Praha - Každý pátý zaměstnanec v Česku tvrdí, že má v práci zkušenosti s šikanou. Nejde přitom jen o ženy nebo osoby s nízkými příjmy - šikanu mohou zažít i manažeři.
Podle výzkumu agentury STEM/MARK se více než polovina šikanovaných osob setkává s fyzickým či psychickým týráním nejméně jednou týdně. U dvou třetin respondentů trvá šikana déle než rok.
K podobnému závěru došla také Markéta Vejnarová z Univerzity Hradec Králové. S šikanou ze strany nadřízeného neboli bossingem se podle její studie setkalo přes 39 procent zaměstnanců. Zjistila přitom, že v 59 procentech případů šikanu iniciovaly ženy.
Na Státní úřad inspekce práce přišlo loni kvůli nerovnému zacházení celkem 401 stížností. Kromě šikany ze strany nadřízeného ale inspekce do toté skupiny řadí i další formy, například sexuální obtěžování nebo šikana ze strany kolegů.
Mezi nejčastější formy šikany ze strany nadřízeného patří podle Vejnarové "shazování" zaměstnance před kolegy, nedůvěra, pomluvy, přehnaná kontrola a zadávání nesmyslných úkolů, které jsou už předem odsouzené k nezdaru.
Lidem chybějí měřítka
Odborníci připouštějí, že poznat šikanu v zaměstnání není jednoduché. "Nejjednodušeji bych ji popsal tak, že se cítíte nepříjemně a stále více přemýšlíte o tom, jak neradi chodíte do práce," říká psycholog Ivan Skalík. O šikanu může jít třeba i v případě, když se šéf chová ke konkrétnímu zaměstnanci hůře než k jeho kolegům.
Podle psychologa Tomáše Vašáka mohou mít větší problém lidé, kterým chybí srovnání.
"Potkal jsem se s asistentkou, která pracovala pro velmi svérázného manažera. Ke mně se dostala ve chvíli, kdy jí přerazil klíční kost mobilním telefonem. Když jsme se o tom bavili, tak bylo vidět, že nemá měřítka toho, co je v pořádku. Protože zatím ještě nikde jinde nepracovala, považovala jeho chování za normální," říká.
Oběť v traumatickém kruhu
Šikana jako dlouhodobý stresor může mít nakonec i zdravotní důsledky. Nespavost, bolesti zad, nebo i kožní problémy.
Mnohem více ale psychologové mluví o duševních problémech. V první řadě jsou to pocity strachu a úzkosti, stejně tak se mohou rozvíjet deprese či sociální fobie. "Lidé jsou a priori mnohem ostražitější vůči svému okolí. Stejně tak se to projevuje na kreativitě. Kdo chce přinášet nové věci, musí být radostný, svobodný, usmívat se," zdůrazňuje Skalík.
"Psychika člověka, který je šikanovaný v práci, se mění stejně jako u obětí domácího násilí. Základním znakem je snížená akceschopnost. Oběť se dostává do jakéhosi traumatického kruhu a neví, jak z něj odejít," popisuje Radek Ptáček, který působí na Psychiatrické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Podle Ptáčka platí, že čím déle člověk šikanu trpí, tím je nižší pravděpodobnost, že se z ní dostane. "Moje rada je utíkat, dokud to jde. Je to úplně stejné, jako když vás někdo na ulici přepadne – dejte těm lidem vše, co máte, i kdyby to bylo sebevíc cenné, a utečte," doporučuje.
Při jakýchkoliv známkách šikany by měl proto zaměstnanec hned sdělit, že takto ne, případně dát výpověď nebo se obrátit na inspekci práce.
Hrozí pokuta až 400 tisíc
Zásadu rovného zacházení se všemi zaměstnanci stanoví zákoník práce, který vyloženě zakazuje diskriminaci. Dodržování má hlídat Státní úřad inspekce práce.
Pokud zaměstnavatel zákoník poruší, může mu inspekce nařídit odstranit nedostatky a případně s ním zahájí správní řízení o uložení pokuty. "Ta může činit až 400 tisíc korun," uvádí Vít Samek, vedoucí právního oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů.
"Ze své podstaty je šikana protiprávní vždy, protože představuje jednání spočívajících v systematickém psychickém pronásledování, které je nepochybně v rozporu se zásadami pracovněprávních vztahů i s dobrými mravy," podotýká Samek.
Podle Jiřího Macíčka ze Státního úřadu inspekce práce je ale šikanu poměrně obtížné prokázat. "Důkazní břemeno leží zcela na inspektorovi. Ten musí při kontrole získat takové podklady, které bezpochyby prokazují protiprávní jednání zaměstnavatele," popisuje.
Řešit problém začne málokdo
Inspektor navíc při kontrole musí zachovat mlčenlivost o tom, kdo vlastně podal podnět. "Zpravidla tak není možné pokládat zaměstnavateli adresné dotazy týkající se jeho chování k určitému zaměstnanci, ledaže by jej podatel této jeho povinnosti písemně zbavil," vysvětluje Macíček. Tuto možnost ale zaměstnanci příliš nevyužívají, protože se často bojí o práci.
Pokud se zaměstnanec stane obětí šikany, měl by podle psychologů v první řadě o tom začít s nadřízeným mluvit. "Pomáhá, když oběť začne větou: Já vím, že mě můžeš vyhodit, ale chci ti říct, že…," říká psycholog Tomáš Vašák. Šéf se tak totiž zbaví možnosti s podřízeným manipulovat.
Psychologové i právníci se ovšem shodují, že k podobnému kroku se odhodlá jen málokdo. "Lidem chybí důvěra, že když promluví, tak je ostatní podrží. Také záleží na tom, kde pracujete. Když se vám nelíbí někde v Praze, můžete jít jinam, na Bruntálsku je to ale složitější," vysvětluje Skalík.
"Pokud nechtějí problém řešit, tak já nejsem ten, kdo to půjde někam hlásit, protože bych je tím podrazil," říká psycholog Skalík. V podobném případě se alespoň snaží učit klienty asertivnímu chování, aby věděli, jak s agresorem jednat.
Záleží na šéfovi
Podle psychologů má šikana v práci několik důvodů: například chybějící zpětnou vazbu nebo přetěžování schopných lidí. Problém může nastat i v případě, že zaměstnanec vypadá příliš zranitelně.
Stejně tak hraje roli, zda je šéf dostatečně vyrovnaný a jak moc se chce zalíbit dalším nadřízeným. "Ve firmách mnohdy najdete direktivní a řvoucí manažery. Někdy jsou to i takoví ti obojetní hadi. Ve firmě jsou velmi agresivní, ale kdykoliv je potkáte venku, tak máte pocit, že milujou svůj tým," uvádí Skalík.
Agrese je navíc velmi často spojená s důrazem na výkon. "V jedné realitní společnosti se to projevovalo tak, že nastupovali v nějakém divadelním sále a ten, kdo nesplnil počet nějakých prodaných nemovitostí, musel přijít na pódium a před všemi se omlouvat, že je hrozný a neschopný," vzpomíná Skalík.
Prostě se to čeká
K dalším příčinám patří "sociální role". Co to znamená? "Člověk by třeba nikdy nešikanoval, pak ale přijde do role, kde se to očekává, a tu roli přijímá," vysvětluje Ptáček.
S podobným zneužíváním se podle něj setkávají například lékaři, kteří se chystají na atestaci. "Jakmile se ale dostanou na vyšší post, jednají s mladšími kolegy úplně stejně a říkají: Vůči nám se takto také chovali," dodává.
Stylizaci do určité role vystihuje i takzvaný stanfordský vězeňský experiment, v rámci něhož dostalo několik studentů za úkol hrát dozorce. Jelikož měli zafixovanou představu o tom, že ostraha vězně šikanuje, začali to dělat také. "Experiment ukázal, že bez ohledu na osobnost platí, že jestliže člověku přidělíte roli, která je spojena s určitým očekáváním, tak ho ta role velmi rychle zformuje," říká Ptáček.
Šikana v práci navíc může být nakažlivá. "Pak se setkáte s tím, že i když je člověk neutrální, tak ve chvíli, kdy většina začne někoho šikanovat, on se přidá," dodává Vašák. Většinová populace prý bohužel nemá tak silné zásady, aby se veřejně postavila na stranu oběti.
