V Kyjevě pobýváte během ruské invaze možná nejdéle z českých novinářů. Kdy jste do města dorazil?
Válka mě zastihla v Avdějevce na východě Ukrajiny. Hned poté jsem se přesunul sem do Kyjeva. Jsem tady tedy už dva týdny.
Město znáte velmi dobře, mnohokrát jste v něm pobýval. Jaký na vás udělalo dojem těsně po začátku invaze, když jste přijížděl?
První vjem byl podobný situaci s koronavirem, kdysi živoucí město, plné kvasu bylo najednou liduprázdné. Byl jsem předtím v Kyjevě v půlce února, bylo v něm plno lidí, emocí. Američané tehdy téměř každý druhý den ohlašovali ruský útok, nikdo tomu ale nevěřil, já nejméně ze všech. Na Majdanu (Náměstí nezávislosti v centru Kyjeva - pozn. red.) si puberťáci organizovali diskotéky, všude bylo živo.
Když jsem sem přijel druhý nebo třetí den války, město bylo úplně vymetené, do toho houkaly neustále sirény. Žádné bombardování v centru města jsem nezažil, všichni jsme ale byli velmi vystrašení, po každém novém houkání jsme běželi do nouzových krytů, plných dalších lidí. Ti byli velmi podezřívaví, v jednou krytu nás nepřijali, dokonce na nás zavolali tajnou službu, která nás velmi důkladně prohledala.
Proč?
Ve městě panovala špiónománie, celý Kyjev se obával toho, že se někde objeví diverzanti. Nálada byla velmi paranoidní, což se naštěstí za posledních čtrnáct dní zlepšilo.
Stanislav Krupař (*1972)
Fotografii se věnuje od roku 2002. Pracoval v Lidových novinách, Ekonomu, Reflexu, nyní je na volné noze. Publikuje v českých i zahraničních médiích (Reportér, Die Zeit, GEO, Neue Zuercher Zeitung, TIME, New York Times, National Geographic). Opakovaně vyhrál hlavní cenu soutěže Czech Press Photo a získal řadu dalších fotografických ocenění.
Dlouhodobě zachycuje dění v postsovětském prostoru, mapuje šamany na jižní Sibiři, především v ruské Republice Tuva. Na jaře 2014 podnikl společně s německým reportérem Wolfgangem Bauerem cestu se syrskými uprchlíky z Egypta do Evropy. Vznikla z toho reportážní kniha "Přes moře", přeložená do mnoha jazyků.
Bylo složité s lidmi navázat kontakt?
Ze začátku bylo téměř nemožné fotografovat. Lidé se opravdu báli, že nějaké diverzní jednotky zaútočí na vládní čtvrť, aby odstranily současné ukrajinské vedení. Podezřelý byl v té době téměř každý. Tou dobou se ještě nerozdávaly zbraně, první dva tři dny nebyly vidět ani ozbrojené hlídky, které se začaly objevovat až postupně. Město bylo v panice, přecpané nádraží, davy lidí odjížděly, nikdo nevěděl, zda Kyjev do dvou tří dnů nepadne.
Pak ale došlo k postupné proměně. Hlavní město odolalo. Ruské tanky se objevily na předměstí, ale Ukrajinci je dokázali odrazit a město se začalo proměňovat. Na silnicích se objevily velké betonové bloky, první z nich jsem viděl na ulici Bohdana Chmelnického. Působilo to jako zjevení, široké kyjevské bulváry začaly být najedou přehrazené betonovými i dalšími zátarasy. Později se u nich objevily první hlídky teritoriální obrany, které začaly kontrolovat doklady.
Dnes je centrum města téměř přeplněné barikádami s ozbrojenci, někdy jde o policii, jindy o jednotky teritoriální obrany. Jednotícím znakem je pro ně pouze kalašnikov v ruce.
Mluvil jste o rozdávání zbraní. To nastalo kdy?
Někdy dva tři dny po invazi, tedy 27. a 28. února. Šel jsem kolem policejní stanice, stálo před ní přibližně sto padesát chlapů, čekajících ve frontě. Kdokoli se postavil do fronty a měl pas, dostal samopal nebo útočnou pušku, k tomu bedýnku nábojů se zhruba 2500 náboji. Občas si někdo nesl i RPG (ruční protitankový granátomet - pozn. red.).
Mnozí z těchto lidí působili na začátku dost nepředvídatelně. Často to byli jen civilisté, označení žlutou páskou. Hodně Kyjevanů, se kterými jsem mluvil, z toho bylo vystrašených. Říkali, jak je možné, že člověk, který nemá řádný výcvik, dostane do ruky zbraně? Báli se, co to pro město a jeho život může znamenat.
Je třeba ale říct, že chování k novinářům se za tu dobu výrazně změnilo k lepšímu. Zmizela paranoia, kontrolami procházím mnohem snáze. Možná k tomu přispěla i skutečnost, že také v samotném centru, kde bezprostřední nebezpečí nehrozí, na sobě nosím modrou neprůstřelnou vestu s nápisem PRESS, takže jsem pro kohokoli na dvě stě metrů jednoznačně čitelný.
Přestaňte na mě mířit, prosím
I přesto se vám ale nevyhnul incident s ozbrojencem…
Fotím tady hlavně pro německá média a kvůli tomu se musím po městě dost přesouvat. Incident, který zmiňujete, se mi stal na levém břehu Dněpru. Tato obrovská řeka dělí Kyjev tradičně na dvě části. Já se nacházím v té západní, stejně jako třeba samotné centrum, Majdan, většina vládních a administrativních budov. Levá část města je blíže frontě a je těžké se tam už dostat. Přes řeku vede v Kyjevě tuším sedm mostů, ale většina z nich je nyní zavřených, fungují jen asi dva, na kterých vznikají neuvěřitelné zácpy. Klidně i tři hodiny poskakujete jedním směrem. Metra jezdí už jen pár stanic, takže ani to nepomůže.
Měl jsem focení pro časopis Stern na druhém břehu a konečně jsem se tam složitě propracoval. Fotil jsem do reportáže 21leté děvče, nechtěla se fotit doma, tak jsme se domluvili, že vše odbudeme venku, na klasickém ukrajinsko- sovětském sídlišti. Když jsme fotili mezi paneláky, vyřítil se odněkud úplně říčný muž v zelené maskáčové bundě, vytáhl revolver a strčil mi ho téměř do pusy. Řval na mě, že jsme diverzanti. Nevypadalo to vůbec dobře.
Naštěstí mám s těmito situacemi zkušenosti, takže se mi ho postupně podařilo uklidnit. V takových situacích mluvíte velmi pomalu, díváte se danému člověku do očí, popisujete to, co nyní uděláte. "Tady mám volné ruce, teď jimi sáhnu do kapsy a vytáhnu cestovní pas." "Prosím, dejte prst z té spouště ." "Poznám, že je to plynovka nebo travmat, ale stejně." "Jsem fotograf, z Česka, fotím pro německá média. Ukážu vám svůj cestovní pas."
Nakonec se mi toho člověka povedlo po pěti až sedmi minutách uklidnit, ale bylo to velmi nepříjemné. Pro zmíněnou dívku to byl tak traumatický zážitek, že odmítla další fotografování.
Kyjev měl za normálních dob tři miliony obyvatel, s předměstími téměř čtyři. Kolik v něm nyní zůstalo lidí?
To nedokážu odhadnout. Nemám jiné měřítko než noční pohled z okna. Zde v centru svítí tak pět až sedm procent bytů. Možná mají ale lidé zatemněno, nevím. Byl jsem nedávno ve velké sídlištní čtvrti Oboloň, u Dněpru, tam bylo překvapivě dost lidí v ulicích, až jsem byl zaskočen. Velká fronta před supermarketem, mezi paneláky jsem každou chvíli někoho potkal. Venku je přitom mimořádně sychravo, fouká vítr, mrzne, často se nedá venku vydržet, jak je nepříjemně. Je tedy možné, že lidí ve městě je podstatně více a sedí doma, nedokážu to odhadnout.
Pohled z dálky na současný Kyjev je plný rozporů. Z jedné strany Rusy téměř obklíčená metropole, ze které prchají statisíce lidí, viditelné boje na předměstí, sirény, dunění střelby. Na straně druhé pořád fungující velkoměsto, částečně jezdící metro, elektřina, plyn, mobilní síť, někde otevřené obchody… Jak to jde k sobě?
Myslím, že existuje velký rozdíl mezi situací ve vnitřním městě a na předměstích Kyjeva, zejména těch blízkých frontě, třeba u města Irpiň. Mám kamaráda, který tam nedávno nocoval a vrátil se úplně zničený z toho, co strašlivého se tam děje. Rakety Grad létají do paneláků a tak dále. Další kamarád, Ukrajinec, žádný "plašan", tráví od 24. února (začátku ruské invaze na Ukrajinu - pozn. red.) s rodinou každou noc v krytu, nacházejí se jen asi tři kilometry od irpiňského mostu. Tam se opravdu dějí hrozné věci.
Já sám žiji v samotném centru Kyjeva, jsme od fronty vzdáleni tak dvacet kilometrů. Život tady opravdu než válečnou zónu připomíná město v pandemii.
Nicméně většina lidí z města odjíždí…
Ano, kdo mohl, z Kyjeva už dávno odjel. Probíhají další evakuace, nicméně je vidět, že hlavní proud uprchlíků je pryč. Nejde už o nějaký chaotický úprk jako v prvních dnech invaze. Například do ostřelované Irpině vjely nedávno evakuační autobusy, odjížděly ale poloprázdné. Většina lidí už tam nebyla.
Z kyjevského nádraží vyrážejí třikrát denně vlaky do Užhorodu, na západ země do bezpečnější zóny. Byl jsem u jednoho z nich, odjížděl v 18:30 hodin. Byl nacpaný, ale ne přeplněný. Nádraží už nebylo svědkem šílených scén jako na začátku.
Pokud by došlo k bojům přímo v Kyjevě, tedy Rusové by začali pálit přímo do zdejších paneláků, pak se zvedne další masivní uprchlická vlna. Každé násilí bude provokovat další a další lidi k útěku, nicméně budou už asi pozvolné, jako vlnobití.
Dokázala by se podle vás ukrajinská metropole ubránit?
To je velmi složité odhadovat. Lidé, kteří se baví se mnou, jsou jednoznačně proukrajinští a protiputinovští. Ti jsou samozřejmě rezolutní, tvrdí, že jsou odhodláni bránit se ze všech sil. Pak jsou ale určitě lidé, kterým je to jedno nebo by možná i Rusy vítali. Jen nevím, kolik jich je, jestli se schovávají nebo odjeli, v jakém poměru jsou k tomu odhodlanému zbytku.
Počet barikád i ukrajinských vojáků v Kyjevě naznačuje, že Rusové by to měli při dobývání metropole velmi těžké.
Nemáme k tomu bohužel relevantní informace. Koluje tu hodně zpráv o úspěších ukrajinské armády, ale jsem velmi opatrný z toho hned vyvozovat reálnou situaci. Pořád se mi vracejí slova Sergeje Michalkova (ruský básník a dramatik, autor dvou verzí sovětské hymny, otec režiséra Nikity Michalkova - pozn. red.): "Rusko nikdy nebylo tak silné, jak si samo myslelo, a nikdy tak slabé, jak si mysleli jeho protivníci."
Vy sám v Kyjevě nadále zůstáváte?
Ano, pořád jsou ještě k dispozici ústupové cesty. Můžu odjet vlakem nebo jsou dvě auta kolegů, se kterými můžeme v momentě, kdy se něco podělá, odjet skrze jižní trasu z města pryč. Dokud bude teplo, elektřina, internet, nevidím důvod, proč město opouštět. Jakmile se něco změní, budu se muset rozhodnout, zatím si ale to rozhodování ani nepřipouštím.
Je v tom i něco osobního?
Ano, jsem člověk s úzkými vazbami na Rusko, jezdím tam fotit šamany, měl jsem pocit, že tamním lidem rozumím. V zemi samotné jsem strávil kus svého dospělého života, spoustu tamních lidí i míst mám upřímně rád. To, co se nyní děje na Ukrajině, je pro mě ohromná osobní tragédie. Spousta mých ruských přátel se ocitla v situaci, kdy jim jejich režim začíná připomínat Severní Koreu. Mnozí odtud ani nemají možnost odcestovat. Často mi volají, omlouvají se, říkají, že to, co Rusko na Ukrajině páchá, je zločin.
Já sám jsem se poměrně nedávno nechal slyšet, že Vladimir Putin není blázen, aby na Ukrajinu zaútočil. Věřil jsem tomu až do momentu, kdy oznámil uznání svou separatistických republik v Donbase. Nynější dění je pro mě šokující, převrátilo to můj dosavadní svět vzhůru nohama. Nedokážu odsud odjet, fotit demonstrace proti Putinovi na Václavském náměstí a dívat se na všechno z dálky. Musím být tady, dokud to alespoň trochu jde.
