Lago di Garda, největší v Itálii, jezero větrů (prý jich tu mají pojmenovaných na 50), ráj windsurfařů, paraglidistů, cyklistů i horolezců. A také místo, kam každoročně míří čím dál víc Čechů namísto k oblíbenému Jadranu. Někteří Češi tu také začali pořizovat vily nebo apartmány v okolí jezera. Důvod je nasnadě.
Letecky se dá dopravit do Bergama vzdáleného od jezera asi 100 km, autem jste tu z Prahy za osm hodin, takže cesta se dá rozumně zvládnout na jeden zátah s přestávkami anebo přespáním pod Mnichovem nebo třeba v Rakousku kolem Innsbrucku. Klima pod Alpami je podobné tomu mořskému, kolem jezera rostou cedry, cypřiše, pomerančovníky i palmy a vzduch teple voní.
My na Gardu vyrazili z Volyně začátkem července v podvečerních hodinách. Necelých 700 km dlouhá trasa vede kolem Mnichova a přes Rosenheim, kolem kterého sice dopravu aktuálně komplikují stavební práce, do kolon jsme se však v noci naštěstí nedostali. Covid pasy ani certifikáty o negativních testech na hranicích nikdo nekontroloval.
Pod Innsbruckem se dálnice A13 stočí přímo na jih, projedete Brennerský průsmyk, který vás vyvede na italskou A22, mířící směr Bolzano a pak Trento. Po pravé straně se tyčí Monte Bondone, v zimě oblíbená lyžařská destinace, v létě zase ráj pro pěší, pod Roveretem se z dálnice oddělí ti, kteří míří k severní části jezera.
Ta je výrazně studenější, hlavně proto, že tu ústí řeka Sarca, která do Gardy přivádí ledovou vodu z hor, jih Gardy je širší a teplejší. Voda na severu s kamínkovou pláží je průzračně čistá. Míst na koupání se kolem jezera také najde dost. Nad Nago-Torbole je na hladinu nádherný výhled, který byl o to velkolepější, že jsme na místo dojeli za rozbřesku.
Rodinné Hyundai i30, se kterým jsme na cestu vyrazili, je alternativou k všudypřítomné Octavii Combi. Přední světlomety s LED ve tvaru šipek autu podle našeho názoru dodávají na originalitě, celkově ale působí nenápadně.
O soužití s i30 Kombi byste neskládali básně jako romantičtí rozervanci, je to ale velmi dobrý parťák do běžného života. Solidní, přizpůsobivý, s kvalitní kabinou a dobře nastaveným pohodlným podvozkem. Prakticky na autě nelze najít výraznější chyby. Hned po usednutí si na něj zvyknete, jednoduše se ovládá, oceňujeme přehlednost menu, ovládání klimatizace tlačítky i povedený, i když nijak výrazně nápaditý interiér. Semišová sedadla výbavové verze N Line mají příjemné výraznější tvarování pro dámskou postavu, takže i velmi dlouhé přesuny nejsou únavné.
Dva výrostci na zadních sedadlech si ale trochu stěžovali na nedostatek místa na kolena i horší nasedání a především na fakt, že jim zde Hyundai nezavedlo USB konektory. Poslouchat lamentování nad nenabitými mobily opravdu nechcete…
Praktičností v kufru se může i30 Kombi také hrdě chlubit. Prostor je široký a má se do něj vejít 602 litrů. Bohužel na rezervu zapomeňte, tu zde zabírá mildhybridní systém s 48V baterií a elektromotorem, pod podlahou ale zbyly alespoň mělčí schránky na drobnosti. Celková kapacita kufru je 1650 litrů, realita života ale ukazuje, že kufr na dovolenou naplníte po strop, i kdyby měl kubíků pět.
Auto nám dělá společnost už dva měsíce a najeli jsme několik tisíc kilometrů, tato cesta do Itálie a zpět byla zatím nejdelší. Pohání ho benzinová patnáctistovka o výkonu 117 kW kombinovaná se sedmistupňovým automatem DCT. Dynamika motoru nechybí a sebevědomě zrychluje i v dálničních stoupáních s plně naloženým kufrem.
Trápení nám ale občas způsobuje automat, který řadí někdy až zbytečně chaoticky, zejména když prudčeji zrychlíte nebo naopak zpomalíte. Rozjezdy nejsou tak plynulé, jak by být mohly, citlivější posádka si pak myslí, že za neurotický jízdní styl můžete vy.
Co se spotřeby týče, palubní počítač si výsledek lehce přikrášluje. Ač například tvrdí, že jste nádrž vyjeli s hodnotou 6,2 l / 100 km, dotankování prozradí, že to bylo bez dvou deci sedm litrů, klidnější tempo v Rakousku s přísnějšími rychlostními limity spotřebu snížilo na šestilitrovou hodnotu.
Po celou trasu do Itálie jsme jeli v Eco režimu, kdy auto ikonou plachetnice v přístrojovém štítu informovalo, že právě "plachtíme", tedy jedeme na ušetřenou elektrickou energii. Jízda v normálním režimu ale spotřebu o mnoho nezvýší, přitom chování pohonné jednotky je o něco živější. Celkově shrnuto je to solidní rodinné auto za rozumné peníze - startuje na částce 365 tisíc korun, výbavou naložený testovací kus stojí bezmála 700 tisíc, osobně bychom se vzdali automatu za 50 000 Kč.
Pokud jste "na Gardě" nikdy nebyli a teď o výletu uvažujete, pozor jen na to, že počasí může být trochu vrtošivé a častěji tu prší než třeba na Istrii. V noci jen pár hodin po našem odjezdu přišla bouře, která odnášela tašky ze střech.
Za méně teplé dny ale budete rádi, pokud volno trávíte jízdou na kole nebo horskou turistikou, ferrat je v okolí dost, a to i pro ty nejnáročnější horolezce. Pro toho, kdo raději odpočívá, hezký je například výlet lodí s přestávkami v několika městech po obou březích jezera, lanovkou se dá také vyjet na Monte Bondone, děti nebudou chtít odejít ze zábavního parku Gardaland.
Krásné městečko na severu jezera jménem Riva del Garda s historickým centrem skutečně působí jako přístav u Středozemního moře a být v Itálii a nevychutnávat si dosyta víno, kávu a rozmanitou gastronomii by byl hřích. Zkrátka Lago di Garda je učiněný ráj, Italové ten zázrak znají, Češi ho objevují čím dál víc. Koupit si na úpatí Alp vilu s výhledem na temně modrou Gardu možná není úplně bláznivý nápad.
