První část rozhovoru s Olegem Sencovem, popisující jeho drsné zážitky z pobytu v ruské vazbě i vězení, najdete ZDE.
Chystáte se do Prahy. Znáte Česko a jeho kulturu?
Četl jsem Jaroslava Haška. Znám samozřejmě Václava Havla, vím toho hodně o pražském jaru, to byla velká událost. Když jsme (před zatčením v roce 2014 - pozn. red.) připravovali natáčení filmu Nosorožec, měli jsme českého koproducenta, bohužel ale nedostal peníze z vašeho fondu kinematografie. Takové věci se u filmu stávají.
Byl jsem v Praze po svém propuštění, jako turista s dcerou jen na víkend. Prošli jsme se, úplně neoficiálně, soukromě.
Líbilo se vám tam?
Samozřejmě, jak by se Praha mohla někomu nelíbit? Dokonce i v listopadu je krásná.
V březnu míříte na lidskoprávní festival Jeden svět. Do zahraničí jezdíte po loňském propuštění z vězení velmi často. O čem kromě svého věznění mluvíte?
Všichni vědí o naší válce s Ruskem. Uběhlo už ale skoro šest let a lidé si na to začali zvykat. Jako by ten konflikt skončil. Musíme vysvětlovat, že to tak není. (Ruský prezident Vladimir) Putin se nevzdal a neřekl: "Fajn, děcka, žijte si, jak sami chcete. Pochopil jsem, že vás neporazím." Dál usiluje o obsazení Ukrajiny. Nedělá to už přímým vojenským vpádem, ale politickým, ekonomickým a sociálním tlakem. Svůj cíl neopustil.
Nehledě na osvobození mnoha známých vězňů zůstává za mřížemi mnoho lidí. Zhruba sto jich je v Rusku, většinu z nich tvoří krymští Tataři, do stovky vězňů je v rukou separatistů na Donbasu. Žijí ve strašných podmínkách, málokdo o tom v zahraničí ví. O mně se mluvilo hodně, využívám teď tuto pozornost, abych ji nasměroval na ně.
Případ Oleg Sencov
Krymského režiséra Olega Sencova (*1976) zadrželi představitelé ruských tajných služeb na okupovaném Krymu v květnu 2014 a obvinili ho z přípravy teroristických útoků.
V srpnu 2015 ho severokavkazský vojenský soud v Rostově na Donu odsoudil k dvaceti letům vězení nepodmíněně s ostrahou za údajnou teroristickou činnost. Režisér ani jeho kolega Alexandr Kolčenko se k činu nepřiznali. Mezinárodní lidskoprávní organizace označily jejich proces za zmanipulovaný a vnesly je na seznam politických vězňů v Ruské federaci.
Oleg Sencov si trest odpykával v řadě ruských věznic, nejdéle v městečku Labytnangi na severu Ruska. Část jeho rodiny na Krymu ho mezitím odsoudila jako "bývalého příbuzného", o dva roky později Sencova opustila žena a o jejich dvě děti se starala režisérova matka.
V zahraničí se na podporu vězněného ukrajinského režiséra zvedla velká vlna solidarity, v říjnu 2018 obdržel - ještě během pobytu ve vězení - Sacharovovu cenu Evropského parlamentu. 7. září 2019 byli Oleg Sencov i Alexandr Kolčenko vyměněni z Ruska zpět na Ukrajinu v rámci velké výměny vězňů mezi oběma zeměmi.
V Česku má Ukrajina kromě příznivců i řadu kritiků, včetně prezidenta Miloše Zemana. Kyjev podle nich s Kremlem stejně musí najít rozumný kompromis…
Velice mě překvapilo, že takové výroky v Česku zaznívají. Hlavně s ohledem na roky 1968 a 1938, kdy Německo vzneslo nároky na vaše území s tím, že je jeho. Evropské společenství tehdy řeklo: "Dobře. Ať si to vezmou." Totéž se teď děje s Krymem. "Ať si vezme Krym, ať si vezme Donbas a pak dál, dál a dál." Bude to nekonečný příběh.
Dějiny se pořád opakují. Vždycky trochu jinak, ale velmi podobně. Stejně jako vznikala třetí říše, nyní ruské impérium zvedá svou hlavu v podobě Putina. Pokud to lidé (v Česku) nechápou, zapomněli na svou historickou zkušenost, je mi to líto. Je potřeba o tom mluvit: o jejich někdejším neštěstí a o našem současném.
Je to složité
Po loňském propuštění z ruského vězení jste měl možnost osobně mluvit s řadou světových lídrů: nejnověji s kanadským premiérem Justinem Trudeauem nebo s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Co vám na vaši ostrou kritiku Kremlu odpovídají?
Trudeauovi není třeba nic vysvětlovat. Stojí v čele kanadské vlády, která má jasnou pozici. V Kanadě je velká ukrajinská diaspora, zasahuje do všech vrstev společnosti. Jako by Kanada s Ukrajinou sousedila. Taková podpora je velmi překvapivá a potěšující.
Ve Francii je všechno jinak. Má více než třísetletou historii kulturních, diplomatických, politických i ekonomických vztahů s Ruskem. Bylo tam také mnoho ruských emigrantských vln. Rusko hraje ve Francii velkou roli. Snažím se jim vysvětlit, že země, kterou znáte, Rusko Dostojevského, Puškina i dalších spisovatelů a malířů, nemá nic společného s dnešním Putinovým Ruskem. Jde o juntu, která se chopila moci a snaží se dějinami i kulturou Ruska zamaskovat své zločiny.
Co vám prezident Macron a jeho lidé odpovídají?
"Všechno chápeme, nenecháme Ukrajinu na holičkách, ale je potřeba jednat, hledat kompromisy." Nechápou, že s Putinem je zbytečné se domlouvat, že vás vždycky podvede. Ptal jsem se Macrona: "Věříte Putinovi?" On mi řekl: "Ani jedinkrát mě nepodvedl." Všechno tedy mají před sebou, nás už podvedl.
Všiml jsem si, že ve svých dosavadních rozhovorech rozlišujete mezi Ruskem a režimem Vladimira Putina…
Samozřejmě, sám jsem etnický Rus, moji rodiče jsou z Uralu. Taky si uvědomuji, že ne všichni Rusové zešíleli. Mnozí jsou zblbnutí propagandou. Putin totiž velmi zdařile hraje na velmocenská a iluzorní bolavá místa, která v sobě mají mnozí Rusové starší generace, litující rozpadu Sovětského svazu. Sám označil rozpad SSSR za největší katastrofu 20. století. Oni chtějí, aby se to všechno vrátilo v nové podobě. A Putin toho šikovně využívá.
Velká část Rusů ho ale podporuje…
Putin vybudoval absolutní impérium lži. Všechny hlavní sdělovací prostředky, televizní kanály, noviny jsou kontrolovány vládními kruhy a předkládají smyšlený obraz dnešního světa. Lidé tomu věří a nechápou, že svět takhle nefunguje. Že světové společenství ani evropské země nepředstavují hrozbu pro Rusko, ale naopak: že to představuje hrozbu pro okolní svět, stejně jako ji představoval Sovětský svaz.
Zároveň jde o policejní stát, který tvrdě potlačuje všechny, kteří vystupují proti němu. Poslední kauza tzv. Sítě se dotkla mladíků, kteří hráli (počítačové) hry na webu a vedli u toho nějaké diskuse. Nic nedělali, neměli zbraně ani výbušniny, stejně jako to bylo u nás (Sencovův případ v roce 2014 - pozn. red.), jde o dost podobný případ. Napařili jim 18 nebo 17 let natvrdo. Mladým, dvacetiletým klukům. Zničili jim celý život, budou sedět, dokud se ten režim nezhroutí.
Nedávno jste v jednom z rozhovorů prohlásil, že máte s ruským prezidentem Putinem nevyřízené osobní účty. Cítíte k němu nenávist?
Takhle bych to neřekl. Nenávist je špatný cit, zamlží ti pohled. Už se nedíváš na svět normálně. Běžíš do kulometné palby a nic necítíš. Můžeš tím pádem leda zemřít, ne zvítězit. Abys zvítězil, musíš bojovat s chladnou hlavou. Pokládám ho za svého nepřítele. Napadl mou zemi, ohrožuje celý svět, ovládl Rusko, drží samotné Rusy ve svého druhu otroctví. Je pro mě protivníkem a bojuji proti němu, co mi síly stačí.
Vladimir Putin ale symbolizuje celý důmyslný systém moci, která v Rusku vládne. Pokud nebude on, přijde jiný Putin…
Samozřejmě. I kdyby Putin zemřel třeba hned zítra, lidé si nezvolí za prezidenta demokratického lídra. Zaprvé nikdo takový není k dispozici. Borise Němcova zavraždili (bývalý ruský opoziční politik, zastřelený v centru Moskvy v roce 2015 - pozn. red.). Alexej Navalnyj (současný lídr radikálnější ruské opozice - pozn. red.) má mnohem nacionalističtější názory a nechystá se Krym vracet.
Rusy, kteří neuznávají, že Krym je ukrajinský, nepokládám za své spojence. Pokračují ve stejné imperiální politice, jakou vedl Putin, jen v trochu méně kanibalské podobě.
To už tedy moc potenciálních spojenců v Rusku nezbývá.
Putina nepodporují všichni, ale polovina obyvatel ho volí právě kvůli jeho postojům: bojuje s Amerikou, Evropou, s Ukrajinci, obsadil Krym. Pro ně je to "borec", přestože jsou životem v Rusku znechuceni. Kdyby se v něm provedl průzkum spokojenosti, bude takových lidí hrozně málo.
Máte příznivce Vladimira Putina přímo v rodině, část z ní vás po vašem zatčení označila za "bývalého příbuzného". Jak bolestná je pro vás skutečnost, že jste to nedokázal vysvětlit ani jim?
Je zbytečné to vysvětlovat. Mám příbuzné i přátele, kteří jsou silnými stoupenci Putina. Přitom se to stalo v podstatě vzápětí po anexi Krymu. Chodili s plakáty, křičeli: "Krym je ruský!" Kde jste byli předtím? Celý život jste byli laxní, nic vás nezajímalo a najednou jste se začali hrozně aktivně projevovat? Probudili jste se? Znamená to tedy, že jste se až doteď přetvařovali?
Ne! Nebyli jste ani jedno, ani druhé, prostě jste jen pluli po proudu. Voda tekla v tomto směru, tak jste pluli tam, pak se proud obrátil a vy taky. Když se sem vrátí Ukrajina, zase se otočíte na její stranu. Taková pasivní většina je všude, nejen mezi obyvateli Krymu, ale i v Rusku.
Dotýká se vás to skrze rodinu osobně?
Já jsem se nikdy ničím netrápil. Neubližuji sám sobě, takže se kvůli ničemu nehroutím. Beru život takový, jaký je.
Neposloucháme se
Do zatčení v roce 2014 jste byl známý ukrajinský režisér, který si dělal, co chtěl. Vězení vám nechtěně obrátilo život vzhůru nohama. Po propuštění se z vás stal velmi známý člověk, národní symbol, kterého všichni sledují. Co to s vámi dělá?
To jsou změny navenek, uvnitř jsem zůstal stejný. Snažím se od toho venku oprostit, aby mi to nebránilo v normálním životě.
Převezl jste nedávno rodinu z Krymu do Kyjeva. Proč?
Rodina musí být se mnou, proto jsme z Krymu postupně všichni odjeli. Nejdřív dcera, ještě předtím, než mě propustili, teď přijel i syn a má matka. Všichni jsme v Kyjevě.
Čelili na Krymu výhrůžkám nebo jinému nebezpečí?
Nevyhrožovali jim, ale žít tam mezi lidmi, z nichž minimálně polovina si myslí, že váš příbuzný je terorista, je velmi nepříjemné. K žádnému fyzickému zastrašování nebo urážkám nedocházelo, ale žít v atmosféře odmítání je těžké.
Rodinu, co se týče bezpečnosti, nechali na pokoji. To ale neznamená, že nepřijede na dovolenou na Krym nějaký ozbrojenec z DNR (samozvaná Doněcká lidová republika - pozn. red.), neuvidí moje děti, nehrábne mu a něco jim neudělá. Propaganda totiž zabíjí. Kdekdo ukazuje prstem a říká: "To jsou oni. Nepřátelé."
Komentujete často i ukrajinské dění a nedávno jste o něm prohlásil: "Revoluce důstojnosti se změnila v revoluci nenávisti." To je poměrně ostré vyjádření…
Jde o výzvu, provolání. Lidé, kteří v něčem už šest let žijí, si ani nevšimnou, jak se postupně mění, kde jsme začínali a kam jsme dospěli. Žijí v atmosféře nenávisti, hlavně k sobě navzájem. Jsem člověk, který - obrazně řečeno - přijel na stroji času z minulosti, viděl jsem, že je to špatně. Nelíbilo se mi to, tak jsem to řekl. Chtěl jsem všechny trochu probudit.
Jak konkrétně?
Lidé neposlouchají, neváží si jeden druhého. Jde o pohled člověka, který šest let dělal všechno správně: byl na Majdanu, pomáhal jako dobrovolník, bojoval, podporoval celou Ukrajinu, je ryzí vlastenec. Jakmile s ním ale někdo v jedné jediné věci nesouhlasí, už je špatný, koupený oligarchy, agent Kremlu, nepřipadá v úvahu, že byste se s ním bavili. To je neuvěřitelné.
Já samozřejmě chápu, že společnost je unavená těžkou situací, probíhá válka, umírají lidé, všechno je vyostřené, ale nesmíme tu frustraci ventilovat směrem k sobě. Musíme si vážit jeden druhého. Společnost je teď na Ukrajině velmi rozpolcená. Zvláště její aktivní část, dobrovolníci (lidé, kteří dobrovolně narukovali na frontu - pozn. red.), veteráni, vojáci z ATO (protiteroristická operace na východě Ukrajiny - pozn. red.), účastníci Majdanu, ti všichni tvoří základ nejaktivnější občanské společnosti, ale jsou mezi sebou rozhádaní. Což je velmi špatné.
Jaké vztahy máte s novým ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským?
Viděli jsme se jednou na letišti (po propuštění Olega Sencova z Ruska 7. září 2019 - pozn. red.) a pak ještě podruhé velmi krátce. Zatím si myslím, že to je nejlepší prezident, jakého jsme za celou poslední dobu měli. To je nepochybné.
V některých věcech se mýlí, učí se, ale snaží se zlepšovat. Pořád jsem přesvědčený, že to dělá upřímně a chce změny, mír. Některé věci možná ještě úplně dobře nechápe. Nebyl na Majdanu, neúčastnil se pět let ani války, ani dobrovolnické podpory antiteroristické operace. Teprve do toho všeho proniká.
Co z toho vyplývá?
Některé věci, které jsou pro nás důležité, nechápe úplně přesně. A v určitých chvílích se může stát, že dělá něco, co pokládá za správné pro zemi, ale mýlí se. Nebojím se to říct, myslím si, že mu tím naopak pomáhám, aby viděl, kde špatně odbočil nebo že se chystá odbočit nesprávným směrem. Nevolám po jeho odstoupení. Nemyslím si, že nás zradil. Nikde nás neprodal, zájmy Ukrajiny nezradil. Musíme mu dávat zpětnou vazbu právě proto, aby k tomu nedošlo.
V čem konkrétně podle vás tedy chybuje?
Myslí si, že s Putinem je možné se domluvit. Že je možné s ním problém vyřešit - ukončit válku na Donbasu, ten opět integrovat a žít v klidu vedle současného Ruska. Nechápe, že to nás nenechá na pokoji. Snaží se z pozice býložravce smířit s predátorem. Predátor touží sežrat býložravce, to je jeho putinovská podstata. Chce nás sežrat kompletně. Teď sežral kousek, ale chce všechno. Snažit se s ním domluvit je tedy zbytečné.
Má se tedy válčit?
Zelenskyj šel do voleb s heslem: Mír na Donbasu! A lidé ho podporují, protože většina chce mír. Já si taky přeji mír na Donbasu. Nenajdete jediného člověka, který by řekl, že chce válčit až do soudného dne, nechceme zničit lidi žijící na Donbasu. Nechceme zničit ruské obyvatelstvo. Takové cíle nemáme. Chceme v klidu žít v mírové demokratické zemi. Nic víc. Ale za Putina, který nás odmítá pustit a válčí s námi, ať si říká cokoliv, je to principiálně nemožné. To je potřeba si uvědomovat.
Proto musíme vést jednání, aby utichla ostrá palba, aby neumírali naši vojáci, aby se vrátili zajatci. Zelenskyj to dělá, už proběhly dvě výměny zajatců, připravuje se třetí. To je jeho práce. Jsem mu za to vděčný, za sebe i za ostatní kluky. Nikdy na to nezapomenu a budu stále připomínat, že se o to zasloužil on.
Takže znovu - co je špatně?
Snahy o další integraci Ukrajiny a Donbasu jsou marné. Respektive možné jsou, ale podle našich podmínek. Nejdřív musí dojít k tzv. deokupaci a pak teprve může přijít reintegrace. Na to ale Putin nepřistoupí. Nevzdá se kontroly nad hranicí, nestáhne svá vojska, nestáhne své lidi, které tam dosadil, bude dál kontrolovat Donbas. Teď ho chce vrazit jako kůl do Ukrajiny. Přišít k živému organismu uříznutou ruku, která mezitím začala zahnívat, aby začal hnít celý organismus. To je jeho cíl.
Mám teď jiné úkoly
Nedávno jste se oficiálně zaregistroval u ukrajinské armády. Chystáte se na frontu?
Ne, jde o úplně jednoduchou proceduru. Když se stěhujete a nahlašujete novou adresu, můžete se nechat zapsat u spádové odvodní komise. Nemusel jsem samozřejmě nahlašovat adresu ani se nechat zapsat u komise. Ale udělal jsem to podle zákona, splnil jsem občanskou povinnost.
Co z toho plyne?
Týká se mě branná povinnost a v případě potřeby mě můžou povolat. To je všechno.
Šel byste nyní bojovat?
Dva dny před svým zatčením (v roce 2014 - pozn. red.) jsem si koupil lístek do Kyjeva. Měl jsem tam odjet, setkat se s přáteli, vstoupit do dobrovolnického oddílu a odjet na Donbas. Jenže jsem to nestihl, zatkli mě. Věděli, že se chystám odjet, i proto mě zatkli. Každý má svůj osud.
Lidsky je to pro mě trochu těžké, protože chlapi za mě bojovali a já jsem seděl v relativním bezpečí pod ochranou justiční stráže. Teď můžu být Ukrajině prospěšnější jinak než na frontě. Ani by mě teď k vojsku nevzali, mají tam kluků dost. Já se věnuji jinému úkolu.
Co chcete kromě veřejného vystupování dělat? Vrátíte se k filmařské profesi?
Samozřejmě. Mám pět scénářů. Tři jsem napsal ve vězení a dva ještě předtím. Jeden z nich je Nosorožec, na kterého jsme tehdy nedostali peníze z českého fondu. Jedeme přípravu, castingy. Máme nové partnery, podpoří nás ukrajinský fond kinematografie. Pokud všechno půjde dobře, v září už budeme natáčet.
Mám spoustu dalších projektů. Nyní má na Berlinale premiéru film Čísla. Snímek podle hry, kterou jsem napsal ještě před uvězněním. Když jsem byl ve vězení, začali mí kamarádi hru zpracovávat pro film. Na dálku, přes svého advokáta jsem se snažil ten tvůrčí proces nějak koordinovat, směrovat, aby to bylo podle mých představ.
Hodně taky píšete…
Ano, hodně. Vyšly mi dvě knihy, které jsem napsal před uvězněním. Ve vězení jsem taky napsal několik povídkových sbírek, vlastně románů. Jedna kniha byla vydaná loni po mém osvobození, druhý román vyjde na jaře. Na podzim taky vyjde sbírka vězeňských povídek a deník hladovky, který jsem si během ní vedl.
Ve vězení není zakázáno psát, ale o vězení se psát nesmí. Já jsem ale riskoval, psal jsem o vězení, protože to pro mě bylo důležité. Nikomu jsem to neříkal. Mám hrozně špatný rukopis, takže když chodili na osobní prohlídky a četli si, co píšu, ležel deník mezi jinými koncepty. Nikdy na něj nepřišli a podařilo se mi ho s sebou vynést. Mám v něm zapsaný každý den. Myšlenky, vzpomínky, pocity.
Bojíte se po tom všem ještě něčeho?
Nebojím se ničeho.
Překlad interview: Edita Jiráková. První část rozhovoru s Olegem Sencovem, popisující jeho drsné zážitky z pobytu v ruské vazbě i vězení, najdete ZDE.
