Sobota 23. listopadu 1991. Den, který vstoupil do historie československého vězeňství jako nejbrutálnější útok trestanců na dozorce v moderních dějinách. Pět strážných bylo zavražděno. Nejmladší obětí byl dvacetiletý mladík, nejstarší padesátiletý muž. Proti přesile neměli šanci. Agresivita útočníků, kteří chtěli z obávaného slovenského vězení uprchnout, byla ohromná. A překvapivá. V čele skupiny kriminálníků stanul Tibor Polgári, někdejší vůdce masivní rebelie v Leopoldově z března roku 1990, sekundoval mu Miloš Uriga.
K nejdivočejší vzpouře vězňů v historii země, která událostem z listopadu 1991 předcházela, se dostaneme později.
Onu sobotu sedmičlenná skupina kriminálníků vedená Polgárim využila střídání stráží a chvilkové nepozornosti dozorců. Vězni na ně zaútočili a ručně vyrobeným nožem zavraždili prvního z nich. Sedmkrát ho bodli do hrudníku. Ostatní dva bachaře svázali. Třicetiletý Polgári, přezdívaný Blázen, s dvaadvacetiletým Urigou sebral mrtvému uniformu, klíče a v převlečení zamířili k východu z věznice.
Personál věznice ovšem v tu chvíli stále nic netušil. I proto se ozbrojeným trestancům podařilo proniknout až do operačního střediska leopoldovské káznice u hlavní brány. Zde noži nekompromisně zabili zástupce velitele strážní směny a další tři příslušníky vězeňské stráže. Zde se zmocnili dvou samopalů a čtyř pistolí, uložených ve skříni. Cesta ven byla volná. Sedm ozbrojených nebezpečných kriminálníků se dalo za branou věznice na dramatický útěk. Jejich cílem bylo Polsko, přes které chtěli uprchnout do Austrálie. Jako pojistka jim měl sloužit jeden zajatý bachař, kterého chtěli v případě střetu s policií použít jako rukojmího.
Trestanci hráli o čas, potřebovali se co nejrychleji přemístit na sever k hranicím Polska. Proto přepadli několik náhodných řidičů a ukradli jim automobil. Na cestě čtyři lidi zranili těžce, sedm lehce. Zároveň se však stačili při úprku opít a zdrogovat. I to pravděpodobně hrálo roli v tom, že nabourali do stromu. Zločinci se v tu chvíli rozhodli vyměnit nepojízdný vůz za vlak. A na nejbližším nádraží zmateně do jedné soupravy nastoupili.
Paradoxně je odvezla zpět do blízkosti Leopoldova. A v okolí nedalekých Piešťan je schované ve stohu obklíčila policie. Polgári, který si v leopoldovském kriminálu odpykával trest za vydírání, byl při následné přestřelce postřelen do břicha. Po dvaceti hodinách od chvíle, kdy vězni uprchli, byl konec.
Málokterá událost v porevolučním Československu vyvolala tak silné volání po obnovení trestu smrti. V následném soudním procesu, jenž se konal v únoru 1993, dostal Polgári a Uriga za vraždy dozorců doživotí. Stejný trest si odnesl i Andrej Harvan, jenž si v Leopoldově odpykával trest za dvojnásobnou vraždu. Harvan si o něco později ve vězení vzal život. Členy skupiny byli dále Dalibor Bajger, Vladimír Duda, Bartolomej Botoš a Václav Fedák.
"Tragickou událost z Leopoldova nepopírám. Hluboce lituji, co jsem vykonal. Zabil jsem člověka, ten skutek v sobě budu nosit po zbytek života. Pobyt ve vězení mě naučil být lepším člověkem. Nejsem bezcitný mafián ani sexuální predátor. Výpovědi znalců jsou nepodstatné chiméry. Po těch letech už mám na svět úplně jiný pohled, než když jsem byl mladý a nerozvážný," tvrdil podle slovenského deníku SME Polgári v roce 2018 před soudem, který řešil žádost o jeho předčasné propuštění. Požadavek zamítl.
Největší vězeňská vzpoura v historii Československa
Polgári i Uriga byli mezi vězni v Leopoldově dobře známí již od března předchozího roku. Tím se dostáváme k události, která pozdějšímu brutálnímu útoku na strážné při útěku vězňů předcházela.
Ve čtvrtek 15. března 1990 vyhlásilo v leopoldovské věznici 217 trestanců hladovku, vytlačilo dozorce z ubytovacích prostor a zabarikádovalo se. Požadovali okamžité propuštění na svobodu. Vzpoura se rychle šířila. Záhy se počet vzbouřenců zvýšil zhruba na pětinásobek. Odhadem třetina z nich byla nejbojovnější. S takovou masou již byli kriminálníci schopni věznici zcela obsadit. Následovaly násilnosti, rabování, ničení zařízení, zakládání požárů. Vůdcem vzpoury a samozvaným ředitelem věznice se prohlásil právě recidivista Tibor Polgári. Bezpečnostní složky se stáhly, vyčkávaly, vyjednávaly.
Vzpouru tehdy spustil přechod k demokracii, trestanci se nechtěli smířit s tím, že amnestie nového prezidenta Václava Havla se nevztahuje na všechny. Minula pachatele závažných provinění, jako byly vraždy, znásilnění a loupeže.
Vyjednávání však k ničemu nevedla. Až 28. března velení bezpečnostních složek rozhodlo o rychlém zásahu. Ministerstvo vnitra proti vzbouřencům nasadilo mimořádnou sílu. Tři vrtulníky, dvanáct (některé zdroje uvádějí šest) obrněných transportérů a více než dva tisíce mužů. "Akce se zúčastnilo 62 příslušníků jednotek rychlého nasazení, takzvaných červených baretů, 350 příslušníků Sboru nápravné výchovy, dalších sto ze Sboru národní bezpečnosti, více než 150 příslušníků výsadkového vojska a zabezpečovalo ji i na 1700 vojáků," popsalo tehdejší Rudé právo.
Na ně ovšem, až na 150 trestanců, kteří se vzpoury odmítli účastnit a spoluvězni je drželi jako rukojmí, čekali ozbrojení kriminálníci, odhodlaní o káznici bojovat. V dílnách si vyrobili zápalné lahve, upravili kovové tyče s bodly, dýky, mačety, sekery, cepy a dokonce sestrojili i plamenomet. Došlo ke dramatickým střetům, boje muže proti muži.
Bitva trvala dvě a půl hodiny. Až pak bezpečnostní složky získaly nad vězením kontrolu. Škody činily tehdejších 30 milionů korun a pět budov z jedenácti v areálu věznice bylo zničeno. Před soudem posléze za vzpouru stanulo třiasedmdesát vězňů včetně jejího vůdce. Tresty byly v celkové výši 345 let a 10 měsíců vězení. Nejvyšší trest činil 14 a půl roku. Nejnižší 18 měsíců.
