Kdo by to býval řekl, že právě v prudérním Švýcarsku proslulém lahodnými sýry, výbornou čokoládou a drahými hodinkami, budou vznikat takto "ulítlé" vozy. Nesporně je za tím fakt, že Francovi Sbarrovi koluje v žilách italská krev.
Syn jihoitalského farmáře, který se od mládí zajímal o vše, co souvisí s mechanikou, se v roce 1957 jako osmnáctiletý rozhodl vydat do světa a zakotvil ve švýcarském Neuchâtelu, kde začínal jako mechanik. Prvním Sbarrovým výtvorem byl v roce 1959 závodní prototyp s motorem Lancia uprostřed.
V letech 1963 až 1967 se uplatnil v závodní stáji Scuderia Filipinetti jako hlavní inženýr, a tehdy se definitivně rozhodl, že ve Švýcarsku zůstane již natrvalo. Z té doby pochází i jeho elegantní kupé Filipinetti, které využívalo techniku Volkswagenu Karmann-Ghia.
Místo cigaret auta
V roce 1968 si Sbarro založil v bývalé továrně na cigarety vlastní dílnu A.C.A. (Atelier de Construction Automobile). Každopádně tak kreativního tvůrce, aby člověk pohledal. Měřit se s ním mohl snad jen Luigi Collani.
Sbarro byl velmi plodným tvůrcem. V 70. letech se vrhl také na kusovou výrobu tehdy ještě ne příliš obvyklých replik známých vozů. Jako první přišla Lola T70, kterou rychle následovaly BMW 328, Ferrari P4, Mercedes-Benz 540 K či dokonce i Bugatti Royale, vše s moderní technikou. V roce 1975 se v Ženevě nesmírně pilný konstruktér blýskl moderním klínovitým kupé Stash, na jehož interiéru se podílel slavný módní návrhář Pierre Cardin. Vzniklo jen pět kusů tohoto vozu.
Následně se neúnavný konstruktér vrhl i na tehdy jen minimálně rozšířená terénní auta. Model Windhawk 6×6 v provedení pro arabského krále Chálida, vášnivého sokolníka, byl opravdu monstrózní. Aby panovník mohl být v intenzivnějším kontaktu s ptactvem, aniž by opustil vozidlo, tak mu Sbarro navrhl sedadlo, které šlo po otevření střechy zvednout pomocí hydrauliky až o 180 cm. Na palubě pochopitelně byla speciální lednička, aby se maso pro sokoly udrželo čerstvé. Následně vznikla ve Švýcarsku lovecká úprava Rolls-Royce Camargue pro marockého krále.
Zejména petrolejoví princové živili Sbarra velmi dobře. Pro ně navrhl i další neobvyklé přestavby, jako například Sbarro Shahin 1000 a Biturbo z roku 1983, což byly Mercedesy 500 SEC s výrazně modifikovanou přídí a křídlovými dveřmi. Celkem podobných přestaveb na bázi Mercedesů S a SEC vzniklo 28.
Monstrum s koly z Jumbo Jetu
V roce 1987 se Sbarro v Ženevě blýskl další velmi neobvyklou kreací. Monster G vznikl pro Němce žijícího v Los Angeles a šokoval nejen svým vzhledem, ale i faktem, že jezdil na upravených kolech z Boeingu 747 se speciálními pneumatikami od Goodyearu. Pro pohon Sbarro použil obří osmiválec od Mercedesu, který vyvíjel neuvěřitelných 350 koní. V té době bylo jediným autem do terénu s vyšším výkonem (450 k) Lamborghini LM002. Pro případ, že by majitel vozu někde uvázl, umístil Sbarro do kufru generátor a mini-motorku, aby se dostal do nejbližšího servisu…
Další velké pozdvižení na ženevském stánku Sbarro vzbudil v roce 1982, když do auta velikosti Austinu Mini napěchoval dvanáctiválcový motor. Sbarro Super Twelve bylo nejmenším superautem vyrobeným v osmdesátých letech, když při hmotnosti 800 kg disponovalo výkonem 240 k. Z hlediska výkonové hmotnosti tak překonal i takové Lamborghini Countach LP500.
Vzadu napříč uložený řadový dvanáctiválec byl složený ze dvou šestiválcových motocyklových motorů Kawasaki o objemu 1,3 l, z nichž každý měl vlastní převodovku a poháněl pouze jedno zadní kolo. To z něj činilo velmi divoké auto.
Proto Sbarro o dva roky později postavil další verzi Super Eight s "konvenčnějším" motorem V8 od Ferrari, ale s ještě vyšším výkonem 260 k. Také v tomto případě zůstalo u jednoho exempláře. A mezi nimi stačil postavit celou řadu dalších zajímavých výtvorů. Mimo jiné i Golf 300S na podvozku a s motorem z Porsche 928 S.
Z říše superlativů byl i kompaktní dvoumístný roadster Sbarro Chrono z roku 1990, jehož 650 kg dával do pohybu šestiválec BMW z legendárního BMW M1 s výkonem 500 koní. To zjišťovalo opět fascinující výkonovou hmotnost 1,3 kg na koně. Pro srovnání, u Ferrari 360 Modena to bylo 3,22 kg/k. Chrono znamená zrychlení a tento koncept dokázal pokořit stovku za i dnes skvělých 3,5 s.
Jeho specialitou byly dva elektromotorky, které po stisknutí tlačítka dovedly "zlomit" záď a umožnily lepší přístup k motoru. Tedy podobné řešení, jaké použil již v roce na 1983 u Golfu Turbo.
Jde to i bez středů!
Na ženevském autosalonu v roce 1985 Sbarro opět vzbudil velké pozdvižení, když představil klínovitý přísně aerodynamický model Challenge. Místo vnějších zrcátek měl kameru umístěnou v zadním křídle. Obraz z ní se přenášel na obrazovky ve dveřích, na nichž bylo možné sledovat filmy z přehrávače VHS kazet.
O rok později následovala verze 2+2 a následně i mírně upravená třetí. Celkem se tento exotický vůz, za který si konstruktér účtoval astronomických 320 000 švýcarských franků, dočkal deseti vyrobených exemplářů.
I mnohé pozdější kreace Franca Sbarra nesly i některá zajímavá konstrukční řešení. V roce 1989 si tento Italo-Švýcar nechal patentovat nový typ kola bez náboje. Jeho ložisko není umístěné uprostřed v jeho ose, ale tvořené tělesem ráfku. K tomu potřeboval ložisko kola s velmi velkým průměrem, které mu dodala specializovaná švédská firma SKF. Toto řešení Sbarro předvedl v témže roce jak na motocyklu, tak i na dvanáctiválcovém supersportu Osmos.
Škola navrhování a stavby aut
Je úžasné, kolik kreací dnes 82letý Sbarro za svůj život vytvořil nebo inicioval. A byla to nejen auta pro dospělé, vyráběl i dětské minirepliky BMW 328, Ferrari Testarossa či Mercedesu 540 s motory z mopedů.
Když mu již přišlo, že se ve stavbě stále nových neobvyklých kreací dostatečně seberealizoval, otevřel v roce 1992 nedaleko od své dílny v Grandsonu školu Espace Sbarro, v níž začal studentům předávat své zkušenosti.
Učil je vytvářet automobily od prvotních skic, prezentovat své projekty, řešit jejich konstrukci, uložení motoru a zavěšení kol, ale i pracovat s různými materiály. O dva roky později otevřel pobočku v marocké Casablance a rok nato pod označením Espera další ve francouzském Pontarlieru, která se v roce 2007 přetransformovala do Centre Espera v nových prostorách v Montbéliardu.
Jeho školami dodnes prošlo na 560 studentů z 10 různých zemí, přičemž jim pod rukama vzniklo přes 90 konceptů. V poslední době mj. i jakási elektrická rikša, elektrická formule Espera Sbarro Dilemme, nádherný jednomístný vůz Rush inspirovaný vozy F 1 ze 60. let, výkonná buggy ArCad či moderní hot-rod Mojave s motorem V8 od Jaguaru.
Vypadá to bohužel, že ženevský autosalon už asi nejspíš nadobro skončil v propadlišti dějin, ale Franco Sbarro a jeho žáci nespí na vavřínech a stále pracují na něčem novém. Bez blesků fotoaparátů, návštěvníků a neopakovatelné atmosféry výstavy to ale již jaksi není ono. Při pohledu zpět je ale možné v tom nepřeberném množství různých kreací stále nalézat mnoho zajímavého a inspirativního.
