Aktuálně.cz: V odpovědi na ruskou agresi na Ukrajině a anexi Krymu NATO zatím vytvořilo čtyři nové bojové skupiny (EFP) v Pobaltí a Polsku o úhrnné síle zhruba 5000 vojáků. Podle rok staré studie respektovaného think-tanku RAND by však aliance neměla šanci zastavit případný útok Ruska na Pobaltí. Má současné NATO schopnosti a především skutečnou kolektivní vůli k obraně?
Ben Hodges: Základem je stupeň odstrašení, který má být pro druhou stranu natolik přesvědčivý, aby nezkoušela naši rozhodnost uplatnit sílu. Vznik bojových skupin EFP byl důležitý právě proto, že v nich nasazujeme reálnou vojenskou sílu.
Důležitá byla také rychlost, se kterou vznikly - necelý rok od summitu NATO ve Varšavě v roce 2016, kde padlo rozhodnutí. A za třetí demonstrují vůli ke společné obraně. Jde o vícenárodnostní jednotky, vždy pod vedením jedné země.
V Polsku jsou to Američané, v Estonsku Britové, v Litvě Německo a v Lotyšsku Kanaďané. Což je mimochodem důležité i symbolicky, Kanada se tím vrátila do Evropy, a navíc se teď podílí i na výcviku na Ukrajině.
Americké vojsko se také vrací. Ale zatím "jen" na rotační bázi. Vždy zde na devět měsíců máte obrněnou brigádu, která pak odjede zpátky do USA. Co brání tomu, aby zde byla na stálo? Je to kvůli dohodě mezi NATO a Ruskem z roku 1997, kterou Moskva interpretuje jako závazek, že aliance v Evropě nezřídí žádné nové základny?
Kvůli zmíněnému dokumentu to není, ten ani nemá charakter právně závazné dohody. A nemluvě už o tom, že jedním z klíčových ustanovení dokumentu z roku 1997 je odstavec hovořící o "současné bezpečnostní situaci". Ta se ale samozřejmě vinou Ruska po invazi na Ukrajinu zcela změnila.
Kdo je Ben Hodges?
Generál americké armády byl od listopadu 2014 do prosince 2017 vrchním velitelem amerických pozemních sil v Evropě. V letech 2012 až 2014 působil jako velitel na Velitelství operací pozemních sil NATO.
Je veteránem válek v Iráku a Afghánistánu. V rámci operace Irácká svoboda na začátku tisíciletí velel 101. výsadkové divizi. Později stál v čele Regionálního velitelství - jih v Kandaháru v Afghánistánu. V současné době působí ve washingtonském think-tanku CEPA. V Praze byl na pozvání CEVRO Institutu.
Takže pokud by se USA, Kanada nebo jiný stát rozhodly umístit stálou základnu v Pobaltí, v Polsku nebo jinde, kam by byly pozvány, nemohlo by to ani být porušení něčeho, co samo Rusko už předtím zcela rozmetalo.
Důvodem, proč se zatím spoléháme na rotační síly, je, že naše pozemní vojsko v současnosti není dost velké, abychom zde měli stálou brigádu. Mohla by nám pak scházet jinde. Pokud bychom početní stav armády navýšili, pak by to mohlo přicházet v úvahu.
Prezident Trump už dvakrát výrazně navýšil rozpočet, který na posílení americké vojenské přítomnosti v Evropě založila už předchozí administrativa. Bude to podle vašeho odhadu pokračovat?
To je opravdu na politickém rozhodnutí Bílého domu a Kongresu. Ale nikdo - ani my, ani třeba Němci - nejsme tak hloupí, abychom nevnímali současnou situaci, nynější Rusko.
Ale zároveň řešíme důsledky rozhodnutí, která jsme udělali před deseti nebo jen před pěti lety, kdy jsme předpokládali, že Rusko bude partnerem a už s námi nebude mít problém. Německo se zbavovalo stovek tanků a náš poslední abrams odjel z Evropy v květnu 2013, tedy před pouhými pěti lety. I proto si myslím, že jsme vlastně docela rychle zpátky. V rámci zmíněné rotující brigády, což představuje okolo 4000 vojáků, zde už znovu máme bezmála 90 tanků.
A brzy jich bude třikrát tolik, protože už za předchozí administrativy padlo rozhodnutí, že do nových takzvaných předsunutých skladů umístíme v Evropě vybavení pro obrněnou divizi.
Špatné české silnice
Během vašeho velení americkým pozemním silám jste se nejvíce soustředil na to, aby se vojska NATO dokázala co nejrychleji přesouvat po Evropě. Aby v případě krize na hranici s Ruskem byla aliance co nejdříve na místě. Mluvil jste o potřebě "vojenského Schengenu". Jaké byly nebo ještě jsou základní problémy rychlého pohybu jednotek NATO napříč Evropou?
Zaprvé diplomatické, zákonné věci - k překročení hranice a k přesunu lidí i techniky jsou nutná povolení daného státu. Žádat o ně se muselo i týdny dopředu. Jednotlivé země tak musely nebo by ještě měly upravit řadu zákonů.
Druhým problémem je otázka infrastruktury. Tedy abyste vůbec měli přepravní kapacity, silniční komunikace, železnici. A aby pak tato infrastruktura ještě splňovala potřebné parametry pro přesun vojenské techniky.
Jde například o výšku silničních a železničních podjezdů a především o nosnost mostů, které jsou v zemích bývalé Varšavské smlouvy dimenzovány jinak než v starých členských státech NATO. Mnohdy nestačí na současnou těžší západní techniku.
V Pobaltí se podařilo situaci zlepšit. Jak je na tom Česká republika?
Bezpochyby zde je patrné zlepšení v diplomatické, zákonné sféře. Dnes zvládáte vyřídit potřebná povolení mnohem rychleji. Svojí geografickou polohou je Česko v případě krize, kdy by bylo potřeba rychle přesouvat jednotky například do Rumunska, klíčovou tranzitní zemí.
Tím spíše bych ale rád viděl mnohem větší pokrok, co se týče infrastruktury. Ta upřímně řečeno není na takové úkoly připravena. Potřebovali byste například ověřit a klasifikovat nosnost mostů, ale ani to se zatím pro potřeby NATO nestalo. V této oblasti Česká republika prostě nedělá dost.
Mluvit v Česku především o silniční síti je výbušné téma. Kdo jezdí autem, ví, jak vypadá zdejší páteřní dálnice D1.
Česká republika ale přece dostává hodně peněz z fondů EU, a to právě na infrastrukturu. Takže podle mě to není otázka peněz. Bude to něco jiného než finance, co brání zlepšení infrastruktury.
Uznání pro české vojáky
Z vašich slov vyplývá, že jde o vůli a schopnost politického vedení potřebné věci prosazovat. Jak v tomto smyslu vnímáte fakt, že Česko vydává na obranu jedno procento HDP, tedy jen polovinu aliančního závazku?
Především chci říct, že mi vždy imponovala kvalita a schopnosti českých důstojníků a vojáků, se kterými jsem sloužil například v Afghánistánu nebo zde v Evropě. Nemám pochyb o vojenském vzdělání a pracovní morálce vašeho vojska. Jste v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Mali, budete součástí bojových skupin NATO v Lotyšsku a Litvě. Na počet obyvatel jde o velké kontingenty. Za to vše patří Česku uznání.
Je to ale politické vedení, které rozhoduje o zadání a stanoví priority. Ty musí jasně vyjadřovat, projektovat svoji vůli a vysvětlovat veřejnosti, co a proč chce dělat.
Někdo nicméně může jistě namítnout, že nejste přímo ohroženi, že Rusko není Sovětský svaz, že na Česko nezaútočí tak, jak by mohlo napadnout Západ před 30 lety. A proč tedy potřebujete armádu…
Ano, přesně takové otázky tady padají.
Ale ty musí zodpovědět právě politické vedení země. Aliance je založena na kolektivní bezpečnosti, ke které každý přispívá. Nejen v rámci vašich vlastních hranic, ale pro spojence.
A ještě jedna věc. Myslím, že české vojsko je starší než váš stát. Podobně jako v USA, kdy armáda byla vytvořena ještě předtím, než Spojené státy vyhlásily nezávislost. Bez akceschopného, připraveného vojska je pro každou zemi těžké uhájit svoji nezávislost, je to důležitá kotva státnosti.
Vy už asi nemáte příliš trpělivosti s tím, když politické vedení české armády říká, že nejdříve musí definovat, do čeho přesně by se mělo investovat.
Česko má dost peněz, aby odpovídajícím způsobem vybavilo své ozbrojené síly, aby mělo dostatečně silné a efektivní vojsko. A že byste neměli kam investovat? Co například zapojení do alianční protivzdušné a raketové obrany? Tím mám na mysli radary. Rumunsko a Polsko si kupují rakety Patriot, vy byste se mohli do tohoto systému integrovat právě radary.
Máte také velmi dobré chemické vojsko a zvláštní jednotky, ale to vše by také potřebovalo modernizovat. Proto jste zadali tendr na multifunkční helikoptéry, kde USA nabídly vrtulníky Bell. Ale i kdyby to nakonec nebyly americké stroje, bylo by nešťastné, kdybyste od nákupu upustili. A tak bych mohl pokračovat.
Důležitá dvě procenta
Jazyk současné americké administrativy a osobně prezidenta Donalda Trumpa je velmi tvrdý. Může vyústit až v rozdílný přístup k jednotlivým zemím NATO? Nerozdělí se na premianty a černé ovce?
Ten jazyk pramení právě z pocitu, že spojenci, kteří mají na to, aby více přispívali, tak nečiní. Nedělají, co by měli a mohli. Souhlasím s tím, že hranice dvou procent je důležitý ukazatel.
Zároveň si ale myslím, že jsou sofistikovanější způsoby, jak motivovat spojence, aby více investovali do své bezpečnosti: tak, že vytvoříte pobídky, aby se jim samotným investice vyplatila a zároveň přispěla k potřebám aliance.
Jde například právě o investice do infrastruktury. Když budete mít dobré dálnice, tak to pomůže ekonomice Česka nebo Polska a zároveň v tom bude přidaná hodnota pro potřeby vojska.
Nevím jak v Česku, ale například na německé dálnici jsou každých několik set metrů pohotovostní telefony, ze kterých si v případě nehody nebo poruchy auta můžete zavolat pomoc.
I na českých dálnicích jsou.
Ano, ale mně jde teď o to, že NATO by obdobnou síť potřebovalo také. Rychlou, a navíc ještě zajištěnou, aby se do ní Rusko nemohlo snadno nabourat.
A dohromady jsou to vše věci, které vyžadují investice. Podle mého názoru by se tyto výdaje mohly započítat do požadovaných dvou procent. NATO by se, myslím, dokázalo dohodnout na kritériích, které výdaje a aktivity by šlo takto zohlednit.
