Nedávno jste tweetovala fotku, jak jedenáctiletý chlapec vidí svět poté, co ho znásilnil ruský voják před očima své matky. Jak často se k vám dostanou příběhy, jako je tento?
V podstatě každý den procházím nové případy znásilnění, které na Ukrajině ruští vojáci používají jako válečnou zbraň. Shromažďuje je výhradně úřad ombudsmanky Ljudmyly Denisovové a pak samozřejmě generální prokuratura.
This is how an 11 year old boy sees the world after having been raped by #Russia soldier in front of his mother. I find it hard to read reports like this, even harder to tweet about them, and absolutely impossible to remain silent. The world must know the truth pic.twitter.com/ZtFLvvDBAA
— Lesia Vasylenko (@lesiavasylenko) May 1, 2022
Takže ruští vojáci znásilňují děti bez ohledu na to, jestli se jedná o dívku nebo chlapce?
Ano. Sexuálně napadají jak ženy a muže, tak malé chlapce a dívky. A dokonce i batolata a kojence.
Můžete poskytnout nějaká čísla, která ilustrují, jak rozsáhlé tyto válečné zločiny jsou?
K 1. květnu jsme společně s mým týmem, který čísla neustále aktualizuje, evidovali 9158 válečných zločinů, což je téměř dvojnásobek jejich počtu na začátku dubna.
A jaké válečné zločiny konkrétně spadají pod toto číslo?
Řeč je například o znásilnění, některých únosech dětí, které se podařilo zachytit, mučení, zajetí civilistů jako rukojmí, filtračních táborech, násilném vystěhování Ukrajinců na ruské území, o civilistech, kteří jsou nuceni k přechodu do ruské armády a boji proti své vlastní zemi. A pak samozřejmě mluvíme o masovém vraždění civilistů a největším zločinu ze všech zločinů - o genocidiu.
Pro lepší představu, z rozhovorů příslušníků ruské armády například víme, že vojáci dostanou příkaz, podle kterého mají znásilňovat ženy tak dlouho, až nebudou moci mít ukrajinské děti. Tohle je realita, ve které teď na Ukrajině žijeme.
Ředitelka ukrajinské pobočky organizace La Strada mi řekla, že na některé z případů se často ani nepřijde, protože vojáci oběť zabíjí. Zaregistrovali jste i takové případy?
Bohužel ano. V obydlených oblastech byla nalezena spousta mrtvých těl nejen žen, ale i mužů se známkami znásilnění. Protože tyto lidi ruští vojáci zabili, už nikdy nemohou promluvit a už nikdy se nedočkají žádné spravedlnosti. Jsou to tiché oběti, ale nesmíme na ně zapomenout.
Čili tato čísla mohou být právě kvůli těmto případům válečných zločinů mnohem vyšší?
Rozhodně. Je však velmi těžké říct přesné číslo. A čísla OSN, která používá většina mezinárodních médií, jsou mnohem nižší, než jaká má ukrajinská vláda. Pro nás Ukrajince je to záhadou, nechápeme, proč OSN zmenšuje rozsah škod a lidského utrpení.
Víte, ve kterých městech se to děje nejčastěji? Všichni slyšeli o masakru v Buči, ale není to pouze malá část z toho, co se dostane do médií?
Děje se to všude. Každým dnem se odhaluje víc a víc obětí. Ukrajinská vláda už má na to systém a provádí hromadná vyšetřování.
A jak je to s počty únosů dětí a případně znásilnění?
Do Ruska bylo nezákonně převezeno téměř dvě stě tisíc ukrajinských dětí, konkrétně 196 356. Co se týče znásilnění, je to složité. Oficiální počet, který mají úřady, se pohybuje kolem 400 obětí sexuálního násilí. Nicméně to jsou pouze případy, které zaznamenali na oficiální telefonní lince úřadu ombudsmana. Na Ukrajině je také spousta nevládních organizací, které těmto ženám pomáhají. Obětí tak ve výsledku bude mnohem víc.
Víte, co se děje s těmi unesenými dětmi?
To stejné jako s Ukrajinci, které ruští vojáci nuceně deportují do Ruska. Rusové neunášejí jen děti. Lidem uvězněným ve městech, jako je Mariupol a další, na která se útočí, nabízí, že je odvezou do bezpečí do Ruska. To samozřejmě většina Ukrajinců odmítne, a tak mají i jiné taktiky. Například pokud se lidé rozhodnou z města evakuovat a jedou autem, musí projet asi 20 kontrolními stanovišti. Na těch se často stává, že ruští vojáci transport odkloní do Ruska. S namířenou zbraní na auto tam prchající Ukrajince donutí přejet.
A co je pak čeká v Rusku?
Potom je umístí do filtračních táborů, podobně, jako tomu bylo za druhé světové války za Hitlera nebo Stalina. Speciální jednotky ruských úřadů pak prohledávají jejich osobní věci, hledají tetování, prohlížejí si jejich telefony a snaží se najít známky válečného odporu.
A pokud ho najdou?
Pokud zjistí, že dotyčný pochází z rodiny vojáka nebo sám sloužil v ukrajinské armádě od roku 2014, pak ho převezou do izolačních věznic, mučíren nebo prostě jednoduše zmizí z povrchu zemského. Těm ostatním lidem pak naslibují, že se o ně postarají, poskytnou jim práci a vzdělání pro děti, ale místo toho je odvezou na dalekou Sibiř. Tohle se skutečně děje, nucená deportace.
Jak se jako matka tří dětí a žena s tímto vyrovnáváte?
Nemůžu si pomoct, ale neustále si představuju, co kdybych to byla já, moje rodina, moje děti. Paralyzuje mě to, ale zároveň také pohání dopředu, nutí mě to k tomu dělat víc a bojovat, aby k těmto válečným zločinům už nedocházelo a pachatelé byli potrestáni. Na druhou stranu, nedokážu stále pochopit, že se to děje ve 21. století, uprostřed civilizované Evropy a že lidé dobrovolně a krutě takto ubližují jiným lidem.
Když přemýšlím nad těmi strašnými zločiny, které Rusové spáchali na lidech, cítím obrovský pocit bezmoci, protože vím, že jim nemohu nijak pomoct. Neexistuje žádná prevence. Lidé jsou v pasti, nemají to často ani komu říct, nemohou to jít nahlásit úřadům, musí se s tím vypořádat sami. To je pro mě jako pro zástupce lidu a matku tří dětí to nejhorší. Víte, že se dějí takové hrůzy, ale nemáte prostředky k tomu je zastavit.
Jaká je role parlamentu v této krizi a také vaše, jako poslankyně?
Mojí úlohou je zajistit, aby se o těchto zločinech mluvilo a aby o nich věděli nejen lidé na Ukrajině, ale i za hranicemi. V Polsku, Česku, Velké Británii, USA a ještě dál. Upozorňováním na tyto události pak my poslanci vyzýváme země k akci, aby podnikly rázná opatření proti ruské agresi a co nejdříve ji společnými silami ukončily.
Speciální oddělení české policie pomáhá s vyšetřováním těchto válečných zločinů. Shromažďují svědectví uprchlíků, kteří odešli do Česka. Víte o tom?
Ano a moc si toho vážíme.
Může se Česko zapojit ještě jinak?
My momentálně potřebujeme hlavně zbraně. Vyšetřovat válečné zločiny je a bude potřeba, ale válka bohužel stále probíhá a my potřebujeme být silní, abychom Rusko porazili.
Na konci března jste se společně s dalšími členkami parlamentu vydala na diplomatickou misi po Evropě, na které jste jednala s ministry a vládami o zajištění podpory pro Ukrajinu. Řekla byste, že ji teď máte?
Od konce února se hodně změnilo. Na začátku nám říkali, že nikdy nebudeme mít dostatek zbraní, že nikdy nedokážeme porazit Rusko. A Ukrajina stále stojí.
Chybí však kolektivní postoj celého mezinárodního společenství, protože některé země stále nemají ve svém postoji k Rusku příliš jasno. Mezi politickými a duchovními vůdci stále existuje naděje, že bude možné dosáhnout kompromisu, ale Putin toho není schopen. Je třeba si uvědomit, že zločin agrese se nezastaví sám od sebe. V dějinách se nevyskytl jediný případ, kdy by se agresi podařilo zastavit diplomatickými rozhovory.
Agrese bohužel znamená, že jedna země, v tomto případě Rusko, používá všechnu fyzickou sílu a mechanismy k tomu, aby zničila cizí zemi. A jediný způsob, jak ji zastavit, je na ni zatlačit - a to jde bohužel pouze s použitím fyzické síly.
Takže říkáte, že armády okolních zemí by měly zakročit a jít na pomoc Ukrajině?
V tuto chvíli se situace dramaticky změnila, protože Ukrajina získává spoustu sofistikovaných zbraní z celého světa. Pokud to bude pokračovat na stejné úrovni jako teď, jsem si celkem jistá, že to zvládneme. Nicméně moc by nám to pomohlo. Neříkám, že by se mělo celé NATO mobilizovat a zakročit, ale ocenili bychom, kdyby se k tomu rozhodly alespoň některé země. NATO je totiž aliance, v rámci které mají státy právo o věcech rozhodovat samy.
Alespoň v případě, pokud Rusko vyhlásí totální mobilizaci, bude Ukrajina volat nejen po dalších zbraních, ale i po pomoci zemí, které jsou vojensky lépe vybavené než ta naše.
A co si myslíte o zemích, které nemají jasno ve svém postoji vůči Rusku? Například takové Maďarsko…
Maďarsko je na Rusku závislé, je jeho velkým spojencem. Bohužel jako člen Evropské unie a NATO blokuje veškerá důležitá rozhodnutí a sankce. Naštěstí je však těchto zemí dnes už málo. Je ale důležité, aby se v nich posilovala občanská společnost, expertní komunity a opozice. Ostatní členské země EU by je pak měly přesvědčovat a pokusit se změnit jejich názor.
A co hrozba jaderných zbraní? Jak to na Ukrajině vnímáte?
Strach se stal v posledních týdnech na Ukrajině velmi relativním pojmem. Lhala bych, kdybych řekla, že nemáme strach. Není to však strach ze smrti, ale z toho, že budeme muset žít v okupaci, že nám vezmou všechna práva, majetek a prakticky celou existenci.
Tento strach je naprosto otupující, ale zároveň funguje jako taková hnací síla kupředu. Takže když se mě zeptáte, jestli se na Ukrajině bojíme jaderného útoku, tak vám v tomto momentě odpovím, že jsme připraveni na vše a za každou cenu budeme za naši zemi bojovat.
VIDEO: Znásilnění jako válečný zločin. Jde o selhání jednotlivců, nebo cílenou strategii?
