Před týdnem jste řekla, že od začátku března vaše organizace obdržela hovory týkající se znásilnění od deseti žen a tří dívek. Kdy vám začaly volat?
Od samotného začátku války. Během prvních dvou týdnů jsme v organizaci dostali první zprávu přes náš online formulář, tenkrát jsme ještě neměli krizovou linku. V současnosti už máme oboje, takže nám ženy nejčastěji volají. K dnešnímu dni nás kontaktovalo 12 žen a tři nezletilé dívky.
Volají vždy osobně?
Ne vždy. V některých případech se jedná o ženy, které to zažily na vlastní kůži, ale často nás kontaktují také svědci, kteří znásilnění viděli. Naposledy nám třeba volala matka, kterou Rusové znásilnili společně s jejím dítětem.
Jakou pomoc obvykle hledají? Lékařskou, psychologickou…?
To se liší případ od případu. Většinou ale všechny potřebují psychickou podporu. Ptají se nás, co mají dělat, jaké mají možnosti nebo jak se dostat do bezpečí. Poskytujeme jim všechny dostupné informace, snažíme se pomoci, co můžeme. Bohužel však - jelikož je většina zpráv od žen z okupovaných oblastí - nemůžeme jim pomoci osobně a to je na tom to nejhorší.
Jak tedy postupujete?
V takových případech ženě nabídneme právní, lékařské nebo psychologické konzultace a různá doporučení. Vše samozřejmě záleží na tom, co potřebuje. Některé nám volají a chtějí znásilnění nahlásit, jiné si jen potřebují s někým popovídat. Ve sto procentech případů jsou vyděšené, mají strach a často ani nedokážou mluvit. Také hraje velkou roli, kde se zrovna nacházejí. Některé oblasti bohužel nemají vedle elektřiny a vody ani telefonní signál. V takových případech si žena ani nemůže pomoc zavolat.
Mluvila jsem s mnoha organizacemi na Ukrajině, které se zaměřují na pomoc obětem sexuálního násilí, ale pouze výjimky z nich ženy kontaktovaly. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nicméně mluví o stovkách případů. Jak je to možné?
Tady se bavíme pouze o případech, se kterými přišla do kontaktu naše organizace. Nicméně podle dat generální prokuratury a dalších orgánů činných v trestním řízení jich je skutečně mnohem víc. Několik z nich se momentálně vyšetřuje a veřejnost k nim nemá přístup. Pak jsou případy, které identifikuje úřad ombudsmana nebo naše partnerské organizace.
I kdybychom je ale všechny sečetli dohromady, nezískali bychom konečné číslo, protože jak už jsem říkala, spousta případů znásilnění na válečné půdě nahlášená není nebo se na ně ani nepřijde, protože vojáci ženu zabijí.
Je tedy těžké říct, jak moc je to nyní na Ukrajině rozšířený problém?
Masové znásilňování není problém jako každý jiný, je to válečný zločin. Ale ano, skutečně nejde říct, kolik žen si tím prošlo. Pravděpodobně jich bylo mnohem víc, pouhé minimum z nich vyhledá pomoc a některé to ani nepřežijí.
Mohou se ženy také bát znásilnění nahlásit, protože si myslí, že jim nikdo nedokáže pomoci?
Ano, často mají strach, ale je důležité si uvědomit, že ženy znásilnění málokdy hlásí i v mírových časech. Mohou za to různé stereotypy a svalování viny na oběť. Je to pro ně velice choulostivá věc, a tak se s tím raději rozhodnou vypořádat samy, přestože je to jeden z nejvíce traumatizujících zločinů, který oběti velmi poznamená.
Dále je také třeba zmínit, že základní potřebou pro to, aby žena o něčem takovém byla schopna mluvit, je bezpečí. A na Ukrajině teď bohužel žádné bezpečí neexistuje, ať jste kdekoliv. Mnoho z nich by také potřebovalo podporu a terapii ještě před tím, než se rozhodnou promluvit. A to je problém, protože se k nim nedostaneme osobně.
Okupanti znásilňují i malé děti
Podle vaší organizace je nejmladší z dívek, kterou ruští vojáci znásilnili, pouhých 12 let. Znáte její příběh?
To je pravda, nicméně okupanti znásilňují ještě mladší dívky, dokonce i malé děti. Je to jejich zbraň už od začátku války. Tento případ nám předal svědek, nikoli dívka samotná nebo její příbuzní. Zavolala nám žena, která byla svědkem znásilnění dvou dívek, jedné bylo 14 a druhé 12 let. Stalo se to před zraky několika lidí, kteří se na místě zločinu zdržovali. Svědkyně byla velmi vyděšená, nevěděla, jak se vypořádat s tím, co zrovna viděla. Další detaily však bohužel sdělit nemůžu.
Organizace spojených národů vyzvala k nezávislému vyšetřování množících se zpráv o znásilnění a sexuálním násilí, aby se oběti mohly domáhat spravedlnosti. Vy už jste o tom asi před měsícem hovořila s Radou OSN, co dalšího by se mělo udělat, aby se pomohlo těmto ženám?
Potřebují bezpečí, my všichni potřebujeme bezpečí, základ je zastavit válku. Pak určitě potřebujeme, aby nám ostatní státy poskytly kapacity, pracovníky, kteří byli v kontaktu nejen s ukrajinskými uprchlíky v jiných zemích, ale i s místními, kteří se rozhodli zůstat, konkrétně ženami. Takoví, kteří by přesně věděli, co v podobných situacích dělat a jak postupovat. Dovedu si to třeba představit v podobě ženských specializovaných center. Toto téma obecně vyžaduje větší pozornost, je smutné, že se stalo středem pozornosti až po dvou měsících války.
Dále je samozřejmě potřeba řádného vyšetřování, aby byli potrestáni nejen násilníci, kteří se dopustili znásilnění, ale i ti, kteří jim to nařídili nebo dovolili. Je to však třeba dělat s velkým respektem a citlivým přístupem k obětem, které jsou traumatizované. V neposlední řadě pak přichází na řadu reparace.
Ředitelka organizace OSN pro rovnost pohlaví a posílení postavení žen Sima Bahousová v souvislosti s válečnými zločiny na ženách dlouhodobě nabádá k více "genderově citlivé" humanitární pomoci. Souhlasíte s tím?
Naprosto. Je třeba si uvědomit, že i když 90 procent těch, kteří Ukrajinu opustili, jsou ženy s dětmi, neznamená to, že žádné na Ukrajině nezůstaly. Naopak, máme ženy, které nejen přežily sexuální násilí, ale také ženy v armádě, které chrání naši zemi a bojují za ni, ženy policistky nebo zdravotnice. A také dobrovolnice, které pomáhají, kde se dá. A ženy, tak jako muži, mají své specifické potřeby, na které je třeba myslet.
Mělo by být automatické jim pomáhat na základě těchto potřeb, vůbec bych tady na to neměla upozorňovat. Bohužel, válka poukázala na to, s jakými stereotypy musíme dále bojovat a kolik cesty ještě máme před sebou.
Jak by správná pomoc měla vypadat v praxi?
Když zůstaneme u příkladu žen, které se staly oběťmi sexuálního násilí a podaří se jim dostat do jiné země, ve které pak po hledání střechy nad hlavou začnou řešit, že mají třeba strach z otěhotnění, měly by dostat automatickou možnost potratu, případně adopce či dalších řešení.
S tím by byl například v Polsku problém…
Ano, ale ačkoli je potrat velice kontroverzní, neměl by být. Patří to prostě k základním zdravotním potřebám. A nelimituje se jen na znásilnění okupanty, myslím si, že by takovou možnost měla mít každá žena.
Někdy už ani nemají co ztratit
Jak vypadá takový běžný postup, když vám žena zavolá, že ji někdo znásilnil?
Jako úplně první věc se jich ptáme, kde se nacházejí a jestli jsou víceméně na bezpečném místě, což bývá největší problém. Pak zjistíme, s čím chce pomoci. Pokud chce jen poradit, jak znásilnění nahlásit, máme právní pracovníky, kteří ženu nasměrují a dají ji do kontaktu s konkrétními institucemi, které na to už mají své postupy. Pokud se jedná o psychologickou pomoc, zjišťujeme, jaké jsou její potřeby, vše je totiž velmi individuální.
Když nám ženy volají, jejich první slova totiž nejsou: "Byla jsem znásilněna." Většinou to začíná něčím jiným, protože zjišťují, jestli se nám vůbec můžou svěřit. Vše je však anonymní, pokud si to dotyčná přeje.
Na hraničních přechodech se objevily případy obchodování s lidmi, řešili jste podobné situace také?
Prevence obchodu s lidmi je jedna z našich hlavních aktivit. Nicméně během války jsme žádný takový případ ještě neřešili. Volá nám ale spousta žen, které se snaží dostat do sousedních zemí a potřebují poradit. Jsou ve velmi zranitelných situacích, protože ve většině případů neměli možnost si cestu naplánovat, a tak už se nám párkrát stalo, že byly bez peněz a neměly s sebou ani základní dokumenty.
Dále pak neví, co s nimi bude, neumí mluvit jinak než rusky nebo ukrajinsky a musí se postarat o děti v cizí zemi. Lidé jsou v zoufalých situacích, a to si ani nemuseli projít sexuálním násilím. Mnoho z nich je na pokraji zhroucení, protože zrovna přišli o člena rodiny, dítě nebo o střechu nad hlavou. Na Ukrajině jsou vesnice, které byly zničeny na prach. Někdy už ani nemají co ztratit, zbydou si sami. A my se tady snažíme být pro ně.
