Tripolis - Tesfom Mehari Mengustu je uprchlík žijící ve Spojených státech. Před osmi lety sem přijel z rodné Eritreje, kde byl několik let vězněn.
Agentuře Reuters se loni svěřil, že v Americe musí pracovat i 70 hodin týdně. Kromě placení nájmu totiž šetří peníze navíc.
Posílá je převaděčům v Africe, s jejichž přispěním se z chudé země snaží utéct i jeho příbuzní. Před dvěma lety takto pomohl například svému tehdy teprve 16letému bratrovi.
Volal mu z Libye, kde našel muže, který ho měl dostat přes Středozemní moře. "Evropa je na dosah," přesvědčoval ho nadšeně.
Za posledních několik let už 34letý Tesfom pašerákům zaplatil desítky tisíc dolarů. 17 tisíc dolarů také padlo na jeho druhého bratra, který byl unesen během nebezpečného přechodu pouště v Egyptě, a dalších 6000 na výkupné za jejich sestru, která zmizela v Súdánu.
Velký byznys
Tesfomův příběh rozhodně není ojedinělý. Převaděčství je v době migrační krize velice výdělečný byznys. Podle informací Europolu mohli převaděči migrantů v roce 2015, kdy migrační vlna v Evropě vrcholila, vydělat zhruba čtyři až šest miliard dolarů.
Loni zamířilo do Evropy méně migrantů, a tak jejich výdělek klesl o téměř dvě miliardy.
Cesta z Libye k italským břehům je po dohodě EU s Tureckem, uzavřené na jaře 2016, nejvyužívanější trasou a počet migrantů na ní letos oproti loňskému roku opět stoupá.
Zadržovat běžence v Libyi po vzoru Turecka je však podle humanitárních organizací nemožné, protože země je pro ně příliš nebezpečná.
Europol v loňském roce zaznamenal na hranicích Evropské unie přes půl milionu nelegálních přechodů hranic. Za první tři měsíce tohoto roku pak podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) připlulo do Itálie na 27 tisíc lidí.
Ředitel Europolu Rob Wainwright je přitom přesvědčen, že 90 procent nelegálních migrantů na své cestě využívá služby zločineckých organizací. "Tyto organizace dělají z převaděčství nejrychleji rostoucí zločinecký sektor," řekl letos v únoru serveru Independent.
Byznys bez rizik
S vysvětlením loni přišel například italský prokurátor Calogero Ferrara ze Sicílie, kam migranti ze severu Afriky míří. "Tohle podnikání není nijak riskantní," připustil. "Pokud pašujete drogy a ztratíte je, někdo za ně musí zaplatit. Když ale ztroskotá loď s migranty a většina z nich zemře, o žádné peníze nepřijdete."
Pašeráci mají navíc velice nízké náklady na provoz své činnosti. Na nebezpečnou cestu přes Středozemní moře používají nejlevnější čluny, šetří i na palivu. Spoléhají na záchranné práce humanitárních organizací. Když se loď s migranty potopí, pašeráci zaznamenají jen minimální finanční ztráty.
Calogero Ferrara je přesvědčen, že v roce 2016 jedna cesta člunu s 600 lidmi na palubě převaděčům vynesla i 800 tisíc až milion dolarů.
Okruh lidí, které pašeráci dokážou vydírat, je obrovský a sahá napříč kontinenty. Zapojení jsou do toho jak ti, kteří hledají cestu za svobodou nebo lepším životem, tak i jejich příbuzní na Západě nebo rodina doma.
Tesfom svého bratra od cesty odrazoval, přesto o něj měl oprávněně strach. Kdyby smluvení převaděči nedostali slíbené peníze, mohli by ho zajmout jednoduše do té doby, než jim někdo zaplatí.
Migranti jako cenné zboží
Migranti představují na severu Afriky zboží, o které je zájem. Skupiny běženců jsou přepadávány. Migranti končí v zajetí, únosci s nimi obchodují, mučí je nebo za ně požadují vysoké výkupné. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) uvádí případy, kdy jsou migranti nabízeni na dražbách. Cena jednoho uprchlíka může klesnout až na pouhých 200 dolarů.
Sami běženci však zaplatí převaděčům několikanásobně více. Pokud jde všechno tak, "jak má", stojí cesta z Eritreje do Itálie podle Europolu zhruba 5400 amerických dolarů. Podle údajů Světové banky je to téměř osminásobek průměrného ročního příjmu na jednoho obyvatele v Eritreji. Záleží ale i na roční době. V sezoně, tedy v letních měsících, ceny prudce stoupají.
Za tyto sumy však migranti nemohou očekávat žádný komfort. Během několikadenních cest přes poušť často nemají k dispozici jídlo ani vodu. Jediné, co jim pašeráci vždy poskytnou, je mobilní telefon. Aby přes sociální sítě a aplikace typu WhatsApp mohli kontaktovat své příbuzné na Západě, kteří za ně zaplatí výkupné či cenu za převoz.
Odhalit identitu těch, kteří na migrantech a uprchlících vydělávají miliony dolarů, je extrémně komplikované. Pašerácké buňky jsou rozptýlené v mnoha zemích a na jejich odhalení nemají zájem kromě samotných zločinců ani ti, kdo jejich služby využívají. Pro uprchlíky často přestavují jedinou šanci, a tak je odmítají prozradit.
Pro představu: Europol podle poslední zprávy v loňském roce odhalil více než 17 000 podezřelých převaděčů, což je o 24 procent víc než předchozí rok. Jen v Evropě funguje minimálně 5000 pašeráckých gangů
Peníze se posílají přes spojky
Aby mohl Tesfom poslat svému bratru do Libye požadované peníze, musel najít správného člověka, který měl v Africe svůj důvěryhodný kontakt. Je to zavedený systém, který dobře funguje, protože v některých oblastech nejsou dostupné banky a migranti nemají účty v cizích zemích.
Tato spojka se spojí se svým kontaktem a předá mu informaci, kolik peněz obdržela. Kontakt v Africe pak peníze předá osobě, ke které obnos míří, ovšem minus poplatky za transfer. Obě spojky se pak srovnají skrze bankovní účet.
Tesfom našel v New Yorku súdánského agenta a odevzdal mu 1720 dolarů v hotovosti. Agent si za své služby nechal 120 dolarů a informoval svoji spojku v Libyi. Tahle osoba pak přímo na místě odevzdala zbytek peněz Tesfomovu bratru.
Příběh jeho nejmladšího bratra dopadl dobře. Podařilo se mu přeplout do Itálie, pak se dostal přes Německo až do Švédska, kde podle agentury Reuters zažádal o azyl.
