Liberec - Na pěti ženských pokojích na oddělení onkochirurgie v liberecké nemocnici večer běží nekonečný seriál Ordinace v růžové zahradě. Dvě sestry právě obcházejí všech osm pokojů. Pacientům podávají léky, píchají injekce a prázdné lahve s infuzemi mění za plné. „Zachumlejte se, na chvilku vám tu otevřu okno. A nekoukejte moc na tu Růžovku, ať nemáte zkreslené představy. My bychom to v lodičkách nedaly,“ varuje žertem sestra Alena Novotná tři ženy na pokoji číslo osm.
Obejít všech osmnáct pacientů, kteří mají za sebou operaci nádoru, nebo na ni čekají, trvá dvojici sester déle než hodinu. Během noční směny na takové kolečko, takzvané „sjíždění“, vyrazí ještě třikrát. Na každé musí připravit vozík plný léků, injekcí a infúzí. Za pacienty budou navíc vybíhat pokaždé, když se v sesterně rozezní zvonek a nad pokojem rozbliká červené světlo.
Onkochirurgii trápí podobná personální krize jako zbytek nemocnice a potažmo většinu špitálů v Česku. Dnes výjimečně slouží staniční sestra Alena Novotná, která zaskakuje za kolegyni, a zdravotní asistentka Marie Burianová. Ta má na první pohled takřka stejné kompetence jako registrované sestřičky. Jen jako asistentka smí injekce píchat pouze do svalu a odborné činnosti provádí pod dohledem Novotné.
Některé dvanáctihodinové noční směny na oddělení ale musí zvládnout jedna sestra jen s ošetřovatelkou, která léky nesmí podávat vůbec. Pět sester, dvě asistentky a pět ošetřovatelek na oddělení, kam se vejde až 24 pacientů, se mezi denními a nočními „dvanáctkami“ točí. V takovém počtu je možné rozpis směn sestavit tak, že mají ženy maximálně dva dny volna v kuse. Odpracují desítky hodin přesčasů měsíčně.
Sto podpisů do půlnoci
V českém zdravotnictví chybí i lékaři, u sester je ale situace celorepublikově kritičtější. Některé nemocnice už musí omezovat počet lůžek nebo zavírat rovnou celá oddělení. „Jsou případy, kdy se nemocnice tváří, že třeba maluje, aby nemusela přiznat, že je oddělení zavřené, protože nemá lékaře nebo sestry,“ tvrdí prezident České lékařské komory Milan Kubek.
V Liberci už kvůli chybějícímu personálu museli omezit lůžka na odděleních intenzivní péče. „Největší nedostatek asi dvaceti sester je na intenzivních odděleních, vždy jedna až dvě sestry chybí téměř na každém lůžkovém oddělení,“ přiznává ředitelka ošetřovatelské péče Marie Fryaufová. Chybějící personál částečně nahrazují studenti, kterým nemocnice začala proplácet povinné praxe, a také sestry, které během rodičovské dovolené pracují na částečné úvazky.
Kolik je u nás sester?
V celém Česku je 104 tisíc registrovaných sester. Kolik jich ale momentálně skutečně pracuje ve zdravotnictví, nikdo neví. Faktem je, že počet absolventů zdravotnického vzdělání rok od roku klesá. Zájemce odrazuje i to, že sestrám už nestačí jen čtyři roky na střední „zdrávce“, jako tomu bylo dříve. Potřeba je vystudovat ještě tři roky na vyšší odborné škole nebo na bakalářském stupni vysoké školy. Za posledních 30 let klesly počty absolventů zdravotnického studia o 36 procent.
Když Alenu Novotnou a Marii Burianovou nepotřebují pacienti, věnují se úklidu nebo třeba kontrolují stav léků. Nejvíc času ale zabere papírování. Burianová bere už poněkolikáté složky pacientů do ruky a doplňuje do nich detailní údaje. Všechny papíry, kterých má každý pacient aspoň pět, navíc musí podepsat. Než odbije půlnoc, podepíše se tak sestra skoro stokrát. „Ztrácíme tím čas, místo abychom se věnovali pacientům. I když na pacienty si člověk čas vždycky najde, ale pak třeba místo v sedm odchází v půl osmé,“ podotýká Burianová.
Půlnoční kolečko už trvá o poznání kratší dobu. Pokoje se ponořily do tmy, hlas Zlaty Adamovské vystřídalo oddechování spících pacientů. Sestry potmě mění lahve s infuzemi a šeptem budí jen ty, kterým je potřeba dát lék.
Špinavá chirurgie
Častými diagnózami jsou tu u žen rakovina prsu a pak také nádor tlustého střeva a konečníku. Druhé onemocnění je často spojené s nutností provést pacientům vývod střev. I kvůli tomu se onkochirurgii přezdívá špinavá chirurgie.
„Já bych neměnila. Profesi ani oddělení. Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Když někdo přijde na „čistou chirurgii“, něco mu vezmou, nějakou kýlečku nebo tak, a druhý den ho pustí, to mě nebaví,“ usmívá se Alena Novotná, která se už na škole na takzvané stomie, tedy vývody, specializovala.
Na onkochirurgii jsou podle Novotné jedny z nejmladších sester v celé nemocnici. Práce na dvě směny je však náročná nejen fyzicky, ale kvůli neveselým diagnózám i psychicky. Když se sestry začnou dostávat do věku některých pacientek nebo si pořídí děti, začnou hledat klidnější práci v ordinacích specialistů nebo praktických lékařů.
Jsme unavené
Některé sestry zdravotnictví opouštějí úplně, protože nevydrží těžký zápřah, kdy pracují i za chybějící personál. „A mladé holky, které umí řeč, často odjíždějí za hranice zkusit vydělat peníze,“ dodává Novotná. Podle ředitelky Fryaufové si liberecké sestřičky vydělají v průměru 30 tisíc hrubého, platy asistentů pak dosahují zhruba 22 tisíc, liší se podle náročnosti oddělení.
„Těžko říct, kdo se o nás jednou bude starat,“ krčí rameny Novotná i Burianová. Samy přiznávají, že i když je práce baví, jsou unavené. Někteří pacienti navíc často neumí jejich nasazení ocenit. „Často říkají, že si přece platí pojištění, tak mají nárok na kvalitní zdravotní péči. To je samozřejmě pravda. Už ale nevidí, že sester i lékařů je málo a že jsme taky jenom lidi. Je otázka času, než se něco stane. Takhle to nejde donekonečna,“ myslí si Burianová.
Ministerstvo se teď na poslední chvíli snaží problém hasit. Kromě toho, že uvažuje o „dovozu“ sestřiček ze zahraničí – hlavně z Ukrajiny –, navrhuje také zkrácení vzdělávání sester: po čtyřech letech na „zdrávce“ by sestřičkám v novém oboru praktická sestra stačil jeden rok na vyšší odborné škole. Marie Burianová by novinky využila. Při pracovním vytížení už vzdala pokusy dostudovat dosud potřebné tři roky. Podle Novotné by bylo nejlepší řešení, kdyby asistentům s větší praxí rovnou uznali větší kompetence.
Nad ránem první příjem
Po šesti hodinách na nohou přišla kolem jedné hodiny v noci první krátká pauza na kávu a velmi pozdní večeři. I během tichého hovoru ale sestry naslouchají a při sebemenším hluku vybíhají na chodbu. Na sesterně neposedí dlouho, ještě je potřeba umýt skříně s infuzemi. Do unaveného těla se uprostřed noci navíc velmi rychle pouští zima, takže bez pohybu to nejde.
Ve 2:54 zazvoní telefon. Lékař z ambulance v přízemí lakonicky oznamuje do sluchátka, že „bude příjem“. Než šestnáctiletou dívku s bolestmi břicha pošle v doprovodu matky o patro výš, stihnou sestry ještě pravidelnou kontrolu pokojů ve tři hodiny.
Na oddělení dnes ovšem jinak panuje poměrně klidná noc. Pacienti se moc často nebudí s bolestmi a i příjem jediné pacientky je nezvykle málo, jindy sestry během noci do bílých postelí uloží i pět nových nemocných.
V půl šesté vyrážejí opět na pokoje, aby vybraným pacientům odebraly krev. Výsledky odběrů potřebují znát lékaři při ranní vizitě. Kolem šesté už je na chodbách rušno. Pomalu se probouzí většina pacientů, někteří se sami vypraví do koupelny, jiné omývají sestry přímo na lůžku, na kterém také kompletně vymění povlečení. Ještě od nemocných posbírají teploměry a spěchají předat směnu kolegyním.
Postupně otevírají složky každého z teď už devatenácti pacientů a dopodrobna proberou jejich zdravotní stav. Pozorně je poslouchá pět žen. Kromě ošetřovatelky a žákyně nastupují tentokrát na ranní hned tři sestry. Mladá blondýnka je sice novou posilou, tým se ale nerozroste. Jedna ze zkušených sester po letech odchází na klidnější oddělení.
