V roce 2014 vás na obsazeném Krymu zatkla ruská kontrarozvědka FSB a obvinila z terorismu. Vy jste to jednoznačně popřel a na vaši stranu se postavila i řada právníků a lidskoprávních organizací. Přesto jste o rok později dostal vysoký trest dvacet let v ruském vězení. Můžete popsat, co se tehdy na Krymu ve skutečnosti stalo?
Byl jsem proti Rusku, proti okupaci Krymu, dělal jsem řadu věcí, které se nemusely líbit. V té době byla na Krymu skupina lidí, kteří podpalovali různé objekty, zapálili například kancelář Jednotného Ruska (hlavní prokremelská politická strana v Rusku, pozn. red.). Jeden z nich, chlapík jménem Čirnij, se rozhodl, že je to málo, chtěl přitvrdit: nastražit někam bombu, nechat něco vybuchnout, byl trochu mimo sebe. Hned první jeho známý ho udal na FSB.
Ta dva tři týdny nic nedělala, prověřovala si informace, snažila se mapovat terén. Potom velmi pravděpodobně přišel příkaz, že je třeba před prezidentskými volbami na Ukrajině v roce 2014 zatknout nějakou teroristickou skupinu. Ukázat, že Kyjev chce organizovat teroristicko-diverzní akce na Krymu.
Vzpomněli si v ten moment na něj (Čirného), zatkli ho a mučili. On hned vyklopil, co věděl i co nevěděl. Poté zatkli jeho známého Afanasjeva. Taky ho mučili a ptali se: "Kdo to tady vede?" On nikoho, kdo by organizoval lidi, kromě mě neznal. (Afanasjev při pozdějším soudu s Olegem Sencovem veřejně prohlásil, že jeho přiznání bylo vynucené, pozn. red.)
Vy jste k celé věci měl jaký vztah? Odkud jste o nich věděl?
Stýkal jsem se se všemi proukrajinskými aktivisty, kteří působili na Krymu. O tom, co oni (Čirnij a Afanasjev) dělali, věděli všichni. Rozbili okno, hodili dovnitř zápalnou lahev, shořelo tam nějaké linoleum, parapet. FSB se toho chytla a udělala z celé věci teroristický čin. Prohlásili, že šlo o napadení strany Jednotné Rusko. A nás za to odsoudili.
Případ Oleg Sencov
Krymského režiséra Olega Sencova (*1976) zadrželi představitelé ruských tajných služeb na okupovaném Krymu v květnu 2014 a obvinili ho z přípravy teroristických útoků.
V srpnu 2015 ho severokavkazský vojenský soud v Rostově na Donu odsoudil k dvaceti letům vězení nepodmíněně s ostrahou za údajnou teroristickou činnost. Režisér ani jeho kolega Alexandr Kolčenko se k činu nepřiznali. Mezinárodní lidskoprávní organizace označily jejich proces za zmanipulovaný a vnesly je na seznam politických vězňů v Ruské federaci.
Oleg Sencov si trest odpykával v řadě ruských věznic, nejdéle v městečku Labytnangi na severu Ruska. Část jeho rodiny na Krymu ho mezitím odsoudila jako "bývalého příbuzného", o dva roky později Sencova opustila žena a o jejich dvě děti se starala režisérova matka.
V zahraničí se na podporu vězněného ukrajinského režiséra zvedla velká vlna solidarity, v říjnu 2018 obdržel - ještě během pobytu ve vězení - Sacharovovu cenu Evropského parlamentu. 7. září 2019 byli Oleg Sencov i Alexandr Kolčenko vyměněni z Ruska zpět na Ukrajinu v rámci velké výměny vězňů mezi oběma zeměmi.
Pochopil jste hned, že situace je vážná?
Hned druhý den po zatčení. První den mě mučili a ponižovali. Chtěli mě zlomit, ale nepovedlo se jim to. Pak mi provedli domovní prohlídku, ale nic nenašli. Já jsem jim říkal, ať mě tedy propustí. Ale oni mi řekli: "Když už jsme tě jednou sbalili, nepustíme tě."
Potom přišel vyšetřovatel a řekl mi: "Buď budeš vypovídat proti někomu z ukrajinských špiček a dostaneš sedm let, nebo budeš lokomotiva - hlavní organizátor - a dostaneš dvacet." Já jsem řekl: "Ne, z toho nic nebude. Já s vámi obchod uzavírat nebudu." Odpověděli: "Tak se potom nediv."
Tušil jste, co bude dál?
Věděl jsem, jakou moc má v Rusku FSB. Pochopil jsem, že tu kauzu budou rozehrávat.
Včetně toho, že dostanete dvacet let vězení?
Ani o tom jsem nepochyboval. Byl jsem si ale jistý, že nebudu sedět celou dobu, protože neexistovaly žádné důkazy.
Zmínil jste, že vás příslušníci FSB po zatčení mučili…
Vyslýchali mě večer, v noci. Mlátili mě, dusili, mlátili obuškem do chodidel. Svlékali mě, vyhrožovali znásilněním. Takové jejich obyčejné výslechy.
To není obyčejný výslech.
To, co zmiňuji, není nic mimořádného. V ruských vězeních šikanují i víc, v kavkazských vězeních mučí víc.
To ale na podstatě věci nic nemění. Stejně jako to asi nezmenšovalo vaši bolest…
Žádné mysteriózní bolesti, utrpení jsem nezažil. Bylo to dávno, ve vzpomínkách se k tomu nevracím. Vzpomínají na to z nějakých důvodů ostatní. Já žiji současností.
Necítím nenávist
Při sledování filmového dokumentu Proces o vašem soudu v roce 2015 mě zaujal jeden moment: byl jste tehdy ve velmi vzrušené, až slavnostní náladě. Při vyhlášení rozsudku, kdy jste dostal dvacet let vězení, jste se dokonce s vaším kolegou Kolčenkem začali smát…
Před vynesením rozsudku jsme seděli s Kolčenkem i advokáty a bavili jsme se o tom, kolik kdo z nás vyfasuje. Říkali nám, že dostaneme méně, osmnáct nebo šestnáct let, různé sazby. Já jsem řekl, že mně dají dvacet a Kolčenkovi deset let. Uhodl jsem to, a tím pádem vyhrál naši sázku. Tomu jsme se smáli.
Já bych se v takový tragický moment asi nedokázal smát…
To jsem měl plakat?
Nevím, na mě by asi padla tíha toho dlouhého trestu. Každopádně lidé, kteří vás tehdy vyslýchali, mučili a soudili, dodnes v Rusku normálně žijí. Co k nim cítíte?
Ani nenávist, ani lítost, ani pochopení. Běhat za nimi a mstít se jim ale nehodlám. Mám důležitějšího protivníka, netvora, který drží tuto moc, a proti němu musím bojovat.
Hoši z FSB, kteří mě vyslýchali a mučili, i lidé, kteří mě pak soudili, si navíc nemyslí, že dělali něco špatně. Brali mě jako nepřítele, proti kterému bojují. Všem bylo jasné, že mě nestrkají za mříže za to, co jsem dělal. Byli ale přesvědčeni, že mě musí poslat do vězení, protože jsem nepřítel Ruska. Takhle si to ospravedlnili.
Včetně mučení?
Samozřejmě. Neměli žádné pochyby.
Po odsouzení jste prošel řadou ruských vězení a skončil až na severu Ruska. Jak se k vám dozorci chovali?
Ruské vězení je karikaturou ruské společnosti. Od časů gulagů se chování v nich moc nezměnilo. V současnosti méně bijí, zabíjejí, lépe vás krmí a ne všechny nutí kácet stromy. Vztah k tobě jako k dobytku ale zůstává stejný. Když se tam dostaneš, jsi nikdo.
Co to znamenalo prakticky pro vás?
Dostal jsem červený pruh (poznámka v dokumentech vězně, že se může pokusit utéct, pozn red.), dali mi ho v Labytnangách (vězení na severu Ruska, ve kterém si Oleg Sencov odpykával většinu trestu, pozn. red.). Každé dvě hodiny ve dne přicházeli do baráku a prověřovali mě. Také v noci co dvě hodiny přicházela stráž a svítila mi do očí. Někdo prostě jenom máchl baterkou a byl pryč. Jiný dlouho prudce svítil do očí, až tě probudil. Haj*lů ale nakonec nebylo moc.
Bili vás ve vězení?
Fyzicky mě nikdo neohrožoval, ale pokusy člověka ponížit a psychicky rozložit byly neustále. Čím nižší hodnost, tím volnější má takový člověk ruce. Plukovník si nemůže dovolit ostrá slova, ale nějaký seržant si dělá, co se mu líbí. Prostě sám za sebe, on přece zastupuje "ruský svět" a ty jsi "banderovec".
Co vězni? Jak se chovali k relativně známému člověku spojenému s Ukrajinou?
Většina lidí je pasivních, všechno je jim jedno. Nicméně pět let sledování televize, ve které jsou Ukrajinci nepřátelé, se samozřejmě projevuje. Podívejte, banderovec-terorista, tady sedí. Obzvlášť je dráždilo, že jsem národností Rus a postavil jsem se proti Rusku. Zrádce.
Který moment byl pro vás ve vězení nejtěžší?
První sekundy po probuzení v cele. U sebe ve snu jsi ještě svobodný člověk, probouzíš se a najednou zjistíš, že jsi ve vězení. V ten moment je strašně těžké se se vším smířit: stalo se, bude to těžké, na dlouho. Za dva týdny vězení postupně proniká do snů, takže jsi i ve vězení trochu ve snu. Když se ti pak zdají sny, je v nich nějak vězení, což je nakonec jednodušší.
Hrozně jsem se bál, že vyjdu na svobodu a bude se mi pořád zdát o vězení. První týden (po propuštění - pozn. red.) jsem špatně spal. Mozek byl vzrušený, nemohl se uklidnit. Pak jsem začal brát uklidňovací přípravky, usnul jsem třeba na tři čtyři hodiny. Teď už spím normálně. O vězení se mi nezdálo ani jednou.
Nechtěl jsem umřít
V květnu 2018 jste ve vězení vyhlásil hladovku. Podle některých lidí z vašeho nejbližšího okolí mělo jít o vědomý krok hraničící se sebevraždou.
Kdybych si chtěl sáhnout na život, našel bych daleko rychlejší způsoby. Chápal jsem, že hladovka nic nezmění, ale byl to jediný způsob, který jsem měl k dispozici. Nechtěl jsem ale umřít, já mám život rád. Chtěl jsem přitáhnout pozornost nejen k sobě, ale i k dalším lidem. Díky té hladovce o nás začali víc psát.
Jak se k vám v tu dobu chovali vězeňští lékaři?
Medici se chovali normálně, pomáhali, zachraňovali mě. Díky jejich práci jsem si nakonec zachránil zdraví. Všude kolem byli lidé v uniformách: přicházeli, tlačili, tvrdě, smírně, zastav to. Lékaři ne že by mě chránili, ale dávali mi možnost trochu vydechnout.
Kdy jste se rozhodl hladovku přerušit?
Po 145 dnech už to bylo těžké, i s nucenou umělou výživou. Prostě už jsem cítil, že odcházím. Lékaři mi ukazovali různé zdravotní výsledky (naučil jsem se v nich orientovat), začaly se objevovat problémy se srdcem i dalšími orgány. Lékaři mi k tomu říkali: "Konec, pokud teď nezačneš jíst, už se nedokážeš vrátit do normálu." Já sám jsem viděl, že to jde ke konci. Byla to otázka pár dní.
Odmítal jste ve vězení návštěvy rodiny. Proč?
Bylo to tak lepší. Máma za mnou jednou přijela do Rostova (město na jihu Ruska, kde probíhal v roce 2015 soud s Olegem Sencovem, pozn red.), je nedaleko Krymu. Je už stará, cestování je pro ni těžké. Dcera nechtěla jet. Říkala, že i tak je jí těžko, a když uvidí tátu, bude se s ním muset zase rozloučit, což pro ni bude ještě těžší. Chápal jsem to. Proto jsme si telefonovali, posílali si dopisy, ale bez návštěv, aby to pro nás bylo snazší.
Věděl jste o velké vlně solidarity, která se na vaši podporu vzedmula na Ukrajině i v zahraničí, včetně Česka?
Věděl, ale pochopit rozsah těch aktivit je pro mě dodnes těžké… Vidím to podle reakcí lidí, mnozí mě poznávají na ulici, volají mi, píšou. Tehdy mi připadalo, že se mě to osobně netýká, jako by někde na svobodě byl jiný člověk stejného jména. Teď se oba dva zase slili zpět do jednoho.
Co jste dělal dlouhé dny ve vězení?
Hodně jsem četl i psal. Patnáct sešitů. Deník hladovky, pět scénářů, z nichž tři už jsou dokončené, dva romány, dvě sbírky povídek a další poznámky. Taky jsem se učil anglicky. A cvičil. Staral jsem se o svou fyzickou kondici. Všichni na mě koukali, když jsem vyšel z vězení: "Podívejte se, v jaké je formě (po hladovce, pozn. red.)". Ale já jsem ten rok neležel na gauči. Cvičil jsem, abych nabral sílu. Taky jsem se chystal na další hladovku.
Žádné emoce
Když vás loni koncem srpna převáželi do Moskvy a blížila se výměna vězňů, co jste cítil?
Nic. Byl jsem úplně klidný až do momentu, než jsem vyšel z letadla (7. 9. 2019 na kyjevském letišti Borispol, pozn. red.) a uviděl svoji dceru.
Kdy se dostavil pocit "konečně jsem na svobodě"?
Nic takového nenastalo… Já jsem nikdy neměl pocit, že jsem nesvobodný. Žil jsem tam a teď žiji tady. Vnitřně se nic zásadního nezměnilo.
Za pět let ve vězení jste prožil drsné věci, váš případ citelně zasáhl i vaši rodinu. Vrátil byste něco zpět? Udělal byste něco jinak?
Hodně jsem ztratil, ale mnohem víc jsem získal. Ničeho nelituji. Měl jsem těžký život. Vězení není moje první těžká životní zkouška, patrně nebude ani poslední. Možná i proto jsem to zvládl relativně snadněji než jiní. Měnit bych nechtěl nic, ale znova bych ten život žít nechtěl.
Druhou část rozhovoru s Olegem Sencovem o vztahu k Česku, setkání se světovými státníky, současné Ukrajině i o nevyřízených účtech s ruským prezidentem Vladimirem Putinem přineseme v průběhu týdne.
