Mali? Byli jsme ti, kteří přišli pomoci, říká výsadkář

Jan Gazdík Jan Gazdík
15. 9. 2013 19:00
Rozhovor s nadporučíkem Markem Štěpánkem, který se s dalšími Čechy vrátil z africké mise
Čeští vojáci v Mali.
Čeští vojáci v Mali. | Foto: Martin Šromovský

Praha - Malárie, vyčerpávající čtyřiadvacetihodinvé hotovosti, nutnost být neustále ve střehu, pokud by bylo velitelství mezinárodní výcvikové mise EUTM napadeno teroristy, ale také vděk malijských občanů za to, že v jejich zemi je opět klid.

Islamističtí radikálové, kteří přivedli Mali na pokraj katastrofy, o sobě dnes dávají vědět jen tu a tam na severu Mali. Velitel chrudimských výsadkářů nadporučík Marek Štěpánek shrnuje těsně po sobotním přístání půlroční pobyt v této africké zemi do těchto pouhých dvou vět.

Nebyli jsme tolik ohroženi jako v Afghánistánu a neobávali se tudíž, že nám může každou chvíli přiletět raketa na hlavu. Nicméně jsme museli být čtyřiadvacet hodin k dispozici, pokud by se cokoliv stalo. Bezpečnost základny Evropské unie jsme měli prostě komplet na triku my - Češi. Jsme rádi, že to máme ve zdraví za sebou. Zátěž - zejména ta psychická - byla ohromná.

Setkání s domorodci.
Setkání s domorodci. | Foto: Martin Šromovský

Ve čtyřiatřiceti chlapech jsme "točili" tři družstva: jedno doprovázelo a chránilo důležité vojáky, politiky či jejich konvoje, když jeli na jednání, další bylo k dispozici rychlým silám a třetí chránilo velitelství mise EUTM. Obdivuji kluky, že to ten půl roku vydrželi bez jakéhokoliv zaškobrtnutí.

A. cz: Ponorková nemoc se nedostavila? Půl roku bez žen...

Bylo nás tam jen čtyřiatřicet a ani v takhle poměrně malé skupině a na tak malém prostoru - a jak říkáte navíc bez žen - jsme si za celou tu dobu na nervy nelezli.

A. cz.: Před expedicí vás na tamní poměry připravovali i francouzští diplomaté, kteří v Mali žili. Co jste se za těch půl roku o Mali dozvěděl? Překvapilo vás něco?

Krátké uvítání na kbelském letišti. Marek Štěpánek je první zleva.
Krátké uvítání na kbelském letišti. Marek Štěpánek je první zleva. | Foto: Jan Gazdík

Jde o velmi zajímavou multikulturní zemi. Nejde jen o stát orientovaný na muslimskou víru. Žije v něm velké množství kmenů, které spolu vycházejí... Ty kmeny se různě prolínají - zejména v hlavním městě Bamaku, kde sídlila základna EUTM. Na druhé straně jsou Malijci velmi přístupní a přátelští, takže jsme s nimi žádné rozepře, natož konflikty, neměli. I když je úředním jazykem francouzština, značné množství lidí ji neovládá.

Mali je kromě toho nesmírně zajímavou a krásnou zemí... náchází se v něm například město Timbuktu, které je opředeno mnoha záhadami a pověrami. Je to jedno z nejstarších měst... někdy z desátého století. Známé je například hliněnými hrobkami a budovami.

Jde o významné centrum západoafrické vzdělanosti a zároveň je jedním ze sedmi svatých měst islámu. K návštěvě bych ale zatím Mali nikomu kvůli jeho bezpečí nedoporučoval. Pro turistiku tam nebude po nějaký čas vhodná doba.

A. cz.: Zažívali jste i krizové či rizikové chvíle, kdy vám nebylo moc do smíchu?

Foto: Martin Šromovský

Nejhůře nám bylo, když moji dva lidé onemocněli malárií. To byl poměrně velký strašák. V Mali nikdy nevíte, kdy vás může tato nemoc složit. Malárie je sice léčitelná, často se ale vrací ve zcela neočekávaný okamžik. Nemoc má ošklivý průběh: velmi vysoké horečky, které nejde ničím srazit. V tu chvíli jsem prožíval o své kluky velký strach.

A když se z toho dostali, tak jsem se pro změnu bál, že to sklátí někoho dalšího. Vlastně jsme měli v misi EUTM úplně prvního pacienta, který malárií onemocněl.

A. cz.: V březnu jste přijížděli do válkou téměř rozvrácené země. Z jaké země jste teď odjížděli?

Nepokoje či boje doznívají už jen na severu Mali - tohle mají v rámci operace Serval na starosti Francouzské jednotky. Mali je na nejlepší cestě se z toho dostat. Začíná se pomalu stabilizovat. Po puči má za sebou prezidentské volby... nepokoje se posouvají dál a dál na sever. Odlétali jsem tedy z mnohem stabilnější země, než do jaké jsme přijeli.

A. cz.: A jak se vám sloužilo pod Francouzi?

Byli korektní. I ti nejvyšší velitelé nás respektovali a chovali se k nám jako k rovnocenným partnerům.

A. cz.: Když si na Mali vzpomenete za dva či tři roky. Co se vám vybaví?

Určitě tamní lidé. Byl jsem velmi příjemně překvapen, jak se k nám chovali. Byli velmi přátelští. Když jsme kolem nich projížděli v džípech, tak na nás mávali. Pokud jsme zastavili, okamžitě nám podávali ruce. Nebrali nás - jako třeba někdy v Afghánistánu - jako vetřelce. Jsme pro ně ti, kteří jim přišli pomoci. Uvědomovali si totiž, co asi by nastalo a kam až by islámští radikálové došli, pokud bychom nepřišli.

Z vlastních lidí jsem však překvapený nebyl. Koneckonců jsem si je sám vybíral. Přesto jsem na ně opravdu hrdý za to, jak se chovali a jak i ve stresových chvílích obstáli. Možná to vyzní pro mnohé pateticky, ale jsem pyšný na to, že mohu sloužit u 43. výsadkového praporu a že v něm pracují takoví lidé, kteří se mnou byli v Mali.

A. cz.: Teď vás vystřídali vojáci ze žateckého praporu rychlého nasazení. Je jich ale o čtyři víc. Proč?

Jde o instruktory, kteří budou pomáhat se školením malijských vojáků, aby byla jejich armáda příště schopna čelit islámským radikálům.

A. cz.: Nastaly pro vás v Mali vůbec chvíle, kdy jste zapomínali na rizika, nebezpečí terorismu a únavu?

A víte že, ano. Musím se ale znovu vrátit k lidem. Výborně jsme vycházeli s místními, kteří zajišťovali chod základny. Většina z nich byla velmi sdílná a družná. Jeden den vás tedy pozdravili bonjour už druhý den "nazdar a jak se máš"? Možná je to prkotina... ale člověku to udělá radost. Mí kluci tamní domorodce naučili české fráze, že jsem se ke konci až nestačil divit kolik toho umí. Za ten půl roku se někteří z nich naučili docela slušně česky.

A. cz.: Teď ale nejdříve jedete do speciálních laboratoří kvůli komplexnímu vyšetření. A až pak domů - tam je asi velká radost ne?

To se ještě uvidí... Ale vážně. Manželka na mě znovu čekala půl roku. Už jsem ji nechal takhle doma potřetí. Mám velké štěstí, že to snáší a že to se mnou vydržela.

 

Právě se děje

Další zprávy