Ciocia Czesia (Česká teta) slavila minulý týden rok své existence, kde a jak vaše iniciativa začala?
Na konci minulého října byl zveřejněn posudek polského Ústavního soudu a v tu dobu se už vědělo, že dříve nebo později budou téměř všechny interrupce v Polsku zakázány. To spustilo mezi Poláky vlnu protestů, které v Praze nebyly možné, protože tu byl už docela hluboký lockdown. Udělali jsme tedy místo protestu před ambasádou takovou týdenní akci, během které mohli lidé přinášet svíčky a květiny. V komentářích k té akci se sešlo několik holek, které by chtěly dělat něco víc, a já byla mezi nimi. Dohodly jsme se, zavolaly si a tak v podstatě naše organizace vznikla. Bylo to velmi organické, žádné z nás se v tu dobu vůbec vzájemně neznaly.
Proč jste se rozhodla s ostatními spojit?
U mě v tom hrálo roli ohromné naštvání, kdy jsem nějakým způsobem potřebovala tyto emoce ventilovat. Vím ale, že u ostatních to byl například pocit totální bezmoci a beznaděje.
Pocházíte všechny z Polska?
Ano, všechny jsme Polky.
Kolika ženám jste za ten rok pomohly?
Na začátku to bylo spíše hledání toho, co můžeme a co nemůžeme dělat. Reálnou pomoc jsme začaly zprostředkovávat až od prosince. Kolem června jsme pomáhaly přibližně osmdesáti lidem měsíčně a dnes už je to přes sto. To ale neznamená, že všichni z nich si do Česka přijeli pro potrat. Někdo potřebuje například pouze poradit s tím, jaké jsou možnosti, nebo pomoci se zorientovat.
Jak vypadá vaše práce?
My děláme stoprocentně poradenskou činnost. Nezprostředkováváme potraty přímo, nemáme k tomu žádné smlouvy nebo něco podobného. Ženy se na nás například obrátí s tím, že potřebují poradit, co mají dělat. My jim řekneme, jaké mají možnosti, a ony se potom samy rozhodnou. Buď si objednají prášky přes internet, nebo se rozhodnou, že přijedou do Česka. S tím, že si to potom už zařídí samy. Radíme jim ale v průběhu celé té cesty. Ptají se nás také například na doporučení klinik, kde nebudou mít žádný problém s příjmem, nebo kde se domluví polsky. Taková klinika a nemocnice je například v Ostravě.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Nejtěžší je skutečnost, že to vůbec musíme dělat. Já bych byla nejraději abychom neexistovaly, abychom si daly jeden večer víno a řekly, že Ciocia Czesia končí, to by bylo nejlepší.
Na té samotné práci je ale třeba komplikované i to, že není úplně jasná interpretace českého práva. Je možné - když někdo hodně chce, interpretovat zákon tak, že ženy, které v Česku nemají trvalý pobyt, na tento zákrok právo nemají. České ministerstvo zdravotnictví ale na svých stránkách dvakrát oficiálně psalo, že na to tyto ženy právo mají. Občas ale i tak narazíme na to, že nás nějaká klinika odmítne nebo s námi nechce mluvit.
Jak vypadá spolupráce s českými zdravotníky?
Naše spolupráce s nějakou klinikou spočívá v tom, že nám v první řadě potvrdí, že nebudou mít problém s přijetím pacientky z Polska. Klinika o nás ví a my zase víme o tom, jaké tam mají procesy, jak to u nich funguje a co potřebují od klientek za informace či jaké dokumenty. Stává se, že nám kliniky u hranic do telefonu řeknou, že Polku nepřijmou, ale když tam potom nějaká přijede, tak ji nevyhodí. Zkrátka k tomu nechtějí dávat oficiální stanovisko. Na odmítání ale narážíme čím dál méně. I proto, jak je celá situace v Polsku medializovaná, takže toho využíváme a jednáme s dalšími zařízeními.
Vybíráte peníze přes fundraising, spočívá tedy vaše činnost i v přispívání na zákrok?
Ano, protože to je poměrně velká částka. Především proto, že tu Polky nemají pojištění. Do 12. týdne těhotenství to vychází na nějakých dvanáct tisíc, což může v Polsku být na pokladně v maličkém městě i měsíční výplata. Typicky studentky nebo ženy, které nemají našetřené peníze, zkrátka někdy nemohou jen tak zavolat rodině a půjčit si peníze na potrat v Česku. Často jsou vedle samotného zákroku potřeba finance například také na PCR testy a podobně.
Financování zákroků děláme napřímo. S klinikami to máme domluveno tak, že nám pošlou fakturu, takže platíme rovnou zdravotnickému středisku. Určitě neposíláme peníze ženám na účet. To by mohlo být v Polsku interpretováno různě, například jako pomoc s potratem, a to už není legální.
Zaznamenali jste během roku nějaké výhrůžky nebo nevoli od lidí, kteří berou umělé přerušení těhotenství jako vraždu?
Vůbec nic. Čekali jsme to, ale za celý rok, co fungujeme, jsme dostali možná jeden mail a jeden komentář o tom, že zabíjíme děti. Opravdu jsem čekala, že to bude mnohem horší, a máme radost, že to tak není.
Ani polská vláda se vám nijak nesnaží komplikovat činnost?
Ne. Vše, co děláme, je stoprocentně legální. Spíš se dějí takové "bizáry", že velvyslanec Polska píše dopis na ministerstvo zdravotnictví, že chápe, že máme jinou legislativu, ale že přece v Polsku je to nelegální, tak ať tady Polkám nepomáháme.
V Česku je možné provést interrupci i po 12. týdnu těhotenství, pokud se zjistí, že je plod poškozený. Platí tohle i pro Polky, které chtějí do Česka na interrupci?
Ano, ale dělá se to potom ve státní nemocnici, kam je potřeba zaslat gynekologické výsledky a ještě různá další vyšetření. Cena se potom hodně liší a závisí na tom, co všechno bylo během tohoto zákroku potřeba udělat, jak dlouho musela být žena v nemocnici a podobně. Částka se pohybuje kolem patnácti tisíc, ale hodně to záleží na okolnostech.
S jakými problémy se ženy setkávají, když se po potratu v Česku vrátí domů?
Velmi záleží na rodině a na jejich okolí. Byla u nás například žena, která to nemohla nikomu říct. Naše dobrovolnice ji musela vyzvedávat na nádraží, protože byla hodně zmatená, a navíc poprvé v zahraničí. Když si potom v autě povídaly, sdělila jí, že je to poprvé, co si o tom s někým mohla popovídat. Opravdu se velmi bála špatné a odsuzující reakce okolí. Jsou ale samozřejmě i ženy, které mají plnou podporu okolí.
Problém doma ale také občas bývá s gynekology. Je dobré, aby ženy jely po nějaké době od zákroku na kontrolu. Stávalo se nám, že gynekologové v Polsku směrem k těmto ženám na vyšetřeních nepříjemně moralizovali. Založili jsme proto databázi polských lékařů, o kterých víme, že jsou profesionální a ženy u nich nemusí riskovat, že si z pozákrokových kontrol odnesou nějaké trauma.
Změnilo se něco po smrti Izabely, třicetileté maminky, která v září zemřela po odmítnuté interrupci? Jaká je v Polsku nyní atmosféra?
Smrt Izabely
Třicetiletá Izabela podle médií zemřela poté, co jí lékaři odmítli provést interrupci. Do nemocnice přijela ve 22. týdnu těhotenství, protože jí odtekla plodová voda. Lékaři ale údajně v souladu se zákonem čekali, dokud plodu, kterému již před tím zjistili vážné poškození, nepřestane bít srdce. Izabela během čekání dostala podle její rodiny vysoké horečky, o kterých lékaře informovala. V SMS zprávách poslaných své rodině čekání na odumření plodu spojovala s potratovou politikou a obávala se sepse. Té nakonec skutečně podlehla.
Podle kritiků k jejímu úmrtí přispěl právě nález Ústavního soudu z loňského října, který prakticky postavil interrupce v Polsku mimo zákon. Informace o její smrti vyvolaly na začátku listopadu novou vlnu protestů proti stávajícímu nastavení polského zákona.
Nic se nezměnilo a myslím, že se ještě dlouho nic nezmění. V Argentině to trvalo 14 let, než si tam lidé právo vybojovali. Myslím si, že je to běh na dlouhou trať, a nemůžeme čekat, že uděláme protest a vláda si řekne "no jo, vlastně máte pravdu" a všechno bude zase najednou v pořádku. Lidé jsou pořád stále stejně naštvaní.
Čekali jste, že bude vláda dávat od Izabeliny smrti ruce pryč ještě před tím, než se vše vyšetří?
Určitě, my nemáme žádná pozitivní očekávání od polské vlády. Pro mě jsou zprávy z Polska špatné zprávy.
Je možné zajistit ženám v Česku i urgentní interrupci například po odtoku plodové vody, jak se to stalo Izabele?
To je naprosto nereálné. Je to situace, kdy ta žena musí být v nemocnici, takže nic takového určitě nejde provést. Já ale myslím, že situace, která nastala v případu Izabely, není ani tolik o tom, že by měli lékaři svázané ruce právem, ale o nějakém přístupu té nemocnice. Od roku 1993, kdy se potratová politika zpřísnila, nebyl žádný lékař za potrat potrestán ani stíhán.
