Praha - Mělo Pražské povstání, od něhož uplynulo právě sedmdesát let, smysl? Odkud se bral, i přes zjevnou porážku, fanatismus nacistů? A z čeho pak na druhé straně pramenily násilnosti, jichž se Češi dopouštěli na Němcích? Ovlivňují nás tato traumata i dnes?
Na tyto a další otázky odpovídá v rozhovoru pro Aktuálně.cz jeden z předních expertů na období druhé světové války Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.
Aktuálně.cz: Jak vysvětlit někdy až absurdní fámy a dezinformace, které v Česku o Pražském povstání i po sedmdesáti letech stále kolují?
Jindřich Marek: Mýty a falzifikace o Pražském povstání mají trojí podobu. Ta první se týká let 1945 až 1948. V této době se Gottwaldovo vedení komunistické strany (s Moskvou v zádech) chovalo ještě diplomaticky a takticky, takže extrémní pohledy na povstání představovali lidé, jako byl komunista Josef Smrkovský či Evžen Erban. A jejich názory byly natolik extrémní, že je později nepřevzala ani komunistická historiografie.
Smrkovský například po válce tvrdil, že povstání předčasně vyprovokovala reakce, která chtěla do Československa vtáhnout Američany. Ignoroval přitom neoddiskutovatelný fakt, že povstání vzniklo zcela spontánně, byť se připravovalo několik let. Nastřádaná zlost lidí s útlakem a terorem nacistů se už prostě nedala zastavit, takže padl i původní termín začátku povstání, který Česká národní rada stanovila na sedmého května. Začalo o dva dny dříve - tedy pátého.
Seriál: 70 let od porážky nacismu
"Nacisté mě nedostali, naši ano." Poslední výsadkář vzpomíná
Velké bombardování: Lidé nevěřili krytům a umírali na polích
Konec se blížil. Morava povstala, Česku dál vládli nacisté
Tankisto, hoříš! V pekle u Ostravy padly desetitisíce vojáků
Kdo dorazí první? Koncem války soupeřili velitelé mezi sebou
Povstání zachránilo Prahu, zastánci české zbabělosti se mýlí
Podle druhého lživého mýtu měly být hlavní bojovou složkou povstání revoluční odbory, třebaže ve skutečnosti nedisponovaly žádnými bojovými jednotkami a jen telefonicky zjišťovaly situaci na závodech. Po válce pak vše, co se kolem nich dělo, vydávali odboráři za výsledek své činnosti. Bezostyšně si pak přisvojovali úspěchy policistů, vojáků, tramvajáků či železničářů, kteří - na rozdíl od nich - opravdu bojovali.
A.cz: A třetí podoba mýtů?
Vznikaly v období 1948 až 1989. Ať již šlo o ty oficiální, které preferovaly vedoucí úlohu komunistické strany a dělnické třídy (vojenský odboj byl označován za zbytečný a zbabělý), anebo ty hospodské: například o vlasovcích, kteří měli zachránit Prahu. A protože se o roli vlasovců při povstání nesmělo oficiálně mluvit, lidé jejich zásluhy nafukovali do neuvěřitelných rozměrů.
A stejné to bylo s Američany: o jejich zásluhách na osvobození Československa režim mlčel, takže se o nich tím více bájilo. Mimochodem - místopředseda ČNR Smrkovský jejich pomoc odmítl a jejich průzkumnou hlídku poslal zpět do Plzně, kterou Američané v té době už ovládli. To ale jinak chytrému, výmluvnému, ovšem demagogickému Smrkovskému nebránilo, aby po válce označil Američany za imperialisty, kteří povstání hazardérsky vyprovokovali.
Stále ještě nedoceněná akce?
A.cz: Jaký tedy mělo Pražské povstání smysl?
V posledních letech jsou u nemalé části českých publicistů velmi populární úvahy na téma: povstání bylo zbytečné, vypuklo za pět minut dvanáct, zbabělí Češi povstali proti již poražené německé armádě, ... Vznikají tak vlastně nové mýty, které usvědčují jejich autory z nevzdělanosti anebo z ignorování nepopiratelných faktů.
Pražské povstání zachránilo Prahu. Nikdo nevěděl, zda by nacisté realizovali své plány na zničení města. Pátého května ještě nikdo netušil, kdy válka ve střední Evropě skončí. V tomto prostoru byla rozmístěna stále ještě velmi silná Schörnerova skupina armád Střed a jen v Praze byla třicetitisícová německá vojenská posádka.
Povstání, k němuž se připojila i mnohá ostatní města, ochromilo tuto značnou německou sílu. Pomohlo donutit admirála Dönitze (Hitler byl už po smrti - pozn. red.), aby začal se Spojenci jednat o kapitulaci Německa, kterou pak podepsal 7. května v Remeši. A zachránilo konečně plno životů sovětských vojáků. Je nanejvýše pravděpodobné, že bez povstání v českých městech by nebyla vůle nacistů bojovat až do konce ochromena, takže Sověti by se do Prahy dostali s nemalými ztrátami na životech až někdy 13. května, jak měli ostatně i v plánu, což ostatně přiznávají i někteří ruští historici.
A.cz: Jak početní byli povstalci?
Osmého května večer, když už Němci Prahu opouštěli, dosáhl počet povstalců úctyhodného čísla (včetně zdravotních sester a logistického zázemí) - 31 000. V Praze bylo kromě toho postaveno 1600 barikád, na jejichž budování se podílelo kolem sta tisíc Pražanů. Počet padlých povstalců či zavražděných civilistů stále upřesňujeme. K dnešnímu dni jsme jich napočítali 2898, přičemž nejde o konečné číslo.
Podle velitele povstání Karla Kutlvašra, jemuž komunisté ve vězení povolili sepsat paměti, bojovalo od prvního dne až do konce povstání se zbraní v ruce asi 12 000 mužů. Dnes je většina těchto hrdinů zapomenuta, třebaže příběhy odvahy mnohých z nich (třináctileté kluky nevyjímaje) jsou až k neuvěření. A mám tím na mysli i osudy mnohých velitelů povstání, kteří skončili po komunistickém puči v žaláři.
Komu dnes například říká něco jméno povstaleckého velitele pražských policistů podplukovníka Emila Rožka? Šlo o zcela mimořádného hrdinu. Místo připomínání jemu podobných velitelů jsme však dnes fascinováni tím, jak Češi ubližovali sudetským Němcům. Mnohé příběhy a filmy o těchto událostech mají přitom v rozporu se skutečností v záhlaví - podle skutečné události. Jsou však z velké části vylhané.
Části hrdinů jsme se zbavili za komunistického režimu, kdy existovali jen ti správní hrdinové, zatímco ti "špatní" byli vězněni v Jáchymově. A dnes se dokonce zbavujeme všech hrdinů například i tím, že stále častěji říkáme, že Češi za svou svobodu nikdy nebojovali, byli zbabělí a já nevím co ještě. Jako by Češi měli najednou být horší než kterýkoliv jiný národ.
Srovnejme ale český protinacistický odpor Čechů třeba s takovými Nizozemci anebo Francouzi. Z tohoto srovnání vycházíme s větší ctí než většina evropských národů. Nehledě na obrovské ztráty Čechoslováků v zahraničních jednotkách. Tím, že bojovali hned na třech frontách (Západ, Východ, Afrika - pozn. red.), se rovněž může pyšnit jen málokdo.
Zastánci české zbabělosti budou asi hodně překvapeni, ale jen Češi a Poláci nevytvořili například dobrovolnické jednotky na podporu Hitlera. Například Norové, Nizozemci, Belgičané, Italové či Rumuni či mnohé další národy sestavili velmi početné jednotky, které bojovaly na straně nacistů.
Kořeny německého i českého fanatismu
A.cz: Jak vysvětlit fanatismus nacistů, kdy zejména jednotky SS - nehledě na blížící se konec války - střílely a mučily české vyjednavače, masakrovaly civilisty, včetně dětí a žen?
Mělo to dva důvody: od roku 1933 až do konce války byli tihle zfanatizovaní nacisté doslova vybičováni k přesvědčení o výlučnosti germánské rasy a jejich neomylného Führera. Frustrováni byli navíc i z prohrané války, takže se bez rozmyslu mstili vražděním a zločiny i v jejím samém konci. Strašlivých zvěrstev se ovšem dopouštěli již dříve na Ukrajině či v Bělorusku při vypalování tamních vesnic. Fanatismus, při němž bylo zabíjení samozřejmostí, a také vztek stály za zločiny v posledních dnech války.
Tak třeba nacistické jednotky na jihu Prahy musely vědět, že válka skončila podepsáním kapitulace 8. května, a ony přesto ještě 9. května, místo aby to zabalily a bez větších problémů odjely do americké zóny, útočily přesně v opačném směru z jihu na sever Prahy proti Smíchovu. Měly přitom několik dnů na to, aby se otočily a dostaly se k Američanům, protože se právem obávaly sovětského zajetí.
A.cz: A nevyprovokovaly pak tyto masakry českou mstu, kterou se určitě nemůžeme pyšnit?
A já ji také ani v nejmenším neomlouvám. Čeští útlocitní milovníci lidských práv by ale měli pochopit, že to vyvolaly i šílené a zbytečné zločiny nacistů v květnu 1945, ale i šestiletá okupace, kdy se popravovalo za poslouchání zahraničního rozhlasu, vyprávění vtipu anebo za porážku prasete načerno... Mladí lidé nesměli studovat na vysokých školách, byli naopak v roli otroků nasazováni na práci v Německu. A čeští "humanisté" se dnes velmi diví tehdejší odplatě, aniž by se snažili pochopit kontext doby či její příčiny? Mimochodem - nejaktivnějším a nejfanatičtějším pěšákem nacistů byli ještě před vznikem druhé světové války sudetští Němci.
Nikdo z normálních lidí nemůže souhlasit s nezákonnostmi a zločiny, k nimž docházelo při jejich poválečném odsunu. Nebyly to ale největší zločiny druhé světové války, jak se nyní rádo říká. Těch nejbrutálnějších masových zločinů, nad nimiž zůstává rozum stát, se naopak dopouštěli nacisté - oni spustili to šílené válečné běsnění.
A.cz: Možná tu mluvíme o dalším mýtu (a netýká se zřejmě už jen Pražského povstání). Kde jsou podle vás jeho kořeny?
Není to složité. Část zdejších lidí navázala po pádu komunismu přátelské vztahy se sudetoněmeckým landsmanšaftem. Najednou jim téma odsunu připadalo velmi atraktivní, šokující a módní, když pominu jiné - ne příliš ušlechtilé - motivy. A léta jim v tom sekundují ideologicky vypjatí zastánci lidských práv. Nikdo přece nepochybuje o tom, že za druhé světové války byla porušována lidská práva, nezaměňujme ale příčinu za následek.
A.cz: Jak nicméně hodnotíte řádění revolučních gard krátce po povstání?
Víte, těchto zločinů se v řadách revolučních gard dopouštěli zpravidla lidé, kteří s nacisty celou válku kolaborovali, donášeli na jiné anebo byli přímo konfidenti gestapa. Většinou ale řádili "protektorátní tichošlápci", kteří byli šest let - s prominutím - podělaní strachem, aby si pak na německých civilistech dokazovali své hrdinství.
Jeden příklad za všechny: příslušník partyzánské brigády Jana Žižky František Foukal byl zároveň konfidentem gestapa. Konec války ho zastihl v internačním táboře v Mirovicích. Poměrně nedávno se ale našly snímky, jak nazí němečtí zajatci lezou po čtyřech, jsou stříleni a házeni do jámy. Přičemž tlupu těchto mstitelů nevedl nikdo jiný než konfident gestapa Foukal, jenž měl na svědomí i životy svých partyzánských spolubojovníků. Později se pak z tohoto Foukala stal velmi známý a oslavovaný odbojář a mimo jiné i konfident Státní bezpečnosti.
