Mladá běžkyně se v roce 1992 připravovala na start na olympiádě ve španělské Barceloně. Hry provázela radostná atmosféra: byly první od konce studené války a po dvou desítkách let je nikdo nebojkotoval. Nejvíc medailí získal silný "Sjednocený tým" bývalých států Sovětského svazu a své atlety znovu společně vyslalo i západní a východní Německo.
Jednu vadu ale klání mělo. Zatímco západ Evropy žil sportem, Jugoslávii rozervala krvavá občanská válka. Hry tak byly premiérou pro atlety národních týmů Chorvatska, Slovinska a Bosny a Hercegoviny, za kterou nastoupila i Burićová. Tyto tři nástupnické státy někdejší Jugoslávie se osamostatnily jen pár měsíců před začátkem olympiády.
Zbytek někdejší socialistické federace, dnešní Srbsko, Kosovo a Černá Hora, naopak závodit pod vlastní vlajkou nesměl vůbec. Důvodem byly sankce a embargo Organizace spojených národů (OSN) uvalené na zbytek Jugoslávie. Jejich cílem bylo přesvědčit srbské nacionalistické vedení, aby ukončilo krvavé boje hlavně na území Bosny.
"Během náletů se cítím silnější. Slyším lidi, jak mi fandí ze sklepních oken. Běh se stal mojí osobní formou odporu proti těm, kteří na nás střílí," popsala Burićová svoje pocity před olympiádou. Předtím, než se jí podařilo do Barcelony vůbec odjet, strávila 13 dní v zajateckém táboře. Většina mužského obyvatelstva v něm našla smrt, včetně jejího bratra. "Tělo našli v masovém hrobu až po čtyřech letech," vzpomíná sportovkyně. Tehdy jí bylo 22 let.
Nedostatek jídla i vody
Olympijské hry by přitom měly být obdobím, po které boje a vojenské operace ustanou. Pro Balkán v první polovině 90. let to ale neplatilo. Zatímco bosenské Sarajevo v zimě roku 1984 samo olympiádu hostilo, o pouhých osm let později ho obléhala jugoslávská armáda.
Srbští ostřelovači zabili řadu civilistů včetně žen a dětí, další trpěli nedostatkem potravin i vody. Podpořit zásobování měl letecký most organizovaný OSN. Díky tomu se na střežené sarajevské letiště dařilo dopravovat i léky a jiné zboží běžné potřeby.
Seriál Aktuálně.cz Bouřlivé olympiády
Olympiády mají být z podstaty nepolitické. Přesto se ve 20. století staly dějištěm protestů, ukázkou moci totalitních režimů nebo místem, kde docházelo k teroristickým útokům. Zřetelně se tu projevovala nejen síla sportovců, ale také nejmocnějších vůdců planety. Deník Aktuálně.cz přináší sérii textů věnovaných pohnuté historii klání pod pěti kruhy. V seriálu Bouřlivé olympiády bude postupně každou neděli zveřejňovat příběhy her, které vstoupily do dějin jinak než jenom sportovními výkony.
Již jsme publikovali:
- Berlín 1936: Když se olympiáda stane zvrácenou reklamou na nacismus
- Melbourne 1956: Rána pěstí spustila bitku, jakou olympiáda nepamatuje
- Mexiko 1968: Nechceme olympiádu, ale revoluci, volali demonstranti
- Mnichov 1972: Sportovci umírali, zatímco se bojovalo o medaile
- Moskva 1980: Bojkotovaná komunistická olympiáda, kvůli hrám vznikl největší hotel světa
- Los Angeles 1984: Město andělů dokázalo vydělat a ukázalo cestu dalším
- Barcelona 1992: Bosenská atletka trénovala ve strachu z ostřelovačů
- Peking 2008: Olympiáda měla otevřít Čínu světu. Stal se opak
Násilnosti se tou dobou odehrávaly i jinde v Bosně. V zajateckých táborech byly civilisté drženi v nelidských podmínkách a mučeni. Odhaduje se, že bylo znásilněno až několik desítek tisíc bosenských žen. A poslední ozvěny války v olympijském červenci roku 1992 zaznívaly i z okolí chorvatského Dubrovníku, který rovněž obléhaly jugoslávské jednotky.
Individuální olympijští účastníci
Podle poválečné zprávy OSN se při občanské válce zločinů proti lidskosti dopustily všechny zúčastněné strany - srbská, bosenská i chorvatská. Za 90 procent krutostí na území Bosny, kde byl konflikt úplně nejhorší, ale zodpovídali právě Srbové z tehdejší Svazové republiky Jugoslávie. V rámci rozsáhlých sankcí jim tak bylo mimo jiné zapovězeno nastoupit pod národní vlajkou v jakékoliv mezinárodní sportovní soutěži.
Zákaz, zakotvený v odstavci 8b rezoluce číslo 857 OSN, se snažil na poslední chvíli zvrátit tehdejší francouzský prezident François Mitterrand, jehož země o sankcích v rámci Rady bezpečnosti spolurozhodovala. Nakonec ale ustoupil, výměnou za to, že OSN ve své rezoluci zdůraznila, že Srbové nejsou "jedinou zemí zodpovědnou za krizi na Balkáně", informoval tehdy list New York Times.
Srbští a černohorští sportovci díky dohodě na poslední chvíli nakonec přece jen startovat směli - jako "individuální olympijští účastníci". Závodili pod vlajkou s pěti barevnými kruhy, podobně jako za doping trestaní ruští atleti v roce 2018. Medaili si z Barcelony odvezli tři srbští reprezentanti, všichni za střelecké disciplíny. Úspěch zaznamenali i Chorvaté, z jejichž řad se před rozpadem Jugoslávie rekrutovala řada špičkových sportovců. V Barceloně získali basketbalové stříbro - porazit je dokázal jenom legendární americký "Dream Team" v čele s Michaelem Jordanem.
Srbští basketbalisté i další hráči týmových sportů měli smůlu. "Jednoduše to není fér," komentoval tehdejší verdikt Vlade Divac, bělehradský basketbalista a stříbrný hráč z předchozí olympiády v jihokorejském Soulu. "Nejsme politici a válečníci. Jsme jenom sportovci a sport by se neměl míchat s politikou," citoval ho list New York Times.
K tomu ale - jako už tolikrát v olympijských dějinách - přesto došlo. Protijugoslávské sportovní sankce nakonec trvaly skoro stejně dlouho jako samotná válka. Jugoslávie se tak na olympiády vrátila až v Atlantě roku 1996.
Organizátoři a účastníci her v Barceloně, stejně jako druhé "válečné" olympiády v roce 1994 v norském Lillehammeru, pak opakovaně projevovali solidaritu s utrpením lidí v Bosně, do oblasti vyslali i humanitární pomoc. Po skončení války v roce 1995 přispěli na obnovu kdysi olympijského města Sarajeva a v jeho prospěch se svých odměn vzdali i někteří ocenění sportovci.
