhle dovednost dostatečně nenatrénovali.
Takže je kromě logického uvažování potřeba i početní dril?
Dril je dnes tak trochu považován za sprosté slovo. Ale je potřeba a dá se udělat zábavnou formou. A také ho můžeme přenést na doma. Procvičovat příklady mohou děti v on-line aplikacích, kde získají okamžitou zpětnou vazbu. Domácí procvičování přináší i další výhody - každý může pracovat svým tempem a ve škole nám pak zbude čas na přemýšlení, objevování, bádání a pochopení principů. Jdeme z extrémů do extrémů. Dříve byla škola jen dril, teď se bojíme, aby tam z toho drilu náhodou něco nezůstalo. Jenže pracovitost je pro budoucnost dětí důležitá.
Jaký je váš názor na současnou podobu jednotných přijímacích zkoušek z matematiky a na státní maturitu z matematiky?
Státní maturity i přijímací zkoušky tak, jak jsou teď nastavené, deformují výuku matematiky. Ať chceme nebo nechceme, přizpůsobujeme výuku zkouškám. Od září učím dvě deváté třídy a budu je připravovat na přijímačky. Nebude to taková ta hezká matematika, budeme víc drilovat a procvičovat testové úlohy. Nechápu, proč se nemohou na přijímačkách používat dostupné zdroje, proč děti nemohou mít kalkulačku či tabulky. Já bych chtěla, aby měli žáci k dispozici všechny věci, které budou mít k dispozici v životě. Dávalo by mi to větší smysl. Přítel naopak bude učit maturanty a po zrušení povinné maturity z matematiky se těší, že si užijí hezkou matematiku a nebudou ji muset přizpůsobovat státní maturitě.
V době koronaviru jste zdigitalizovali celou vaši základní školu v Sušici. Jak náročné to bylo? A co všechno si ponecháte do normálního režimu?
Protože jsem součástí GEG komunity, což jsou učitelé používající Google technologie ve výuce, byla pro mě volba Google nástrojů pro vzdálenou výuku jasnou volbou. Celou školu jsme ve spolupráci s vedením a kolegy převedli na G Suite (sada nástrojů Google jako Gmail, Disk Google, Meet, Kalendář Google - pozn. red.), zavedli účty všem dětem a učitelům, naučili žáky se všemi nástroji pracovat. Zafungovalo to, sborovna se semkla, začali jsme se on-line scházet a společně učit.
Sborovnu jsme převedli na sdílené disky a v tom budeme určitě pokračovat i po koronaviru. Když jsem se byla v červnu podívat na prvním stupni, viděla jsem kolegyni, jak učí patnáct dětí ve třídě a dalších čtrnáct má připojených z domova prostřednictvím aplikace Meet. Přišlo mi to úžasné i vzhledem k tomu, že před koronavirem naši učitelé tyto nástroje ani neznali.
Během koronaviru jste se také formou dobrovolnické práce zapojila do projektu Učíme on-line. S čím jste jim pomáhala a jak jste to stíhala?
Mám tři dospělé děti, v době zavřených škol jsem nemusela doma dělat maminku učitelku, maminku kuchařku, maminku pro všechno. Vznikl mi prostor, chtěla jsem se zapojit do dobrovolničení a pomáhat s něčím, co umím a co dává smysl. Šití mi tolik nejde, takže místo výroby roušek jsem se zapojila do projektu Učíme on-line, v němž dobrovolníci pomáhali školám zajistit technologie pro vzdálenou výuku a učili s nimi pracovat učitele.
Ukázalo se ale, že chybí třetí část - didaktická. Tedy ukázat učitelům, jak lze tyto nástroje smysluplně vyžívat ve výuce. Začali jsme proto vysílat každovečerní webináře, kde se učitelé stávali žáky a zkoušeli si, jak může taková výuka vypadat. Mělo to skvělý ohlas a dostali jsme spoustu děkovných e-mailů. Učitelé pochopili, že výuku nelze jen překlopit do on-line prostředí, ale že musí i upravit cíle a metody.
Také se angažujete na akci GEGfest, což je květnová konference, na níž učitelé sbírají inspiraci prostřednictvím přednášek a workshopů. I tuto akci jste letos pomáhala překlopit do on-line prostředí. Jak se to podařilo?
Rozhodli jsme se místo prezenčního festivalového dne udělat on-line GEGfest celý týden. Připravili jsme streamované moderované diskuse o vzdělávání, workshopy zaměřené na využití (nejen) Google technologií ve výuce, ale i doprovodnou hru. On-line prostor nám dovolil větší účast a také umožnil zájemcům, aby se k přednáškám a workshopům mohli prostřednictvím záznamů vrátit.
Čeho byste se v učitelském povolání v budoucnosti ráda dočkala?
Jak jsem již říkala, líbilo by se mi více učitelů ve třídě, menší počet žáků, abychom se jim mohli více věnovat individuálně. Ráda bych se dočkala většího propojení znalostí a dovedností. Líbila by se mi maturita, která by byla obhajobou projektu. Studenti by museli na něčem pracovat, museli by to dotáhnout a museli by svou práci i obhájit, čímž by prokázali všechny důležité dovednosti, které budou potřebovat v životě. Na to dnešní škola stále tak trochu zapomíná. Moc by se mi líbilo, kdyby učitelské povolání mělo vyšší prestiž, aby si společnost uvědomila, že ve vzdělávání našich dětí je naše budoucnost.
