Na jaře minulého roku musela spousta zaměstnanců domovů pro seniory opustit své rodiny, a aby ochránili nejrizikovější skupinu, do zařízení se nastěhovali. Vy jste byla jednou z nich. Jaké to pro vás bylo?
My jsme se snažili ochránit jak seniory, tak také sebe a naše rodiny, protože na jaře nikdo nevěděl, jak nemoc bude postupovat, jak rychle se bude šířit a co se bude dít. Šlo o dobrovolný tým 60 lidí, kteří byli ochotni se do domova na nějakou chvíli nastěhovat. Původně byly plánované dva týdny, ale vzhledem k situaci jsme byli pryč od rodin 21 dní. Pro všechny, co jsme se zúčastnili, to bylo hodně náročné a nikdo z nás na to jen tak nezapomene, protože kontakt s rodinou byl úplně minimální a práce byla náročná. Přes to všechno jsem ale ráda, že jsem do toho šla, protože z venku by se ta situace řešila těžko. Bylo zapotřebí tady s lidmi být, naslouchat jim a velmi operativně reagovat.
Opakovalo se to ještě někdy? Nebo jste tak konali pouze v počátku pandemie?
Bylo to tak pouze na jaře. Díky tomu nákaza do našeho zařízení vůbec nepronikla. S příchodem druhé vlny na podzim se pak ale virus naopak šířil tak rychle, že nějaké uzavírání vlastně nemělo vůbec smysl. Ze dne na den onemocněl téměř veškerý personál. Za říjen jsme v naší organizaci měli 110 neschopenek.
Jak jste takovou situaci řešili?
Všichni z personálu, kteří zůstali zdraví, nám vycházeli maximálně vstříc a pracovali neúnavně po celou dobu, kdy jejich další kolegové onemocněli. Jelikož se nám nákaza projevila v jedné celé budově, tak jsme ji uzavřeli. Ráno, když přišli pracovníci do práce, se oblékli do ochranných obleků a takto na odděleních strávili celé dny. Museli se navzájem nahrazovat, dostávalo se jim málo odpočinku, vyčerpání bylo znát. To stejné se pak v lednu po vánočním rozvolňování opakovalo i v druhé budově, kdy jsme postupovali úplně stejně.
Kdybyste se měla ohlédnout zpět, jak byste zhodnotila uplynulý rok?
Kdybych měla porovnat všechna tři období, tak na jaře nás všechny ovládal velký strach z neznáma. Nikdo nevěděl, co bude. Ochranné pomůcky, které se staly každodenní součástí naší práce, domovy za normálních okolností vůbec nepotřebují. Na podzim už jsme byli více zabezpečeni, měli jsme dostatečné zásoby a situaci jsme tehdy zvládali asi nejlépe, jelikož se lidé hodně semkli. Na konci tohoto období pak už ale byla vidět na všech velká únava. V lednu jsme pak byli zase o krůček dál, ale jelikož už to všechno trvá tak dlouho, naši pracovníci jsou opravdu vyčerpaní. Vidím, že by si potřebovali odpočinout, mít nějakou jistotu, že to někdy skončí.
Přijde vám, že se role pečovatelů v první linii někdy trochu opomíjí?
Občas se setkáváme s nevolí, kdy už jsou lidé frustrovaní a opírají se do našich pracovníků. My se přitom pouze snažíme naplňovat nařízení vlády, která jsou jasně daná. Už je to pro všechny opravdu dlouhé, ale ti, kteří u nás mají své blízké, si to uvědomují a naší práce si váží. Je ale pravda, že si ji spousta lidí začala všímat teprve až kvůli pandemii. Najednou nás začaly podporovat různé firmy a soukromé osoby, což mi přišlo zajímavé - vždyť my tu práci děláme celoročně a úplně se stejným nasazením. Staráme se o naše klienty, ať jsou zdraví nebo nemocní, každý den a po celý rok. Co se týče přístupu našich pracovníků, tak někteří pečovatelé sice svou práci za současné situace vnímají jako nadstandardní, jiní to ale berou jako svoje poslání a nepřijde jim na tom nic výjimečného. Já si ale myslím, že za ten rok všichni tu svoji výjimečnost ukázali.
Pandemie trvá už rok, jak to zvládají vaši klienti? Poznamenalo je to nějak?
Ze začátku to snášeli docela dobře, protože byli rádi, když u sebe měli stále stejnou skupinu pracovníků. Chvílemi bylo dokonce i veselo. Byli jsme tam s nimi, tak měli pocit, že jsou hodně v bezpečí a doba byla klidnější. Postupem času, kdy už se dlouho neviděli se svou rodinou, jim nálada ale začala klesat. I přesto, že si velká část našich klientů onemocněním prošla a uvědomují si, že to není žádná banalita a že je potřeba se chránit, si myslím, že je to hodně poznamenává. Hlavně to, že se nemohou potkávat ani mezi sebou, tak jak by chtěli a mohli za normálních okolností.
Takže je více trápí samota než strach z nákazy?
Určitě. My se je snažíme zabavit, jak jen to jde. Návštěvy už jsou naštěstí za určitých podmínek povolené. Po tu dlouhou dobu, co povolené vůbec nebyly, klienti měli možnost se s rodinou vidět alespoň přes Skype nebo se s nimi spojit telefonicky.
Nemocnice jsou zahlcené, spousta z nich nemůže přijímat nové pacienty. Jak se současná epidemická situace z hlediska počtu nakažených projevuje ve vašem zařízení?
Momentálně mám velkou radost, že náš domov je bez nákazy. Ale to z důvodu, že si nemocí většina našich klientů na podzim prošla a také proto, že už z nich velká část byla očkována, a to včetně personálu.
Jak vakcinaci vnímají? Měli spíše strach, nebo k očkování přistupovali pozitivně?
Ti, kteří vakcínu chtěli, už mají obě dávky. Lidé se těší na to, že se pro ně po očkování život zase o trochu více rozběhne. Věří, že se ve větší míře povolí návštěvy, budou se moct zúčastnit různých společenských akcí. Dává jim to naději, takže k tomu přistupují většinou pozitivně. Možná jen kdyby to přišlo o něco dřív, tak nás to mohlo uchránit od některých skutečností, se kterými jsme se potýkali.
Máte od ministerstva konkrétní pokyny pro chod domovů v této situaci? A jak hodnotíte opatření, která se na vás vztahují?
Zpočátku se opatření nejen neustále měnila, ale také přicházela pozdě. A to mě nutí přemýšlet nejen nad domovy pro seniory, ale také nad všemi ostatními sociálními službami, které máme a pro které doteď žádné opatření vydané nebylo a nikdo se jimi ještě nezabýval.
Co se týče pokynů, tak ty od ministerstva dostáváme prostřednictvím Jihomoravského kraje. Spolupráce teď už funguje velmi dobře a pružně. Nejaktuálnější pokyny nám jsou zasílány a my je poté v rámci dané situace aplikujeme na naše služby. Dodržujeme veškerá hygienická opatření, pravidla návštěv, krátké setkávání mezi pracovníky. Co ale u nás bohužel nejde, je takzvaný home office. Potřebujeme být v osobním kontaktu, abychom vše mohli řešit efektivně.
Co by vám v této krizi mohlo práci ulehčit, případně zvýšit její efektivitu tak, abyste se v budoucnu mohli podobně těžkým situacím vyvarovat?
Více personálu. I vzhledem ke zdravotnímu stavu našich klientů je to čím dál náročnější a teď jsme se opravdu přesvědčili o tom, že je to potřeba. Několikrát jsme už opravdu byli na hraně kapacit, museli jsme využívat dobrovolníky a dokonce se na podzim stalo, že z celého oddělení nám na něm zbyla pouze jediná zdravá kmenová pracovnice, která tam byla sama a nevěděla, co dělat dřív. Myslím si, že si kolegyně tento konkrétní den bude pamatovat ještě hodně dlouho.
Video: Vláda nechává umřít tisíce seniorů, promořování je risk, který nefunguje, říká Trnka
