Chrudim/Kábul/Bamako – "Jsme pod palbou," oznámili výsadkáři svému veliteli Marku Štěpánkovi na základnu v afghánském Bagrámu. A pak se v radiostanici na dlouho odmlčeli.
"Chvíle do dalšího hlášení, kdy slyšíte v reproduktorech střelbu a jen domýšlíte, co všechno se asi s vašimi lidmi daleko od vás děje, jsou k nesnesení. Míru toho stresu jde jen těžko popsat. V tichosti trpíte a doufáte, že si kluci s útokem poradí, odrazí ho a vrátí se všichni na základnu," dělí se o zážitky z nedávné afghánské mise Marek Štěpánek, velitel roty chrudimského výsadkového praporu.
Z posledních pěti let strávil kapitán přes dva roky v misích v africkém Mali či v Afghánistánu. Vánoční a novoroční svátky nevyjímaje.
Pro něj a jemu podobné vojáky nebo třeba dobrovolníky z humanitární organizace Lékaři bez hranic či Člověk v tísni je to vlastně typická situace. Lidé nasazení na zahraničních misích v Afghánistánu či Iráku vzpomínají v období Štědrého dne či Silvestra na nejbližší doma. A jejich kolegové v Česku bývají naopak v myšlenkách u svých kamarádů ve válečných oblastech.
"V Afghánistánu to nebylo nic příjemného, nejvíc mi chyběla rodina. Dalo se to ale samozřejmě vydržet. Když jsem teď v Česku, myslím často na kamarády a kolegy venku. Této rozpolcenosti se už asi nezbavím," popisuje Štěpánek.
"Na šťastný návrat českých vojáků si s kolegy z praporu na Silvestra určitě přiťukneme. Ne každá rodina má štěstí, že je celá a ve zdraví doma. I když to většina lidí bere jako samozřejmost, zdaleka tomu tak není," přemítá.
V riskantních misích bude na Silvestra 400 mužů a žen
V Aghánistánu už padlo pět chrudimských výsadkářů. Jejich přátelé a kolegové na ně v těchto dnech vzpomínají obzvlášť. Bolestné vzpomínky je ale neochromují. "Pokud by to člověku strašilo pořád v hlavě, tak by to k ničemu dobrému nevedlo, jen k dalšímu neštěstí," vysvětluje kapitán.
Kvůli kamarádům, kteří zemřeli v cizině, pořádají lidé v Chrudimi každý rok charitativní běh. Při tom letošním se na startovném pro fond vojenské solidarity vybralo 89 000 korun.
Druhá výsadková rota, ve které sloužili čtyři ze zmíněných pěti padlých výsadkářů, se navíc skládá na štědrovečerní dárky pro děti těch, kteří se nevrátili. "Na ty kluky nezapomínáme," ujišťuje Štěpánek.
Česká armáda má v současné době v riskantních zahraničních misích 400 mužů a žen.
Marek Štěpánek má v kanceláři fotografii dvouleté dcery. Vnucuje se proto otázka, zda ho někdy nelákalo odmítnout nebezpečnou vojenskou expedici.
"Nevím, jak by na to reagovali nadřízení, mě by to ale nikdy ani nenapadlo. Jsem voják a složil jsem slib, že budu sloužit tam, kam mě armáda – respektive Česká republika – pošle. Pro mě a mé kolegy jde o obrovský závazek, ze kterého se nejde jen tak vyvléknout. Říct: 'Pánové, pardon, mně se teď do Afghánistánu nebo na Mali zrovna nechce.'
Snažím se dělat správné věci, stejně jako ostatní vojáci našeho praporu, takže zahraniční armádní mise neberu jako oběť, ale jako správnou věc. A že má zrovna náš prapor největší ztráty na životech? Nad tím se snažím moc nepřemýšlet. Jinak bych do jakékoliv mise ani nemohl odjet, ovlivňovalo by to mé chování," říká přímočaře Štěpánek.
Čeští vojáci v Mali již tři měsíce plní operační úkol, cvičí malijskou armádu a připravují se na doprovod konvojů https://t.co/gRYp3fXXoz pic.twitter.com/bIhrz0r9D1
— Ministerstvo obrany (@ObranaTweetuje) December 19, 2016
Kritici členství Česka v NATO označují vojáky, jako je Štěpánek, za žoldáky, kterým je jedno, kde zrovna jsou a co tam dělají. Hlavně když dostanou zaplaceno.
Na to kapitán s úsměvem krčí rameny: "Nikomu jeho názor neberu. Často ti lidé ale nevědí nic o tom, jak to třeba u nás výsadkářů funguje," říká. "A že podle nich riskujeme život a podstupujeme válečné útrapy – ať už v Afghánistánu, nebo v Mali – jen kvůli penězům? Co na to říct? Vědí vůbec, o co v těch konfliktech, do kterých nás česká vláda posílá, jde a v co mohou vyústit? O malijské misi se třeba říká, že je 'jen' výcviková. Ale i tam – dokonce v hlavním městě Bamako, nedaleko naší základny – došlo ke dvěma brutálním teroristickým útokům na tamní hotely," dodává Štěpánek.
Občas se v českém parlamentu objeví i rovnou návrh na vystoupení Česka ze Severoatlantické aliance, naposledy například od komunistů. Vláda ho ale nepodpořila. "Ven z NATO? Nevím o lepší alternativě," míní velitel roty chrudimského výsadkového praporu.
Proč ten vděk afghánských vesničanů
Štěpánek a "jeho" lidé žijí dost divoký a nebezpečný život, na hony vzdálený stereotypu. Co jim to vůbec dává?
"Rozhled a vědomí ceny života. Chřipka, vytopený byt nebo jiná podobná komplikace není to nejhorší, co může člověka potkat. Snažím se ale práci striktně oddělovat od soukromí, takže zahraniční armádní mise mě obohacují především profesně. Ať už jazykově, nebo poznáním jiných stylů práce, kulturních i etnických zvyklostí lidí v místech, kde zrovna jsem. Takové zkušenosti posunou každého vojáka znatelně profesně výš," vysvětluje kapitán.
K pocitu užitečnosti práce vede výsadkáře i vděk Afghánců, do jejichž vesnice se Češi po delší době při bojové patrole vracejí. Slýchají například, že než se do oblasti vrátí, prudce tam vzroste kriminalita – loupeže, pašování zbraní nebo drog, přestřelky. Vždy když čeští vojáci přijedou zpět, mají Afghánci na nějaký čas od zločinců pokoj.
Ani zkušeným výsadkářům se ale nevyhnou chvíle, ve kterých by nejraději se vším praštili. Přicházejí zpravidla po útoku improvizovaným výbušným zařízením nebo při přepadu české patroly.
"Když to zkrátka bouchlo přímo pod vozidlem s našimi vojáky. Právě tohle jsou pro každého velitele těžké momenty. Zmocňuje se vás obrovské vnitřní napětí, které musíte zvládnout, abyste měli chladnou hlavu a mohli svým klukům pod palbou vyslat pomoc, pokud si ji vyžádají. Takže jen zoufale čekáte na hlášení o zraněných a raději byste v té vřavě byli s nimi než někde ve štábu," líčí nejobtíženější momenty své práce Štěpánek.
Když jeho vojáci z boje vyváznou, zmocní se ho nepopsatelná úleva, ale i hrdost na to, jak to zvládli.
8. července 2014 ale v Afghánistánu i přesto zahynulo pět chrudimských výsadkářů. A kapitán Štěpánek si pokládal otázky: stojí to vůbec za to? Mám to celé zapotřebí?
Nakonec zůstal a slouží dál. "Řekl jsem si, že chci a můžu pořád něco změnit, nějak pomoci. Převládlo ale i to, že jsem chtěl zůstat s kluky a přispět zkušenostmi, aby se jim už něco podobného nestalo."
K tomu, proč vojáci jako Marek Štěpánek balí na povel své kufry a jdou, kam je potřeba, přispívá určitě i respekt, kterému se chrudimští výsadkáři těší například u Američanů. Jejich velení přidělovalo Čechům ty nejobtížnější úkoly.
"Nakonec jsme získali tak velkou důvěru, že jsme amerického velitele úkolového uskupení doprovázeli výhradně my. Nejednou nám řekli, že na nás Čechy je i v těžkých chvílích vždycky spolehnutí," uzavírá Marek Štěpánek, velitel roty chrudimského výsadkového praporu.
