Odemykání auta je jako podání ruky. Náš první kontakt s vozidlem. Čím pohodlnější, tím lépe. Kdo vyzkoušel bezklíčový přístup, už se nikdy nechce vrátit k věčnému lovení klíčů v hlubinách kabelek, batohů a kapes.
Už samotné centrální zamykání znamenalo ve své době obrovský skok v komfortu, natož s dálkovým ovládáním. Jenže právě s ním získaly zámky vlastní rozum, který mohou obrátit proti nám.
Historicky nejstarší důvod k nechtěnému zamčení vozu spočíval v nedomyšlené logice ovládání nebo odbyté kvalitě elektroniky. U aut z devadesátých let stačilo omylem zmáčknout tlačítko při zasouvání klíče do zámku řízení.
Jindy se spolu nedomluvily různé řídicí jednotky a systém se splašil. Po dalším zaklapnutí dveří se auto zamklo, ať byly klíče kdekoli.
Druhou příležitostí bylo - a často dosud je - předprogramované uzamčení vozu po určité době nečinnosti. Na to by měl uživatel vždy myslet, ale právě na dovolené na to nejsnáz zapomene pod vlivem cestovního stresu a dětských vylomenin.
Dětem včetně batolat by také nikdy neměl přijít do ruky klíč od vozidla. Zvědavost jim velí každé tlačítko zmáčknout, a tak se mohou v zamčeném autě samy uvěznit, zatímco vy stojíte bezradně venku.
Většina dálkových systémů má také zvláštní tlačítko pro odemčení kufru. U některých ovšem funguje jednorázově, jen pro jedno otevření. Kdo klíče v kufru odloží a zavře, zároveň je zamkne. Mnozí to s překvapením zjistili na služební cestě, když se služební auto zachovalo jinak než jejich soukromé.
Další dobrodružství přicházejí s tím, jak auta stárnou. Nejčastěji se opotřebují kontakty ve dveřních zámcích a dávají špatnou informaci řídící jednotce. Ta pak otevřené dveře považuje za zavřené, takže když je skutečně zavřete, znovu je zamkne. Přičemž nedbá ani toho, že máte nastartovaný motor.
Od některých popsaných potíží moderním vozidlům ulevilo bezklíčové odemykání. Před čtvrt stoletím ho uvedl Mercedes, dnes ho mají i Dacie. Klíč nebo kartu vůbec není třeba brát do ruky. Stačí s ní přijít k vozu, nastoupit a zmáčknout startovací knoflík.
Snímače v autě nepřetržitě vysílají rádiové vlny do okolního prostoru. Počítač tak rozezná přiblížení klíče, a jakmile vezmete za kliku, odjistí zámky. Díky čidlům ve stropě by systém měl také poznat, že je klíč v kabině. Zamčení uvnitř by tedy nemělo hrozit.
Jenže čidla občas klíč nevidí. S trochou smůly ho lze odložit do rádiového stínu, kam žádný ze senzorů nedosáhne. Daleko častější však je, že se o zastínění postarají okolní předměty. Typicky když je klíč v batohu s dalšími věcmi. Včetně mobilního telefonu, který sám vysílá a přijímá rádiové vlny.
Vůbec nejspolehlivější je "zastlat" klíč pod početná zavazadla v kufru. I tam je snímač, ale cestou skrz dvě tašky s oblečením, balík plen, brašnu s notebookem a souborným vydáním Proustova Ztraceného času se signál ztratí.
Mechanici asistenčních služeb potvrzují, že 90 procent výjezdů k nechtěně zamčeným vozidlům dnes tvoří právě karty bezklíčových systémů uložené v batohu či kabelce. Jedna uživatelka si například klíč schovala do ochranné "ledvinky" se stíněním proti čtečkám čipů - a ovšem i proti senzorům ve stropě.
Ať už tedy máte ve svém autě kterýkoli z dálkových systémů, myslete na to, že nic není dokonalé. Jediný, kdo vám pomůže snadno a bezbolestně, jsou spolucestující, kteří sedí uvnitř a dokážou odemknout.
Asistenční služba ne vždy otevře dveře bez poškození laku. Kde není rychle dostupná, nezbývá než rozbít okno. Což je nepříjemné a drahé, stejně jako posílat někoho s druhým klíčem do Chorvatska.
Nejlevnější a nejspolehlivější je mít klíč při každém vystoupení z vozidla v kapse. A neodkládat ho ani v kufru.
