Praha - Když v březnu 1975 zasedalo kolegium ministra národní obrany, bylo na programu celkem sedm bodů. Nakonec se ovšem projednal jen jediný - o šikaně v Československé lidové armádě.
Kolegium o tom debatovalo pět hodin, přičemž základem bylo 17 odhalených případů šikany z předchozího roku. Záznam z jednání pak dostal i generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. V Husákově archivu ovšem nese tato zpráva jen stručnou poznámku: "ad acta".
Vojenský historický ústav poprvé zmapoval historii a příčiny šikany v předlistopadové armádě.
Objevený Husákův dokument z poloviny 70. let, o němž se zmiňuje studie s názvem "Šikana, skrytý problém Československé lidové armády po roce 1969", dokládá, že o mazáctví a ponižování nováčků v kasárnách vědělo armádní velení i špičky KSČ. Jenže s tím nedokázaly nic zásadního udělat.
Podle Prokopa Tomka, autora studie, vlastně ani nemohly. "Všichni byli v zajetí ideologie a systému, který se nesměl zpochybňovat. Armáda to nedokázala řešit, protože si nedovedla položit ty správné otázky," řekl Aktuálně.cz Tomek.
(Ne)soudružské vztahy
Podle tehdejšího ideologického výkladu byl mladý muž v uniformě obránce socialismu, který má s ostatními vojáky při výcviku i odpočinku soudružské vztahy. Vojenská služba byla čestnou občanskou povinností.
Jenže realita v uzavřené komunitě byla absolutně odlišná. Pro většinu mladých mužů byla vojna omezením svobody, nutným zlem.
A zavedený armádní systém vedl k vytváření kast, takzvaného staromazáctví.
Aby ČSSR plnilo své závazky vůči Varšavské smlouvě, muselo neustále udržovat okolo 150 tisíc záklaďáků. To mimo jiné znamenalo i to, že do kasáren nastupovali prakticky všichni, kdo měli ruce a nohy, tedy včetně asociálů, kriminálníků či alkoholiků.
Druhy šikany
- NENÁSILNÁ
Obtížnější a málo příjemné práce při výcviku i úklidu vykonávali automaticky vojáci prvního ročníku. Zobáci museli mazákům čistit boty, stlát postele, uklízet nebo připravovat občerstvení. Běžné bylo rozebírání balíčků s jídlem z domova nebo odevzdávání cigaret a peněz.
- RITUÁLY
Šlo o "povyšování" vojáků do vyšší kategorie podle odsloužených let. Často se tak dělo bitím opaskem. V lednu 1987 v útvaru v Českých Budějovicích při oslavě dvěstěpadesátky (250 dní do civilu) mazáků běhali bažanti po ubikaci oblečeni do protichemického obleku s ramínkem v ruce (jako by řídili Jawu 250), podlézali postele, probíhali pod tekoucí sprchou a venku sněhovým tunelem.
- PONIŽOVÁNÍ
Jednoznačné ponižování mladých vojáků, mnohdy šlo o násilné činy, kterými se bavili opilí mazáci a supráci po návratu z vycházky. Bažanti byli biti, museli dělat kliky a dřepy, stát v noci na chodbě, mýt svým mazákům nohy, spát s čepicí naraženou přes obličej, drhnout podlahu nebo záchod kartáčkem na zuby, dělat kajak (předstírání jízdy na lodi na horním kavalci se smetákem) nebo diskotéku (voják se nasoukal tělem do šály a předváděl tančící dívku).
Aby se početná armáda udržovala v bojeschopném stavu, rukovalo se dvakrát do roka. Tím se vytvářely čtyři vrstvy vojáků základní služby podle délky odsloužené dvouleté služby - od bažantů po supráky.
Mazáctví založené na nedostatku
V kasárnách, která byla pro mnohé vojáky jen jakýmsi lepším vězením, panoval uměle vytvořený systém nedostatku - peněz, volného času, dobrého jídla nebo zábavy. Toho si pak užívali starší vojáci, když brali těm mladším peníze i jídlo nebo si nechávali za sebe uklízet ubikace i jinak sloužit.
"Naprosto běžnou praxí byl trvale nižší status vojáků, nižší míra práv, která požívali, takzvaná mazácká vojna. S tím byla tiše srozuměna i drtivá většina vojáků z povolání," uvádí se v analýze Prokopa Tomka, která bude zveřejněna v aktuálním vydání odborného časopisu Historie a vojenství.
Staromazáctví, které se nejvíce rozvinulo v 70. a 80. letech, se udržovalo v chodu i díky tomu, že mnozí mladí vojáci - bažanti - se dobrovolně nechali ponižovat, sloužili svým mazákům a starali se o jejich zábavu, protože věděli, že druhý rok nastoupí na jejich místo.
Tisíce potrestaných vojáků
Přesná čísla o tom, kolik vojáků zažilo v 70. a 80. letech šikanu, neexistují. Jak ovšem ukázaly průzkumy z počátku 90. let, šlo o masový jev, prostoupený celou armádou.
Historik Prokop Tomek při pátrání ve vojenských archivech narazil aspoň na nějaká čísla. Například ve výcvikovém roce 1983 až 1984 bylo zaznamenáno 59 případů šikany, o rok později 43 případů.
Od října 1986 do července 1987 ovšem bylo za šikanu postiženo už 256 vojáků, vojenské soudy odsoudily v roce 1986 celkem 304 vojáků a velitelé uložili dalších 1011 kázeňských trestů. Od října 1987 do srpna 1988 bylo odsouzeno 229 vojáků a potrestáno dalších 3182.
"Na základě i takto kusých údajů lze říci, že přes veškerá opatření počet případů šikany stoupal a byl poměrně vysoký," uvedl Tomek ve své zprávě o šikaně.
Dodal, že i tak šlo pravděpodobně jenom o špičku ledovce, mnoho případů nebylo vůbec odhaleno. Výjimkou nebylo ani to, že šikanovaný voják spáchal sebevraždu.
Raději se oběsil
Stalo se to například v lednu 1972, kdy se oběsil vojín J. B., skladník proviantu 8. ženijního praporu 9. takové divize 4. armády. V dopise na rozloučenou uvedl jako příčinu šikanování.
O tři dny později se u jiné jednotky zastřelil na strážním stanovišti vojín L. K. Jako pravděpodobná příčina smrti tohoto vojáka prvního ročníku byla vyšetřováním zjištěna šikana.
Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu připomněl, že zvláštním terčem šikany se ve skupině nováčků stávali jedinci, kteří byli výjimeční, fyzicky nebo psychicky slabší.
Povědomí o šikaně nových vojáků základní služby bylo na veřejnosti poměrně rozšířené a pro brance, kterým se blížil podzimní nebo jarní nástupní termín na vojnu, to byla černá můra.
Podrobné informace o staromazáctví a šikaně měla i Vojenská kontrarozvědka, ovšem většina informací byla tajná, tabu, noviny ani televize o nich nesměly referovat. Oficiálně byly odhalené případy šikany jen "excesem jednotlivců".
Varování Vojenské kontrarozvědky
Vojenská kontrarozvědka už v roce 1977 přesto varovala před narůstajícími případy šikany.
"U vojáků základní služby, zejména 1. ročníku, vytvářejí nechuť a odpor k vojenské službě, zapříčiňují vznik mimořádných událostí nebo k nim vytvářejí předpoklady a negativně působí na morálně politický stav jednotlivců i jednotek," uvádí se ve studii "Šikana, skrytý problém Československé lidové armády po roce 1969".
Šikany se několikrát týkaly i rozkazy ministrů národní obrany, nejvýznamnější byl asi rozkaz Milána Václavíka z roku 1985, podle něhož například měli být "morálně narušení vojáci a recidivisté rozmisťováni k jednotkám rovnoměrně a systematicky kontrolováni" a velitelé měli "důsledně sledovat a vyšetřovat situaci u jednotek a zjednávat nápravu".
Armáda nedokázala vojáky ochránit
Žádný z rozkazů se ovšem netýkal vytváření kast v jednotkách, staromazáctví. Podle historika Tomka byla prevence šikany nedostatečná a formální.
"Prostředí Československé lidové armády se ukázalo být vhodným pro kultivaci osob, kompenzujících si svoji osobní neschopnost a nedostatek pozitivní tvořivé energie. Izolované prostředí umožňovalo růst vrozeně sadistických osobností, které zde mohly dosáhnout dominance nad jinými lidmi a udělat si z nich bezmocný objekt své vůle," napsal Tomek ve své analýze.
Připomněl, že atmosféra strachu zajišťovala většině pachatelů beztrestnost. "Slepí" bývali i svědci, kteří se chtěli vyhnout případné pomstě za "udavačství". A armáda nedokázala vojáky základní služby před nebezpečnými jedinci chránit.
Šikana po 1989 nevymizela
Prokop Tomek připomíná, že šikana nevymizela z armády ani po listopadu 1989.
I tak to je mezník. "Tehdy se alespoň o šikaně začíná hovořit věcně a bez ideologických zábran a hledají se účinná řešení. To představuje podstatnou změnu," konstatoval Tomek.
Zásadní zvrat pak přichází s úplnou profesionalizací armády a zrušením základní vojenské služby na konci roku 2004.
Jaké jsou vaše zkušenosti se šikanou? Jaké máte zážitky z kasáren? Diskutujte na Facebooku.
