Moskva obdržela ve druhém kole devětatřicet hlasů, Los Angeles jen dvacet. Sovětské vedení vidělo v olympiádě příležitost ukázat světu, že socialistická země může pořádat stejně dobré hry jako kapitalistická. Budovaly se desítky sportovišť pro všechny sporty, přestavěný a modernizovaný stadion Lužniki měl kapacitu 96 tisíc diváků.
V sovětské metropoli vznikly hotely Kosmos a Izmajlovo, v té době největší na světě. Stavbaři rozšířili o nový terminál moskevské letiště Šeremeťjevo. Po dobu olympiády měla být Moskva přednostně zásobována potravinami a spotřebním zbožím, speciální čety uklízely ulice a stanice metra.
Zhruba půl roku před začátkem her ale učinil sovětský vůdce Leonid Brežněv a jeho okolí rozhodnutí poslat armádu do Afghánistánu a podpořit tamní komunistický režim, kterému v Kábulu hrozilo zhroucení. Na Boží hod 1979 invaze začala. Spojené státy a západní Evropa - stejně jako většina islámských zemí - reagovaly odmítavě. Americký prezident Jimmy Carter okamžitě rozhodl o podpoře afghánské protikomunistické opozice a vyzval Moskvu, aby vojáky stáhla.
V lednu 1980 Carter odložil ratifikaci americko-sovětské smlouvy SALT-2 o snížení počtu strategických zbraní a uvalil vůči SSSR embargo na dovoz amerického obilí a vyspělých technologií. O dva měsíce později oznámil, že Spojené státy budou olympijské hry v Moskvě bojkotovat a nevyšlou na ně sportovce.
Byl jsem v depresi
Nebylo to poprvé, co nějaká země bojkotovala olympiádu, ale dosud tak nikdy neučinila velmoc jak v politickém, tak sportovním smyslu. Spojené státy na všech předchozích hrách patřily vždy k zemím s největším počtem medailistů. Na olympiádě v Mnichově 1972 skončili co do počtu získaných cenných kovů druzí za Sověty, o čtyři roky později v Montrealu třetí za Sověty a východními Němci.
Seriál Aktuálně.cz Bouřlivé olympiády
Olympiády mají být z podstaty nepolitické. Přesto se ve 20. století staly dějištěm protestů, ukázkou moci totalitních režimů nebo místem, kde docházelo k teroristickým útokům. Zřetelně se tu projevovala nejen síla sportovců, ale také nejmocnějších vůdců planety. Deník Aktuálně.cz přináší sérii textů věnovaných pohnuté historii klání pod pěti kruhy. V seriálu Bouřlivé olympiády bude postupně každou neděli zveřejňovat příběhy her, které vstoupily do dějin jinak než jenom sportovními výkony.
Již jsme publikovali:
- Berlín 1936: Když se olympiáda stane zvrácenou reklamou na nacismus
- Melbourne 1956: Rána pěstí spustila bitku, jakou olympiáda nepamatuje
- Mexiko 1968: Nechceme olympiádu, ale revoluci, volali demonstranti
- Mnichov 1972: Sportovci umírali, zatímco se bojovalo o medaile
- Moskva 1980: Bojkotovaná komunistická olympiáda, kvůli hrám vznikl největší hotel světa
- Los Angeles 1984: Město andělů dokázalo vydělat a ukázalo cestu dalším
- Barcelona 1992: Bosenská atletka trénovala ve strachu z ostřelovačů
- Peking 2008: Olympiáda měla otevřít Čínu světu. Stal se opak
Carterův radikální krok měl v USA zastánce, ale i kritiky. Ti tvrdili, že bojkot kvůli politice ničí sportovcům kariéru a vůbec jsou za válku v Afghánistánu trestáni ti, kteří za ni nemohou. Americký plavec Brian Goodell po letech vzpomínal: "V Montrealu mi bylo sedmnáct. V době Moskvy jedenadvacet a byl jsem v nejlepším věku a nejlepší formě. Byl jsem totálně znechucen a v depresi," uvedl bývalý světový rekordman.
Další americká plavkyně Tracy Caulkinsová se zpětně domnívá, že bojkot ničemu nepomohl. "Sověti zůstali v Afghánistánu dalších devět let. Měl na to bojkot olympiády nějaký vliv? Neměl, jen znamenal pro mnoho sportovců zahozenou šanci. Nebylo to spravedlivé," je přesvědčená.
Nejednotná administrativa
Bývalý sovětský velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin ve svých pamětech vzpomíná, že ani Carterova administrativa nebyla jednotná v názoru, zda sportovce na olympiádu vyslat. "Ministr zahraničí Cyrus Vance mi na soukromé schůzce řekl, že Carter je posedlý touhou potrestat Sovětský svaz za Afghánistán a že i někteří lidé v Bílém domě se domnívají, že zacházejí příliš daleko. Totéž mi soukromě říkal japonský velvyslanec," napsal Dobrynin.
K bojkotu se nakonec připojily státy, které byly blízkým spojencem USA: Kanada, Japonsko, Jižní Korea, Izrael nebo Chile. Z evropských zemí nepřijela do Moskvy výprava západního Německa. Francie, Velká Británie, Itálie, Španělsko nebo Austrálie sportovce vyslaly, ale nechaly je závodit pod olympijskou vlajkou s pěti kruhy.
Když 19. července vzplál na stadionu v Lužnikách olympijský oheň, pochodovaly na zahajovacím ceremoniálu výpravy z pouhých 81 zemí, což bylo nejméně od her v Melbourne v roce 1956. Americký bojkot nezůstal bez odezvy, což se mělo ukázat za čtyři roky na hrách v Los Angeles, kde "recipročně" nestartovali sportovci komunistických zemí s výjimkou Rumunska.
