Hlavním sdělením vašeho nového výzkumu je, že systém pomoci obětem partnerského násilí není dostatečně připravený na pomoc těm, kteří neodpovídají stereotypu obětí. O jaký stereotyp tady jde?
Stereotypem je bílá česky hovořící heterosexuální žena, na které je násilí viditelné, což znamená, že je vystrašená, pláče a podobně. Ale i ona se může z takového stereotypu vyjímat například jenom tím, že má vysokoškolské vzdělání. Existují totiž předsudky, že když má člověk vystudovanou vysokou školu, tak nejenže nemůže být pachatel, ale rozhodně nemůže být ani oběť, protože je přece inteligentní a něco takového by si nenechal líbit. Tyto předsudky jsou zdokumentované v posudcích, které se objevily u soudů, takže se s takovým přístupem oběti opravdu setkávají.
Předsudkům ale čelí například i sluchově postižení. Celý systém vlastně funguje tak, že buď jste sluchově postižená, anebo jste obětí domácího násilí. Nepočítá se s tím, že byste mohla být obojí. Řada nízkoprahových organizací se tak těmto znevýhodněným skupinám jako nízkoprahové nemusí jevit, nejsou totiž nastavené na jejich specifické potřeby.
Jak to?
Chybí jim řada služeb, jako je například tlumočení nebo jiná specifická asistence. Když se pak ukazuje, že systém není schopen zajistit pomoc pro ty nejzranitelnější, tak těžko můžeme tvrdit, že je úplně funkční. Víme, že partnerské násilí se nevyhýbá nikomu, takže reálnou pomoc je potřeba poskytovat napříč společností.
Navíc existuje i spousta zahraničních studií, které ukazují na to, že právě u těchto lidí, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodnění nebo mají nějaké postižení, je ještě pravděpodobnější, že se oběťmi stanou. Takže je vlastně ještě o to důležitější s tím něco začít dělat.
A co s tím dělat?
Nikdo nechce, aby se všichni stali odborníky na problematiku partnerského násilí. Hlavně to ani není možné. Jednotlivé specializace jsou náročné, výzkum ale jasně ukazuje, že je nutné být alespoň nějakým způsobem základně obeznámen s tím, co je funkční a co naopak není, a nebát se násilí pojmenovat. Jde o povědomí o specializovaných službách, o konkrétní pomoci, kterou by všichni lidé měli znát.
Co tím myslíte, že je třeba nebát se to pojmenovat? Narážíte na již často zmiňovaný problém, kdy se oběti, ač si procházejí partnerským násilím, mohou setkat s odmítnutím ze strany úřadů, kdy jim třeba mohou tvrdit, že se o partnerské násilí vůbec nejedná?
Ano, to také. Máme zaznamenané případy, kdy se něco takového opravdu stane a může to vycházet i z nastavení organizace, která násilí definuje rozdílně než jiné organizace. Má pak pocit, že se o partnerské násilí ještě nejedná. Bohužel se ale na datech ukazuje, že se to děje i v případech, kdy o partnerské násilí reálně jde.
V rámci předchozího i tohoto výzkumu, kde jsme kromě expertek a expertů z organizací zaměřených na nejrůzněji znevýhodněné skupiny obyvatel mluvili i s lidmi ze záchranné služby či nemocnic, narážíme na vícenásobné zkušenosti s bagatelizací násilí, jako by třeba facka byla v rámci vztahu v pořádku.
Vy jste ale tedy původně měla na mysli něco jiného.
Ano, spíš jsem to myslela tak, že jsme zachytili případy, kdy pracovnice organizací pro různě znevýhodněné mají podezření, že zejména jejich některé klientky čelí násilí ze strany partnera. To se pak může i potvrdit při rozhovoru, přesto ale mají zábrany takové chování jako násilí pojmenovat, jako by tím vynášely rozsudek. Nejde o to, říct: "Vy jste jasná oběť domácího násilí." Pokud ale takové násilí nijak nepojmenujeme, dále člověka, který se s ním potýká, znejisťujeme.
Podobně se mi teď během rozhovorů přímo s lidmi, kteří partnerské násilí aktuálně řeší, opakovaně stává, že jsem první člověk, který se jich citlivě, ale otevřeně zeptá na sexuální násilí, ačkoli jsou často v péči odborníků a někdy i několik let.
Neochota či přímo strach násilí pojmenovat má řadu příčin, jejich dopad je jednak odsouvání či zamezení řešení konkrétního případu, ale především další upozaďování násilí ve společnosti, které tak zůstává neviditelné, i když se rozhodně nejedná o okrajový jev. Prvním krokem ke změně tohoto zastírání může být právě konstatování, že by se o partnerské násilí mohlo jednat a je možné udělat další kroky.
Jak tedy systém zlepšit?
Už v rámci předchozího výzkumu o domácím násilí za pandemie jsme přišli na to, že bezpečnostní složky nejsou dostatečně personálně zajištěné, a to se týká hlavně policie. Teď se nám to potvrdilo například během rozhovoru s vedoucím záchranné služby. Vede to k situacím, kdy například paní z menšího města na jihu Čech partner rozbil celý byt za přítomnosti několika malých dětí, z nichž jedno zavolalo policii. Na místo přijeli dva policisté. Jeden řešil věc s partnerem, druhý vyslýchal účastnici našeho výzkumu, ale dětem se už neměl kdo věnovat.
Podobně se nesmí podceňovat, že součástí partnerského násilí je například i vyhrožování střelnou zbraní. Máme popsané situace, kdy k takovému případu přijede nejdřív záchranná služba, která pak půl hodiny čeká na policii, sama ale není nijak chráněná.
A co se týká osvěty o partnerském násilí?
Kampaň mířená na obecnou populaci, která by vysvětlovala, proč k násilí dochází, chybí. Mělo by se vysvětlovat, proč jsou partnerským násilím více ohroženy ženy a především jak se chovat, pokud se nám někdo s touto zkušeností svěří či pokud máme za to, že by se někoho z našeho okolí mohlo násilí týkat. Zahraniční praxe navíc ukazuje, že je velmi účinné vzdělávat v prevenci partnerského násilí děti už na základních a středních školách. Jsou ve věku, kdy je možné pracovat se stereotypy, které mohou násilí ospravedlňovat, a je kvůli nim těžší ho jednak rozpoznat, zastavit a netolerovat.
Ve vašem výzkumu byl zmíněn i rasismus, můžeme tedy otevřeně říci, že i toto je problém, proč někteří lidé narážejí na odmítnutí ze stran úřadů?
Samozřejmě. Lidé se obávají obrátit na policii z důvodu rasismu, stává se to hlavně u Romů a Romek, ale obavy spojené s etnicitou mají i lidé, kteří nemají české občanství a v Česku žijí. Tam se přidává strach právě o jejich status. Často je také od kontaktování policie odradí představa, že bude jejich partner ze strany zasahujících složek čelit rasismu.
Na tom se ukazuje, že lidé pak mají větší tendence problém řešit úplně mimo systém pomoci. To znamená, že se to snaží vyřešit například tím, že jdou bydlet k někomu jinému, což ale není všeobecně přístupné řešení. Smrt i celoživotní zdravotní následky partnerského násilí by také měly přestat být tabu. To, že zemřete rukou partnera, je zejména pro některé ženy reálnou hrozbou, o které se mluví opravdu velmi málo.
Výzkum s dvacítkou znevýhodněných obětí partnerského násilí
Cílem výzkumu Sociologického ústavu Akademie věd, na kterém spolupracuje také nezisková organizace Profem, je zmapovat, v čem je systém pomoci obětem partnerského násilí funkční a v čem naopak není, a to prostřednictvím rozhovorů s dvacítkou sociálně a zdravotně znevýhodněných lidí, kteří partnerské násilí aktuálně řeší nebo ho řešili v posledních třech letech.
Vzorek má být co nejpestřejší tak, aby zahrnoval lidi z různých krajů republiky, z různě velkých obcí, různého věku, etnicity, vzdělání či s různým typem znevýhodnění. Vedle rozhovorů s oběťmi násilí pak výzkumnice také hovoří se zástupci specializovaných organizací a dalšími lidmi se zdravotnictví.
Setkali jste se ve vašem výzkumu i s muži, nebo se to týká výhradně žen?
Snažíme se sestavit co nejpestřejší výzkumný vzorek, ale žen je podstatně více. Partnerské násilí je silně genderově podmíněné. Ve výzkumu ale máme třeba případ muže, který narazil na velmi silnou předsudečnost ze strany pracovnic orgánu sociálně-právní ochrany dětí, které násilné jednání ze strany jeho partnerky interpretovaly jako oprávněnou žárlivost a odmítly mu asistenci, když se řešilo, co bude s dětmi. Prakticky tak podpořily jeho partnerku, která se na něm dopouštěla dlouhodobého intenzivního psychického násilí a manipulace.
Mohla byste uvést pár dalších případů?
Měli jsme i případ neslyšícího páru, který má sluchově postižené dítě. Docházelo mezi nimi k násilí i fyzickému, byla opakovaně volána policie. Orgán ochrany dětí nezasahoval dostatečně. Styk s dítětem je upraven tak, že jej jeden vodí do školky a druhý z ní vyzvedává, aby se minimalizovala potřeba potkávat se.
Partner ale dohodu nedodržuje, objevuje se v době, kdy nemá, vyvolává konflikty. Dokonce fyzicky napadl i pracovnici organizace, která ale ani policii nezavolala, protože po předchozí zkušenosti, kdy viděla, že policie násilí vůči její klientce neřeší, nevěřila, že by nějak zasáhla. Nedůvěra v systémové řešení je v takových případech opravdu vysoká.
Dále v rámci expertního rozhovoru s jedním právníkem vyšlo najevo, že se setkal s velmi necitlivým zacházením s jeho klientkou ze strany nedostatečně proškoleného policisty. Šlo o těžké fyzické násilí, kdy napadená skončila v nemocnici, a navíc o migrantku z málo zastoupeného etnika.
Při výslechu došlo k tomu, že tlumočník byl ze stejné komunity a namísto nestranného tlumočení se do případu vměšoval, znal partnera, který ji napadl. S případem navíc nepomohly ani místní nízkoprahové organizace, ale právě až organizace, která přímo partnerské násilí většinou neřeší. Pokud by se případu neujali, adekvátní pomoc by nedostala, a to mluvíme o těžkém fyzickém násilí. Nelze zapomínat na to, že jde o ohrožení zdraví i života, takže takové selhání je opravdu závažné.
