Haléř jako nejmenší nominál korunové měny zavedl císař František Josef I. v rámci reformy roku 1892, když Rakousko-Uhersko hledalo náhradu za krejcary a zlatky. Původ této mince je ale mnohem starší. Drobná stříbrná mince se razila již ve 13. století v mincovně ve městečku Hall am Kocher ve Švábsku. Latinsky se nazývala denarius hallenses odtud německy heller a následně česky haléř.
Na českých územích se haléř poprvé objevil ve druhé polovině 14. století. Za dobu existence Československa a České republiky byly haléřové mince raženy v celkem osmi nominálních hodnotách: jedna, dva, tři, pět, deset, 20, 25 a 50 haléřů.
Československé desetihaléře byly zprvu mosazné (vydávány v letech 1922-1938), poté hliníkové (1953-1977), v letech 1974-1990 se razily hliníkové s malou příměsí hořčíku. Dvacetihaléře v éře Československa byly zprvu mediniklové, po druhé světové válce mosazné a hliníkové. Dvacetníky zanikly s měnovou reformou v roce 1953, znovu byly zavedeny v 70. letech (platily od roku 1972). V ČR byla platnost čs. desetníků i dvacetníků ukončena 31. července 1993. Následné české desetihaléřové mince z roku 1993 byly plochou nejmenší mince v dějinách československé a české měny.
Platnost českých dvacetihaléřových mincí byla ukončena vyhláškou současně s ukončením platnosti desetihaléřů k 31. říjnu 2003
Bezplatně mohli lidé měnit desetníky a dvacetníky u komerčních bank jeden rok. Podle ČNB banka vybrala zpět zhruba 150 milionů kusů mincí, což představovalo téměř 100 tun hliníku. Až 735 tun hliníku v podobě desetníků a dvacetníků ale zůstalo do termínu mezi lidmi. Po říjnu 2004 se mohli mince měnit dalších pět let v ČNB.
Z bankovek skončila jako první v roce 2008 dvacetikoruna, kterou v oběhu plně zastoupila trvanlivější dvacetikorunová mince. A v dubnu 2011 potkal stejný osud i padesátikorunovou bankovku.
Připomeňte si historii československé a později české měny.