Začátek roku 1968 byl v Mexiku optimistický. Radost z toho, že země bude moci pořádat olympijské hry, byla hmatatelná. "Mexiko zažívalo období nadšení a oslav. Země se připravovala ukázat ze sebe to nejlepší zbytku světa," vzpomínal jeden ze studentských vůdců Raúl Alvarez Garín.
To ale dlouho nevydrželo. Mezi vládou prezidenta Gustava Díaze Ordaze a studenty postupně rostlo napětí. Prodemokraticky smýšlejícím organizacím, které se sdružovaly hlavně pod univerzitami, se nelíbila policejní brutalita ani soustavné potlačování disentu.
Červenec tak proběhl ve znamení násilných střetů mezi policií a mladými protestujícími, kteří požadovali změnu systému. V srpnu a září se stovky tisíc prodemokratických aktivistů účastnily pochodů na náměstí před prezidentským palácem v Mexico City.
Prezident Ordaz se začal bát, že by protesty mohly narušit klidný průběh letních olympijských her, které začínaly 14. října. Prvního září proto v proslovu varoval, že pokud se situace nezklidní, bude připraven udělat "vše, co je třeba". Na požadavky na propuštění politických vězňů nebo změny v policii nijak nereagoval.
Masakr v Tlatelolcu
Druhého října se prezidentova hrozba naplnila. Na deštěm zmáčeném náměstí v Tlatelolcu se sešlo okolo 10 tisíc lidí, aby si poslechli proslovy studentů, namířené proti prezidentovi a policii. Mimo jiné zazněl i pokřik "Nechceme olympiádu, chceme revoluci!".
Ke konci akce ale nad náměstí najednou přiletěly dva vrtulníky, které vyslaly zelený a červený paprsek do davu. Začala střelba.
Podle tehdejších oficiálních dat mexické vlády zemřelo 26 lidí. Podle dat amerických tajných služeb jich zemřelo nejméně 44. Očití svědci ale hovoří o stovkách těl a odhady se tak pohybují i okolo 300 až 400 mrtvých. Stovky dalších lidí byly zraněny a přes 1300 lidí pozatýkáno.
Seriál Aktuálně.cz Bouřlivé olympiády
Olympiády mají být z podstaty nepolitické. Přesto se ve 20. století staly dějištěm protestů, ukázkou moci totalitních režimů nebo místem, kde docházelo k teroristickým útokům. Zřetelně se tu projevovala nejen síla sportovců, ale také nejmocnějších vůdců planety. Deník Aktuálně.cz přinesl sérii textů věnovaných pohnuté historii klání pod pěti kruhy.
Již jsme publikovali:
- Berlín 1936: Když se olympiáda stane zvrácenou reklamou na nacismus
- Melbourne 1956: Rána pěstí spustila bitku, jakou olympiáda nepamatuje
- Mexiko 1968: Nechceme olympiádu, ale revoluci, volali demonstranti
- Mnichov 1972: Sportovci umírali, zatímco se bojovalo o medaile
- Moskva 1980: Bojkotovaná komunistická olympiáda, kvůli hrám vznikl největší hotel světa
- Los Angeles 1984: Město andělů dokázalo vydělat a ukázalo cestu dalším
- Barcelona 1992: Bosenská atletka trénovala ve strachu z ostřelovačů
- Peking 2008: Olympiáda měla otevřít Čínu světu. Stal se opak
Právě jejich výpovědi se podařilo posbírat novinářce Eleně Poniatowské. Její líčení událostí sepsané v knize "Masakr v Tlatelolcu" odpovídá i o desítky let později zveřejněným tajným informacím.
"Jednotlivé obrazy v mé mysli jsou šokující: ženy s rozstříleným trupem od kulometné palby, děti se zničenými hlavami od rychle letících kulek, nevinní kolemjdoucí zastřeleni, studenti, policisté a vojáci mrtví a zranění… Možná nejvíce překvapivý aspekt byl obrovský počet zakrvavených bot, které se tam válely jako němí svědci zmizení svých majitelů," popsal své vzpomínky José Luis Mejías.
Vláda tvrdila, že střelbu vyprovokovali protestující. Dokumenty odtajněné po pádu tamního režimu ale ukazují, že v davu byli nastrčení tajní agenti, policisté a vojáci v civilním oblečení známí jako Olympijský batalion, kteří měli na starosti zabezpečení her. Identifikovali se bílými rukavicemi nebo šátky, aby se sami nestali oběťmi střelby.
Do akce byla navíc zapojená i americká vláda, která té mexické poskytla vojenská rádia, zbraně, munici i materiál pro výcvik na potlačení nepokojů.
Black Power
Olympiáda přesto o dva týdny později začala, jako by se nic nestalo. Se slavnostním nástupem a poděkováním za nádherné přivítání.
Politické dění 60. let se ale zrcadlilo i v průběhu her. Došlo na nich k vůbec nejznámější politické demonstraci v historii olympiád. Američtí atleti Tommie Smith a John Carlos zdvihli během americké hymny na stupních vítězů ruku v černé rukavici zaťatou v pěst.
Chtěli tak upozornit na diskriminaci Afroameričanů v USA a ukázat podporu hnutí Black Power. Rozhořčení organizátoři následně oba atlety z her vyloučili s tím, že politika na nich nemá místo. V USA je kritizovala média i část veřejnosti.
Oba atlety podpořil i australský běžec Peter Norman, který v závodě na 200 metrů skončil druhý a stál s nimi na stupni vítězů. Na sobě měl připíchnutý odznak Olympijského projektu pro lidská práva. Za tento čin byl australským olympijským výborem napomenut a na další olympiádu už se nepodíval, ačkoliv s předstihem splnil čas potřebný ke kvalifikaci.
Dozvuk tu měla i okupace Československa sovětskou armádou. Gymnastka Věra Čáslavská při předávání medailí za kladinu sklonila hlavu při sovětské hymně, když velmi sporně vyhrála Natalja Kučinská. Stejné gesto zopakovala i po disciplíně prostná, kde rozhodčí výhru Čáslavské změnili v remízu se sovětskou gymnastkou Larisou Petrikovou.
Zatímco mnoho lidí Čáslavské za její gesto tleskalo, komunistický režim ji po návratu potrestal. Několik let nesměla sportovat ani vycestovat do zahraničí.
