Obdiv k historickým automobilům je jedna věc, něco zcela jiného pak touha vidět Ameriku. Snaha skloubit obojí vypadá krkolomně. Obzvlášť když se zamilujete do Tatry 12 ze dvacátých let, jejíž skromný výkon nestačí na tempo amerických dálnic.
Normalizace ale byla složitá doba a k vycestování na Západ bylo třeba nějaké záminky. Organizátor výpravy, již zesnulý Miloslav Urban, ji pojal jako veteránskou akci ve stopách divokého závodu z roku 1908. Jeho účastníci chtěli dojet z New Yorku do Paříže po vlastní ose: z Aljašky do Ruska by přejeli po zamrzlé Behringově úžině. Neuspěli a museli na loď, ale o sedmdesát let později to stačilo jako inspirace k žádosti o devizový příslib. Plán cesty z New Yorku na Aljašku byl na světě.
Jako jednotlivec neměl veteránista šanci, bylo třeba zastání některé z oficiálních motoristických organizací, které sdružoval politicky angažovaný Svaz pro spolupráci s armádou. Ustavičným urgováním jeho činitelů strávil Urban dlouhé roky, během nichž vyjel na několik zahraničních akcí. Nejdříve do Belgie a Francie, čímž soudruhy ujistil, že nehodlá emigrovat. Pak do Sovětského svazu, neboť to patřilo k povinnostem uvědomělého člena Svazarmu.
Umanutost, s níž Urban šel za svým snem, dokazuje, že když ho do Ameriky konečně poprvé pustili a cesta po pár dnech skončila těžkou autonehodou, ani ho nenapadlo se vzdát. Vrak dovezl domů, opravil a za dva roky startoval znova.
Tentokrát už jela čtyřčlenná posádka ve dvou Tatrách. Když jeden ze spolujezdců kvůli nemoci odřekl, narychlo se k výpravě přidal tehdejší dramaturg a redaktor televizní Auto Moto Revue Dušan Neumann. O přípravách velké cesty v televizi pravidelně referoval, čímž jí udělal reklamu a na část nákladů se mu dokonce podařilo získal sponzory.
Akce zavánějící obdivem k Americe si přesto nemohla získat přízeň vyšších míst. Velvyslanectví ve Washingtonu předem výslovně odmítlo jakoukoli pomoc. Aby si dobrodruzi mohli koupit aspoň lístky na loď, museli prodat svá osobní auta, někteří i nábytek. Povolený obnos peněz k výměně byl tak skromný, že kromě benzinu stačil sotva na konzervy.
A nebylo vůbec šílenství jezdit po Americe autem, které jede do kopce sotva padesátkou? "Jinou možnost jsme neměli," směje se dnes Dušan Neumann. "Chtěli jsme urazit dvě stě mil denně, ale ne vždy se to podařilo. Někdy jsme museli jet déle než týden, než jsme si mohli dopřát jednodenní přestávku."
Pomalá jízda ovšem leckdy vyvolává konflikty s policií a také neshody v posádkách konvoje. Urban, jehož vůz předloni doslova smetl rychleji jedoucí kamion, se chtěl pokud možno vyhnout dálnicím. Ostatní jsou proti. Na okreskách by ztráceli čas a harmonogram je napnutý.
Z New Yorku vedla cesta přes Cleveland a Chiago k Minneapolisu. Dobrodruzi nocují ve spacácích v křoví u silnice. Někdy vyjde najevo, že jsou na soukromém pozemku a farmáři na ně zprvu pohlížejí s nedůvěrou. Ráno už je ale s americkou pohostinností zvou na snídani.
Postavit hlavu si umí i Tatra 12. Mechaniku má robustní, ale někdy trucuje zapalování, jindy se ucpe karburátor. V Minneapolisu se jeden z vozů rozkuckal a netáhne. Frekventované bulváry neskýtají místo na opravu, interval semaforů zase na průjezd křižovatek.
Podobné výpadky však k vozidlům předválečné éry patří a Dušan Neumann si práci na Tatře pochvaluje. "Dvouválcový boxer byl dokonale přístupný. Ze stran jste otevřeli víčka a mohli jste na ulici vyměnit i ojniční ložiska. A v zásadě to bylo nezničitelné auto. Mělo například třílamelovou spojku, jakou byste spíš čekali v obrněném transportéru."
Po návštěvě Skalistých hor a velké pozornosti emigrantů v Calgary výprava míří dál na severozápad, kde se musí vzdát původního plánu dojet k Behringově úžině.
"O Aljašce jsme měli jen přibližnou představu z vypůjčeného časopisu National Geographics," přiznává Dušan Neumann. "Když jsme na místě zjistili, že je velká jako půl Evropy, museli jsme ubrat. Dojeli jsme k soutoku řek Youkon a Tanana. Dál už byl terén nepřístupný. Místní nás vzali ještě kousek v letadlech, která tam používají místo aut."
Cestou zpátky je o zájem krajanů postaráno i v těch nejodlehlejších místech. Ve Vancouveru našli azyl u firmy Omnitrade, která dovážela z Československa obráběcí stroje. Po pobřeží na jih pak přibývá civilizovaných kempů, jejichž obsluha odchází večer domů. Když Tatry přijedou dost pozdě a odjedou brzy ráno, posádky tu neutratí ani cent.
Přes Oregon míří do Kalifornie a zájem místních lidí stoupá. Hostí je a zvou na nocleh k sobě domů. Ochotný majitel servisu BMW v Sacramentu otevře Čechům dílnu, aby se mohli údržbě veteránů věnovat v lepších podmínkách než venku na ulici. Zvláštní přijetí je čeká také v největším světovém automobilovém muzeu v Nevadském Renu, kde nechybí ani aerodynamická Tatra 87.
V dusivě horkém Údolí smrti občany socialistického Československa šokuje pumpař, který jim závidí, že prý mohou volně cestovat po světě. "Já nemůžu nikam," vysvětluje. "Ať přijedu kamkoli, je mi zima."
Přes Las Vegas, Velký kaňon a Údolí monumentů si to Tatry šedesátkou šinou středem Ameriky zpátky do New Yorku. Víc než krajina či pamětihodnosti cestovatele zaujme velkorysý duch země. Lidé a to, co je v nich.
"Zásadním zážitkem byla lidská vstřícnost. Jelikož jsem přijel z nesvobodné země, okamžitě jsem vycítil, jak jsou vnitřně svobodní. Fascinovala mě jejich vůle vzít osud do vlastních rukou, riskovat a začínat pořád znova. Nebýt závislý na vládě a úřadech. To mi bylo blízké," vzpomíná Dušan Neumann na své tehdejší dojmy.
"Uchvátila mě naprostá absence závisti. Lidé si vzájemně přáli a podporovali se. Chápali, že úspěch je hybným momentem komunity. Večer se všichni sešli v jednom baru, sedlák, mechanik, primář. Rozdíly v postavení nehrály roli. Kapitalisty schované za vysokými hradbami jsem tam nenašel, ani žebráky s čepicemi".
Bídu kapitalismu také nenafilmoval, za což ho doma čekala pokuta. Za údajné zneužití materiálu Československé televize mu strhli 2600 korun, víc než polovinu platu. Z natočené reportáže odvysílali jen polovinu. Druhou zakázali, diváky prý naváděla k emigraci.
Úřady obzvlášť popudilo, že o cestě referovalo rádio Hlas Ameriky. Dušana Neumanna začala tlačit ke spolupráci státní policie. Miloslava Urbana zase v práci nesnesli závistiví kolegové a obvinili ho z krádeže. Zaměstnání raději změnil.
Rukopis jeho knihy Nesmrtelných 12 koní ještě v roce 1987 česká vydavatelství zamítla jako nepublikovatelný. Nebýt revoluce, možná by vyšla u Škvoreckých v Torontu.
Dušanu Neumannovi se v roce 1980 podařilo do USA vrátit a nastartovat úspěšnou kariéru. Kromě provozování autoservisu restauroval exkluzivní veterány Bugatti. Jako novinář spolupracoval s místními i krajanskými redakcemi a s českým vysíláním BBC, po revoluci i s Českým rozhlasem.
Na podnikavého ducha Ameriky nedá dopustit. Mrzí ho však, že v poslední době ustupuje snaze nechat o sebe pečovat a domáhat se různých nároků. Stejně tak ho znepokojují české sentimenty lakující socialismus na růžovo. Zejména pokud se šíří z akademických míst.
"Historická paměť je krátká. Často si vzpomenu na Reaganův výrok, že v každém okamžiku jsme jen jednu generaci od ztráty svobody. O její zachování musíme usilovat pořád," dodává účastník obdivuhodné výpravy za svobodou uprostřed nesvobodné doby.
