Hrozně jsem se styděla, nikdo by mi nevěřil, popisují oběti znásilnění či obtěžování

Martina Heroldová Barbora Doubravová Martina Heroldová, Barbora Doubravová
29. 6. 2021 5:30
Četná nařčení exposlance Dominika Feriho zažehla v Česku debatu o sexuálním násilí. Aktuálně.cz přináší příběhy tří žen a jednoho muže (odkazy najdete na levé straně), kteří takové násilí mnohdy i opakovaně prožili a dodnes se potýkají s jeho následky. Nikdo z nich jej však neohlásil. Podle odborníků patří tento delikt mezi nejméně oznamované, ačkoli má na oběti zásadní a často celoživotní dopad.
Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Shutterstock

Podle nejnovějšího průzkumu Světové zdravotnické organizace (WHO) zažila sexuální násilí nebo sexuální nátlak každá třetí žena ve věku od 15 do 49 let, většina z nich v partnerském vztahu nebo od blízkého člověka, kterého zná. Vzhledem k tomu, že se ženy často bojí stigmatizace po znásilnění, organizace předpokládá, že skutečný počet sexuálních útoků je mnohem vyšší a většina napadení nikdy neohlásí. To potvrzují také data Agentury Evropské unie pro základní práva.

Právě skutečnost, že oběti jsou o sexuálním násilí schopny promluvit mnohdy až po letech a že nepodají trestní oznámení ihned po činu, často zaznívá ve veřejné debatě v jejich neprospěch.

Podle statistik se v Česku odehraje až 12 tisíc znásilnění ročně, nahlášen je jich přitom jen zlomek, podle odhadů asi osm procent. Sexuální násilí tak patří mezi nejméně oznamované delikty, ačkoli má na oběti devastující dopad a následky si mnohdy nesou do konce života.

Nejčastějšími důvody k neohlášení jsou stud, nejistota, zda se trestný čin stal, sebeobviňování nebo přesvědčení, že oběti nikdo neuvěří. Shodují se na tom odborníci, které Aktuálně.cz oslovilo.

"Častým důvodem je kromě studu nebo obav z okolí především sebeobviňování 'že jsem tam vůbec chodila, že jsem se víc nebránila, že jsem podcenila varovné signály' a další výčitky v kombinaci s pocity vlastního selhání, pocity nečistoty a stále přetrvávajících předsudků ve společnosti," popsala Aktuálně.cz Ivana Feliciani z Bílého kruhu bezpečí, který se dlouhodobě zabývá pomocí obětem sexuálního nebo domácího násilí.

O tom hovoří například jedna z obětí, které se Aktuálně.cz svěřily se svým příběhem. "Měla jsem v sobě neuvěřitelný stud. Byla jsem úplně ochromená, absolutně jsem nebyla schopná s tím nic udělat. Představa, že by se to dostalo na veřejnost a byla bych třeba označena za lhářku, byla šílená," popisuje například dvaapadesátiletá Veronika jednu ze svých zkušeností.

Za udělenou podmínku jim to martyrium nestojí

Podle advokátky Lucie Hrdé, která se zaměřuje na problematiku domácího a sexualizovaného násilí, se navíc oběti často bojí odplaty agresora nebo nedůvěřují práci státních institucí.

"Oběti mohou trpět syndromem naučené bezmoci, takže mají pocit, že nic nedokážou, ani to ohlásit, nevěří soudům a policii, bojí se výslechů. Za udělenou podmínku jim to martyrium trestního řízení nestojí," poukazuje Hrdá na to, že tresty v Česku nejsou podle některých názorů přiměřené - podle analýzy projektu Bez trestu skončí každé druhé znásilnění u českých soudů podmíněným trestem.

Roli může hrát také mocenské postavení pachatele nebo naopak vztah k němu, pokud jde o partnera či příbuzného. "Stála bych v šestnácti sama proti celé rodině. Ani mě nenapadlo, že bych to mohla ohlásit," říká osmadvacetiletá Jana.

Dalšími faktory jsou například alkohol, drogy, sexuální minulost oběti nebo to, že oběť s agresorem šla na odlehlé místo či k němu do bytu. Jindy se naopak bojí tzv. retraumatizace a nechtějí zážitek prožívat znovu. Velmi traumatizující je pro oběti zejména to, když jim nevěří ani jejich blízcí. "Všichni se mi vysmáli, včetně mého tehdejšího přítele," popisuje jedna z obětí. Ženy se mnohdy také nejsou schopny fyzicky bránit, protože je situace zcela paralyzuje.

Roli hrají ale také předsudky ve společnosti, jak potvrzuje například příběh třicetiletého Milana, který zažil znásilnění dvakrát od bývalého partnera. "Když si představím, jak by na mě před jedenácti lety koukali na maloměstské policii, kdybych tam přišel a řekl, že jsem byl znásilněn mužem, navíc svým bývalým partnerem… Bál jsem se, že by to nikdo nebral vážně," říká.

Mezi muži je podle průzkumu evropské agentury pro základní práva asi 10 až 15 procent obětí sexuálního násilí, až v 90 procentech se však stanou obětí násilí od jiného muže. "Ze znásilnění viní sami sebe jak ženy, tak i muži. U mužů je ale sexuální násilí ještě více tabuizované a mohou se potýkat s větší nedůvěrou ze strany okolí a společnosti," vysvětlují autoři projektu Proč jsme to nenahlásili.

Příběhy lidí, kteří násilí zažili, v Česku anonymizovaně sdílí několik iniciativ, kromě zmíněné skupiny Proč jsme to nenahlásili také To po tom nebo Stop tabu. Pro oběti je podle nich často velkou úlevou dozvědět se, že podobnou zkušeností prošli i jiní lidé a že na násilí nenesou žádnou vinu. Tyto projekty se tak snaží rozbíjet například stereotypy o "ideální oběti", ale také šířit osvětu o "sekundární viktimizaci" obětí nebo o souhlasu v sexu.

"Pokud to není stereotypně popisované znásilnění typu přepadení v parku nebo jakmile tam není jasné násilí, je mnohdy složité pro samotnou oběť si vůbec uvědomit, že to znásilnění bylo. Mně to trvalo osm let," popisuje zakladatelka projektu Stop tabu Jana Zbořilová, která zažila znásilnění v dětství.

Důsledky jako u pokusu o vraždu, tresty mnohem nižší

S následky se přitom oběti potýkají mnohdy do konce života. "Důsledky jsou pro oběti stejné, jako kdyby přežily pokus o vraždu - který se ale trestá úplně jinak," upozorňuje advokátka Hrdá. "Častá je posttraumatická stresová porucha, oběti mohou mít problémy s navazováním vztahů, s fyzickým kontaktem, některé se začnou štítit mužů, jiné ale naopak ztratí úctu k vlastnímu tělu a začnou se chovat promiskuitně," dodává Zbořilová s tím, že se chování obětí nedá zobecnit. Oběti také často trpí flashbacky z událostí či nočními můrami ještě roky po napadení. Zbořilová tak radí, aby se oběti nebály vyhledat odbornou pomoc. 

Odborníci vidí chybu v přístupu k obětem na několika místech. Podle organizace ROSA, která se dlouhodobě věnuje pomoci obětem domácího a jiného násilí, mnohdy lidé vůbec nevědí, kam se mohou s žádostí o pomoc obrátit, a chybí širší informovanost o neziskových organizacích, které jim pomoc mohou poskytnout.

"Ve větším měřítku se naše klientky často bojí čin ohlásit kvůli necitlivému přístupu vyšetřovacích orgánů," popisuje socioterapeutka z centra ROSA. "Jedné z našich klientek například zdravotnický personál odepřel ošetření, pokud čin neoznámí. Tímto jednáním dochází k sekundární viktimizaci oběti a to samozřejmě ozdravný proces komplikuje a prodlužuje," potvrzuje Petra Mrkosová z Bílého kruhu bezpečí, která apeluje na citlivý přístup a respektování rozhodnutí těchto žen.

"Velká část obětí si u mě stěžuje na postup policie, soudů nebo i znalců a obhájců. Problémem je délka trvajícího řízení a opakované výslechy," dodává advokátka Hrdá.

Pomohla by kvalitnější sexuální výchova?

Pomoci by i v prevenci sexuálního násilí podle odborníků mohlo třeba zkvalitnění výuky sexuální výchovy v českých školách. Její současná podoba je podle loňského průzkumu České středoškolské unie nedostatečná. V něm skoro padesát procent žáků středních škol uvedlo, že se ze školy nedozvěděli žádné informace o sexu. Současně by si osmdesát procent dotázaných přálo, aby se sexuální výchově ve škole věnovalo více pozornosti. Například tématem souhlasu se sexuální nauka podle tohoto šetření nezaobírá téměř vůbec.

Že kvalita sexuální výchovy pokulhává, potvrzuje i malý dotazník Aktuálně.cz. Odpovědi 57 studentů základních i středních škol naznačují, že na spoustě škol téma zcela chybí. Že se na jejich škole sexuální výchova vůbec neučí, uvedlo 36 studentů. Většina, 46 studentů, pak považuje vzdělání o sexu, kterého se jim dostalo, za nedostatečné a stejně hodnotí i přístup pedagoga.

Na nedostatky v sexuální výchově upozorňuje také spolek Konsent. Pravidelně na základních a středních školách pořádá workshopy, na nichž se věnuje mýtům spojeným se sexem a sexuálním násilím, a jak z názvu organizace vyplývá, také důležitosti souhlasu v sexu. 

"Průzkum České středoškolské unie rovněž ukazuje, že se děti sexuální výchově věnují většinou pouze v biologii, zaznívají i témata antikoncepce nebo pohlavně přenosných chorob," říká koordinátorka workshopů Lucie Ingrová. Že byla většina studentů informována o těchto dvou oblastech, potvrzuje také dotazník. 

"Sexuální nauka na většině škol postrádá emocionální aspekty," uvádí lektorka z Konsentu. Stejný trend odhalují i odpovědi v dotazníku. Informace o souhlasu se stykem například dostalo jen šest z 56 studentů. Naprostá většina žáků ve škole vůbec neprobírala sexuální obtěžování či násilí, ani jak je nahlásit a jaká jsou v takovém případě jejich práva. Z odpovědí dvanácti učitelů, převážně působících na základní škole, sedm považuje sexuální výchovu za nedostatečnou, většina pak vnímá její zakotvení ve školních vzdělávacích programech za neuspokojivé.

Podle Ingrové by se mělo zkvalitnění sexuální výchovy promítnout do školních osnov, a to i vzhledem k tomu, že se v poslední době dostává tématu sexuálního obtěžování větší pozornosti. "Vyučující nemají dostatek vhodných podkladů k tomu, jak o sexu učit. Ve školních vzdělávacích programech chybí hlavně téma souhlasu, sexuálních mýtů a stereotypů, pomoci oběti, zdravého navazování vztahů a komunikace, ale i třeba porna nebo masturbace," upozorňuje. Konsent studenty na workshopech učí, jak sexuální obtěžování rozpoznat. 

Byť je podle oslovených odborníků i České středoškolské unie realita mezi žáky jiná, ministerstvo školství nutnost změny sexuální výchovy nevidí. "V současnosti v oblasti ministerstvo školství nic nového nepřipravuje," sděluje mluvčí resortu Aneta Lednová. Školy podle ní však mají povinnost se v rámci výuky věnovat i tématu sexuálního obtěžování či násilí. "Nemáme informace, že by Česká školní inspekce shledala v oblasti sexuální výchovy nedostatky," dodává.

Jaká práva má oběť sexuálního napadení?

  • Jako oběť trestného činu je dobré znát všechna svá práva. Není ale její povinností si je pamatovat a policie a dalších orgány mají povinnost ji o všech jejích právech informovat.
  • Oběti sexuálního násilí, u nichž hrozí druhotná traumatizace, mají právo na to, aby s nimi bylo zacházeno jako s tzv. zvláště zranitelnými oběťmi. 
  • Jako zvláště zranitelná oběť máte právo si zažádat o poskytnutí odborné pomoci, kterou poskytují subjekty zapsané v registru otc.justice.cz. Požádat můžete o sociální poradenství, psychologické a terapeutické služby, poskytnutí právních rad a právní pomoci.
  • Máte právo na zastupování právním zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, a to ve všech fázích trestního řízení. 
  • Na výslech můžete dorazit s doprovodem. Máte tak možnost si s sebou vzít například někoho blízkého jako emocionální podporu.
  • Při samotném výslechu si můžete vybrat, zda budete vyslýcháni mužem, či ženou. Máte také právo na tlumočníka, pokud není čeština vaším mateřským jazykem.
  • Při výslechu dále máte právo na zvlášť citlivý a ohleduplný přístup. Otázky směřující do intimní oblasti je nutné klást šetrně a jen v nezbytných případech. 
  • Pokud se vám otázky policie zdají nemístné, máte možnost na ně neodpovědět a vznést proti nim námitku.
  • Pokud jste zvlášť zranitelnou obětí, máte právo na úplný výslech tak, aby později nemusel být znovu opakován.
  • Máte právo zažádat si o zajištění takových opatření, aby při trestním řízení nedošlo k vašemu setkání se s pachatelem.

Více informací o právech zvláště zranitelných obětí trestných činů naleznete na webu policie.

Video: I kdybych vešla do pokoje nahá, nedává to nikomu právo se na mě vrhnout

Když vidím, co se strhlo po anonymních výpovědích těch žen, tak se nedivím, že v anonymitě zůstávají, říká k případu Dominika Feriho advokátka. | Video: Daniela Drtinová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy