Tomáš Starý
26. 8. 2019 6:01
Dříve se jednalo spíše o kuriozitu, kterou jsme vnímali jako ústupek emisním normám a daňovým předpisům v západní části Evropy, kde se výše různých poplatků a daní z provozu vozidla určuje podle tabulkové spotřeby paliva, respektive vypouštěných emisí CO2. Našinec vždycky raději sáhl po osvědčené klasice v podobě atmosférického čtyřválce a na litrové tříválce s turbem se díval s despektem. Hospodští „odborníci“ přece věděli moc dobře, že malý motůrek nic nevydrží. Jak je to s nimi tedy po letech, kdy už tyhle motory dosahují hranice svého předpokládaného životního cyklu?
Rizika však existují
Přesto z koncepce motoru jistá rizika plynou. Ale pokud s nimi bude uživatel počítat, lze životnost motoru značně prodloužit. Většina maloobjemových tříválců je vybavena přímým vstřikováním paliva (s výjimkou motoru Renault 0.9 TCe, který si ponechal nepřímý vstřik).
A už z principu jsou tu tak dvě nebezpečí: vznik karbonových úsad na pístech i sacích ventilech (ventily nemá co omývat) a také ředění oleje benzinem při neustálých jízdách na krátkou vzdálenost (motor běží za studena na bohatou směs a benzin, který navíc omývá olejový film z pístu, se nestačí u studeného motoru z oleje odpařit).
Dále jsou tu přeci jen komplikované periferie a namáhané turbodmychadlo, které má už z principu fungování nějakým způsobem omezenou životnost. A nevyrovnaný chod tříválce vyžaduje tlumení torzních kmitů, které dávají zabrat dvouhmotovým setrvačníkům (pokud je auto má).
Schodovitá charakteristika průběhu výkonu pak má za následek namáhání spojky, což ostatně potvrdil i dlouhodobý test Světa Motorů, kdy byla u Rapidu nutná výměna ani ne po 50 000 km. Výrobce sám spojku modifikoval a nová už by měla vydržet výrazně déle.