Sovětské politbyro, v jehož čele tehdy stál Konstantin Černěnko, si oznámení bojkotu olympiády načasovalo na den, kdy z New Yorku 9. května 1984 do Los Angeles vyrážela štafeta s olympijským ohněm. Jeho nosiči před sebou měli 15 000 kilometrů a postupně navštívili 33 amerických států.
Oficiální sovětské zdůvodnění bojkotu, jak je do světa vyslala agentura TASS, znělo, že sovětští sportovci na hry nepřijedou kvůli "pohrdání olympijskými ideály" ze strany USA. "Je známo, že od prvního dne příprav současné olympiády se americká administrativa rozhodla využít hry pro své politické cíle," stálo v prohlášení.
Bylo to skryté obvinění, že tehdejší republikánský prezident Ronald Reagan využije olympiádu v kampani před volbami, ve kterých v listopadu 1984 obhajoval Bílý dům. V SSSR si přitom přáli vítězství jeho demokratického oponenta.
A už přímo bez servítků sovětské prohlášení tvrdilo: "V USA je bičována protisovětská hysterie a šovinistické nálady. Extremistické organizace a skupiny za podpory amerických úřadů prudce zvýšily své aktivity, aby vytvořily nesnesitelnou atmosféru pro pobyt sovětské delegace. Za těchto podmínek není účast sovětských sportovců možná."
V posledních letech se v souvislosti s aktuálními dopingovými skandály ruských sportovců objevily výklady, že skutečným důvodem neúčasti Sovětů byl už v roce 1984 strach z možného odhalení jejich do té doby tajných dopingových metod.
Ale to jsou spíše jen spekulace, většinový historický názor zní stejně jako už v roce 1984. Ze strany SSSR to byla odplata za západní bojkot her v Moskvě čtyři roky předtím. V reakci na sovětskou invazi do Afghánistánu tehdy v čele s USA odmítlo účast 60 zemí.
Seriál Aktuálně.cz Bouřlivé olympiády
Olympiády mají být z podstaty nepolitické. Přesto se ve 20. století staly dějištěm protestů, ukázkou moci totalitních režimů nebo místem, kde docházelo k teroristickým útokům. Zřetelně se tu projevovala nejen síla sportovců, ale také nejmocnějších vůdců planety. Deník Aktuálně.cz přinesl sérii textů věnovaných pohnuté historii klání pod pěti kruhy.
Již jsme publikovali:
- Berlín 1936: Když se olympiáda stane zvrácenou reklamou na nacismus
- Melbourne 1956: Rána pěstí spustila bitku, jakou olympiáda nepamatuje
- Mexiko 1968: Nechceme olympiádu, ale revoluci, volali demonstranti
- Mnichov 1972: Sportovci umírali, zatímco se bojovalo o medaile
- Moskva 1980: Bojkotovaná komunistická olympiáda, kvůli hrám vznikl největší hotel světa
- Los Angeles 1984: Město andělů dokázalo vydělat a ukázalo cestu dalším
- Barcelona 1992: Bosenská atletka trénovala ve strachu z ostřelovačů
- Peking 2008: Olympiáda měla otevřít Čínu světu. Stal se opak
"Vynucená neúčast"
V Los Angeles to nakonec bylo výrazně méně. Vedle samotného Sovětského svazu šlo o dalších 15 států východního bloku, včetně Československa. Zdejším zklamaným olympionikům bylo přitom vysvětleno, že rozhodně nejde o bojkot. "Účast nám byla znemožněna," uvedl tehdejší šéf Československého olympijského výboru a člen ÚV KSČ Antonín Himl.
Diskař Imrich Bugár, který v květnu 1984 už trénoval v Los Angeles, se o řadu let později nechal slyšet, co po nuceném návratu z USA do Prahy tehdy osobně Himlovi řekl. "Nic protisocialistického jsem tam neviděl, jen reklamu na ruskou vodku," vzpomínal Bugár.
Oficiální verze, které se musela držet československá režimní média, zněla, že se jednalo o "vynucenou neúčast". Tisk a televize si daly hodně záležet na tom, aby olympiádu popisovaly v tom nejhorším světle. "V Los Angeles: dolary nad medaile," zněl například titulek článku v Mladé frontě, který referoval o slavnostním zahájení her, které se konalo 28. července 1984.
List Československý sport napsal, že vedle všech možných dalších neduhů, jako měl být smog, bezpečnostní rizika nebo údajné nesportovní zvýhodňování amerických sportovců, to bylo "totální zkomercionalizování olympiády", co v Los Angeles údajně pošlapalo olympijského ducha.
Věděli, za co utrácet
Hry v Los Angeles byly první olympiádou, na jejímž finančním zabezpečení se výměnou za reklamu sponzorsky podílely velké korporace. Podle Geoffa Fostera, bývalého sportovního reportéra listu Wall Street Journal, to v podstatě zachránilo samotnou existenci olympijských her.
Před Los Angeles byly hry finančně vesměs v režii pořádajících států a placeny z veřejných rozpočtů, ve kterých pak ale také zůstala velká díra. "Hry v Montrealu v roce 1976 byly finanční katastrofou," upozorňuje Foster, že organizátoři prodělali bezmála dvě miliardy dolarů, což byly v roce 1976 obrovské peníze.
Jaký schodek zůstal za olympiádou v Moskvě, sovětský režim nikdy nezveřejnil. Ale výsledkem opakovaných finančních potíží předchozích olympijských měst v každém případě bylo, že o pořádání letních her v roce 1984 se přihlásili pouze dva zájemci - Los Angeles a Teherán. A když byla íránská metropole následně vyřazena z politických důvodů, olympiáda podle Fostera vlastně automaticky připadla americkému Městu andělů.
V Los Angeles od počátku věděli, za co nechtějí utrácet. Na rozdíl od předchozích olympiád, pro které se sportovní areály stavěly na zelené louce, v Kalifornii mnohem více využili už fungující sportoviště.
Hlavním místem a dějištěm atletických soutěží byl stadion Coliseum, který už hostil olympijské hry v roce 1932. A zcela nově byly vybudovány jen dva komplexy - Olympijský plavecký stadion McDonald's a Olympijský velodrom 7-Eleven. Jména komerčních firem v jejich názvu jasně říkají, kdo stavby financoval.
Ziskové hry
V Los Angeles také poprvé uplatnili systém velkých výhradních sponzorů. O nápoje se tak například starala Coca-Cola, o pivo Anheuser Bush, o jídlo McDonald's a menší svačiny a pamlsky firma M&M.
Na jedné straně to lze skutečně nazvat komercializací, ale výsledem byl zisk ve výši 250 milionů dolarů. Los Angeles podle novináře Geoffa Fostera tak otevřelo novou kapitolu v historii her a o pořádání letních olympiád začal být ve světových metropolích znovu zájem.
I přes drtivou kritiku až posměch československých médií, podle kterých byly hry bez účasti východních sportovců nedůstojnou fraškou, olympiáda v Los Angeles byla i sportovně hodnotná, zajímavá, s řadou skvělých momentů.
Nepřijelo na ni sice šestnáct zemí východního bloku, ale 140 států, které se naopak účastnily, v té době představovalo olympijský rekord. Poprvé od Helsinek 1952 tu o medaile soupeřili i sportovci z Číny, když se pro Tchaj-wan podařilo dohodnout pro obě strany přijatelný název Chinese Taipei.
Olympijský oheň na stadion na slavnostní zahájení přinesla - jako poslední členka štafety, která měla dohromady přes 3600 běžců - Gina Hemphillová, vnučka Jesseho Owense. Bylo to předznamenání jednoho z následných sportovních vrcholů celých her. Carl Lewis v Los Angeles vyrovnal skvělou bilanci Owense z Berlína 1936, když podobně jako on získal čtyři zlaté medaile.
Právě v Los Angeles se také představil zárodek příštího hvězdného basketbalového mužstva USA. Jeho hlavní esa byla formálně ještě amatéry, Michael Jordan už ale měl v kapse čerstvě podepsanou smlouvu s týmem NBA Chicago Bulls. Na olympiádě v Barceloně 1992 pak americké mužstvo deklasovalo soupeře takovými rozdíly, že si vysloužilo název Dream Team.
A Rumunsko, které se k sovětskému bojkotu jako jediný člen Varšavské smlouvy nepřipojilo, se stalo neoficiálním vítězem her. Diktátor Nicolae Ceausescu poslal do Los Angeles 125 sportovců - a vyplatilo se. V počtu všech medailí byli Rumuni třetí za USA a západním Německem, zlatých pak měli ještě více než Němci.
